Česká kuchyně vládla. Problém byl jen s knedlíky, když došla hrubá mouka, vypráví námořník, kralovický patriot a spisovatel Jiří Frank

ROZHOVORY NA OKRAJI Jiří Frank se narodil v únoru 1953 v Kralovicích na severním Plzeňsku. Profesí byl námořníkem a lodním kuchařem. Vzpomínky na svá námořnická léta zachytil hned v několika knihách. Dnes je známým kralovickým spisovatelem, který se navíc angažuje jako oblíbený a populární přednašeč, a to nejen o námořnickém řemesle či tematice pirátství.

Pane Jiří, o vás je známo, že jste kralovický rodák. Koření zde vaše rodina dlouhodobě, anebo je to záležitost až posledních generací? 

Moje rodina zde koření dlouhodobě a jsem na to hrdý. Nikdo z mých předků nebyl námořníkem a s mořem neměl nic společného. Myslím, že prarodiče moře nikdy neviděli. Jeden z dědů byl soudním odhadcem přes nemovitosti. Všichni zbylí byli rolníci a zabývali se chovem dobytka a zemědělstvím. Moje matka pracovala v živočišné výrobě a otec byl zootechnik. Jeho velkým koníčkem byl chov králíků, se kterými soutěžil na různých výstavách. Matka byla členkou spolku, kde místní ženy vyšívaly kralovické kroje, a v kroji chodila při různých oslavách. V mládí jsme celá rodina byli pouze jednou u moře, a to na Rujáně u Baltu. 

Co vás, suchozemce z Kralovic, jimiž neprotéká ani žádný velký vodní tok, přimělo stát se námořníkem? A co na to řekli vaši rodiče?  

Stát se námořníkem byl můj klukovský sen, který vydržel až do dospělosti. Jako chlapec jsem četl cestopisy, knížky o pirátech a moři. Když jsem zjistil na vojně, že existuje Československá námořní plavba, byl jsem rozhodnut. Oznámil jsem to rodičům a po krátké poradě jsem se jel do Prahy přihlásit. Otec mi fandil a podporoval mne. Jiné to bylo u matky. Když jsem po roce a půl, po různých zkouškách, testech, pohovorech a jiných peripetiích byl k námořnictvu přijat, stále nevěřila, že na moře odjedu. Myslím, že se s tím nikdy nesmířila. 

Jak vypadal váš námořnický život v praxi a jak jste ho vlastně kloubil s rodinou? 

Nalodil jsem se na zaoceánskou loď Bratislava s integrovanou posádkou jako kuchař. Tato loď byla v té době nejnovější a také nejmodernější. Integrace znamenala mít základní znalosti práce ve všech odděleních. V případě nouze by měl být každý člen posádky schopen zaskočit za druhého bez ohledu na specializaci. Dodnes ještě mnoho věcí znám. Nejvíce mě bavilo kormidlování. Nebyl jsem tedy spojen jenom s kuchařinou. Jednou z nevýhod služby na moři, bylo dlouhé nalodění. Například z první lodě, což byla Bratislava, jsem se vrátil domů až po třinácti měsících nepřetržitého času. Tehdy jsem ještě ženatý nebyl a vracel jsem se k rodičům.

 

Zaoceánská loď Bratislava

Co vlastně v dnešní době zbývá z někdejšího československého námořnictva? 

Zůstali pouze námořníci. Naše flotila zanikla v 90. letech minulého století rozprodáním všech lodí. Již nemáme žádné. Někteří naši bývalí námořníci uplatňují své znalosti na lodích cizích rejdařství. Scházíme se pravidelně v září, kdy máme pronajatou výletní loď na Vltavě, a tím vlastně utužujeme to krásné přátelství, které bylo dříve navázáno mezi námi na palubách našich lodí. 

O svých zkušenostech z námořnického života také píšete. Můžete nám představit vaše knihy a říci, o čem vyprávějí? 

V první knize, nazvané ´Námořnické historky z lodí i přístavů´, jsem zpracoval autentické vzpomínky na mé působení na zaoceánských lodích. To proto, aby také má vnoučata věděla, co vůbec ten děda zažil. Ilustroval mi ji Mirek Barták, taky bývalý námořník. V druhé knize, pojmenované jako ´Kuchařský zeměpis´, jsou historky, které se nevešly do prvé knihy. Je dále obohacena různými kulinářskými postřehy, které jsem získal v různých koutech světa. Má třetí kniha, ´Pirátské bratrstvo´, je již román, kde se vracím do dob přitažlivých pro všechny, kdo mají rádi dobrodružství a historii. Pirátství je můj veliký koníček. Čtvrtá, zatím nevydaná kniha, popisuje život námořníků na torpédoborci Scepel za první světové války. V současné době navíc dopisuji už své páté knižní dílo, ´Námořní pověsti, legendy a tradice´.

 

Křest knihy Kuchařský zeměpis

Troufáte si psát o skutečných osobách s jejich pravými jmény, anebo raději děj a jména mírně upravujete, aby se pak případně někdo neozval? A ozval se vám někdy někdo s protestem, protože se našel ve vaší povídce? 

Ve vzpomínkových knihách používám pouze pravá křestní jména. Někteří kamarádi se mi opravdu ozývají, například syn prvního palubního důstojníka, který jako chlapec s námi plul do Argentiny. Tam jsem ho učil jezdit na koni půjčeném od jednoho honáka (gauča), což jsem popisoval v prvé knize. Hned po vydání knihy mi volal nadšeně, že ten chlapec je on a moc na mě vzpomíná. To mě velice potěšilo.

 

Křest knihy Námořnické historky s ilustrátorem Bartákem

Která jídla z vaší nabídky mívala nejpronikavější úspěch? 

Hlavně můj chleba a pečivo byly oblíbené a jsem na to dosud pyšný. I když jsem používal mezinárodní kuchyni, kterou jsem se ve světě naučil, klasická česká většinou vyhrávala. Svíčková, knedlo-zelo-vepřo, kachna atd. jsou pro nás tradiční a nenahraditelné. Horší to bylo s knedlíky, když došla hrubá mouka a musel jsem improvizovat. Posádka musela jíst každý den, i v bouři. Vaření pak bylo někdy dost složité. 

Předpokládám, že vaření bylo vaší doménou i doma. Nebo tam jste přenechal prostor manželce? A nebyla před vámi případně nervózní, když měla doma profesionálního kuchaře? Nebála se, že jí její kuchařské dílo odborně a přísně zkritizujete? 

Manželka je velice dobrá kuchařka, ale pro radu se nestydí přijít. V kuchyni se střídáme, a někdy i vytlačujeme. Dokážeme druhému jídlo pochválit, ale také zkritizovat. V kuchyni vládne mír. Kuchařina je můj druhý koníček po námořnictvu.

 

S manželkou na Jadranu

Kolik kilometrů jste vlastně najezdil na lodích během své dráhy a do jakých nejvzdálenějších destinací jste se dostal jako námořník, ať již služebně či soukromě? 

Nedokážu odhadnout a snad to ani nejde, kolik mil jsme propluli. Často jsme byli pronajati cizím státům a rejdařstvím. Brázdili jsme moře a oceány po celém světě. 

Mimochodem co vaše děti či vnoučata? ´Ponámořnil´ se někdo z nich po vašem vzoru? 

Moje dcera i syn určitě po mě zdědili cestovatelskou duši a pozitivní vztah k moři. Oba procestovali hezkou řádku zemí, hlavně syn, ale námořníci se z nich nestali. Vnoučata jsou ještě moc malá, ale u moře už byli a moc se jim líbilo. Možná, že půjdou v mých šlépějích. 

Také píšete a přednášíte o pirátství. Čím si vás tohle téma přitáhlo? A zažil jste daný fenomén, který přežívá podnes, i naživo, v době moderní? 

Mám rád námořní historii, do které patří bezpochyby též pirátství. Většina lidí v pirátech vidí pouze násilníky, zločince a vrahy. Ti, kteří operovali v Karibiku, byli z velké části námořníci, kteří v té době byli na nejnižším stupni lidské hodnoty. Krutě se s nimi zacházelo. Byli ponižováni, podceňováni, opovrhováni a špatně placeni. Přitom uměli mnohem více než jakýkoliv suchozemec. Proto se bouřili. To je ale vyprávění na delší dobu. S fenoménem dnešního pirátství jsem se neshledal, i když někteří kolegové tu zkušenost mají, například můj kamarád kapitán Karel Zeman.

 

Křest knihy Pirátské bratrstvo

Před kterými destinacemi byste nejvíce varoval dnešní námořní cestovatele, zvláště ty vydávající se do světa na vlastní pěst? Jaká rizika jim hrozí od současných pirátů? 

Určitě bych doporučoval nebrázdit kolem pobřeží Somálska a sledovat aktuální varování před nebezpečnými destinacemi tohoto druhu. Hrozí zde oloupení, zranění a v neposlední řadě i smrt. 

Která je vaše nejoblíbenější pirátská postava v historii? Anebo pro vás nejzajímavější? 

Moje nejoblíbenější pirátská postava je Henry Morgan, o kterém píšu i v knize ´Pirátské bratrstvo´. V druhé polovině 17. století tento velšský námořník na Jamajce shromáždil nespoutané, kruté, a přitom svobodu nadevše milující společenství mužů postavených mimo zákon. Byl zvolen vrchním velitelem největšího seskupení pirátů všech dob. S těmito na smrt oddanými muži dokázal nemožné. Byl výborný voják, vojevůdce a svým silným charismatem si dokázal všechny podmanit. Jejich dokonalá organizace a zákony mě velice očarovaly. 

Dalším slavným pirátským kapitánem po Morganovi byl Černovous (Blaskbeard). Jeho pravé jméno bylo Edward Teach - jeden z mála pirátů, kteří uměli číst a psát. Díky jeho zápiskům víme mnoho. Byl to muž velice inteligentní, sportovní postavy, měřil dva metry. Nosil dlouhé černé vlasy a vousy, do kterých si před bojem splétal malé doutnáky. Když pak v širáku, třemi páry pistolí zavěšenými na hrudi a dvěma šavlemi u pasu skočil na palubu přepadené lodi, námořníci se houfně vzdávali. Mysleli si, že je to ďábel. V záznamech stojí, že svým zajatcům dával často milost. Když se ale někdo z nich nevzdal, dokázal je všechny zmasakrovat. 

O čem dalším ještě přednášíte na veřejnosti? 

O Karibském moři, které bylo hlavním působištěm pirátů Henryho Morgana, ale i o současném Karibiku. O plavbách slavných mořeplavců, jako byl Vasco de Gama se svojí slavnou plavbou do Indie, o Tomé Berlengovi a jeho výpravě na Galapágy, při které dal vzniknout rovníkovému křtu, o historii koření, o námořních pověstech, legendách a tradicích i o věcech mnou dovezených z různých koutů světa. A postupně připravuji i další témata.

 

Jiří Frank jako mladý námořník na palubě

Jak se žije spisovateli daleko od Prahy či dalších metropolí? Necítíte se jako člověk žijící na venkově trochu znevýhodněn oproti autorům, kteří se třeba v Praze či Plzni jistě snadněji dostanou i do médií? 

Na toto si absolutně stěžovat nemohu. Díky přátelům jak v Praze, Plzni a Děčíně, se kterými jsem často v kontaktu, se mi po autorské a tvořivé stránce daří dobře. Mnohokrát jsem vysílal v Plzeňském rádiu, jak s paní Boddolovou, tak s ostatními redaktory a přispívám podnes povídkami do i různých časopisů. 

Myslíte, že zpravodajství např. České televize nebo velkých médií věnuje dost pozornosti i venkovským a nemetropolitním oblastem? 

Myslím, že by média měla tyto oblasti více zviditelňovat. 

S čím se podle vás nejvíce potýkají občané menších měst a venkova? 

V těch opravdu malých lokalitách chybí služby a prodejny. Ty na venkov patří. Také zde vázne dopravní obslužnost. Do měst se přemísťují finanční úřady, pobočky různých bank, lékařští specialisté a další subjekty, za kterými se musí jezdit. Dnes je prakticky hnedle každý mobilní a má možnost se do města dostat. Ten, kdo ale nemá vozidlo a je odkázán na dopravní spojení, to má horší. Hlavně starší občané. Je to problém. 

V úvodu jsme uvedli, že jste kralovickým patriotem. Pokud se vaše město rozhodne navštívit turista, kam byste jej v Kralovicích určitě pozval a co by u vás neměl rozhodně minout? 

Rozhodně by neměl minout klášter Mariánská Týnice, který je skvostem a perlou západních Čech. Tato historická památka byla postavena na návrh známého architekta Santiniho. Další pozoruhodností je kostel svatého Petra a Pavla v Kralovicích, pod kterým se nachází tzv. kralovické mumie. Jsou to ostatky příslušníků rodu Gryspeků, kteří na Kralovicku žili a vládli po mnoho let. Těla jsou přírodně mumifikována a uložena v prosklených dřevěných rakvích v rodinné hrobce pod kostelem. Kralovice jsou krásným městem! 

Kralovice jsou součástí Plzeňského kraje. Označil byste se proto v širším smyslu za Plzeňáka? Ptám se úmyslně, protože pocházíme z téhož okresu, a sám vím, že kdysi bývali místní na podobná označení docela alergičtí, už proto, že se pokládali za svébytný kraj mezi Plzní a Rakovnickem. Jak to vidíte vy osobně? 

Já jsem rodilý Kralovičák a tím zůstanu. Moje žena je rodilá Plzeňačka, ale nyní už také patří k patriotům Kralovic. I když je k nám Rakovník blíže nežli Plzeň, vždy se budeme hlásit k Plzni. Stejně si humorně myslím, že dříve či později bude Plzeň připojena ke Kralovicím. 

A jaké jsou vaše plány do budoucna? Chystáte nějaké nové knihy či přednášky pro veřejnost? 

Miluji moře a rád za ním cestuji. Stále vymýšlím nová témata jak pro knihy, tak pro přednášky. Bohužel dnešní složitá doba mně v tom trochu brání. Musíme si však říct, že zase bude líp. Všem přeji v životě dobrý vítr do plachet a spousty přátel kolem sebe! Také pevné zdraví, bez kterého nic nemá smysl!

 

Vložil: Radovan Lovčí

Rozhovory na okraji, Jiří Frank, HP,