Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Kopky sena, betonové překlady a cihličky dětství. Glosa (psaná den před lockdownem) Iva Fencla

02.03.2021
Kopky sena, betonové překlady a cihličky dětství. Glosa (psaná den před lockdownem) Iva Fencla

Foto: Město Starý Plzenec

Popisek: Starý Plzenec, pohled na Radyni

VIDEO Napsal jsem před lety vzpomínky na dětství (Občan Starého Plzence) a zažil na vlastní kůži, co se v takovém případě přihodí. Vzpomínky se při psaní přelily do počítače a na stránky oné knihy. Takže se mi přestaly vracet. Vracely se předtím celá desetiletí a oblažovaly mě, někdy obluzovaly. Ale napíšete to a běda, narajzovaly se dost. Abyste je hledali špendlíčkem či pinzetou.

Prostě nejsou? Ale ne, úplně se to nevypaří, nicméně ´chlíveček´ se někde v duši-hlavě uzavře. Už tam nechodíte. Je mi to líto. A přestože mě to mrzí, kupodivu si nikdy nezalistují tou knihou (z toho mám hrůzu), nýbrž zkusím zabrat a vzpomínat jaksi silově. Teď dobře poslouchejte, anebo jděte pryč, jelikož vám řeknu, co se mi po silovém překonání přírodní sabotáže mé kebule vynořilo nejdřív.

Byla to vůně sušeného sena a vzezření ulice před naším domem, jaké měla okolo roku 1968. Zatímco dnes je zde asfalt s betonovými obrubníky, tenkrát to byla takřka polní cesta. Na naší straně se rozkládaly chodníky nejednotného vzezření, ale celá protější část ulice, kam jsem viděl okny nad chodníkem, se zelenala. Tam se i kosila tráva a babička ji sušila i shrabávala do kopek. Skákal jsem do nich, anebo mezi nimi lítal s červenou plastovou pistolí a dělal pusou „dž“. Pomyslně jsem kosil nepřátele. Byl jsem tehdy kapitán „Glos“. Ani se proto nebudete divit, že dnes opečovávám objemnou komiksovou knihu, která původně vyšla roku 1971 ve Varšavě a jmenuje se Kapitán Kloss. Knize předcházel za mého dětství zcela klasický televizní seriál a knihy Andrzeje Zbycha – a dodnes mám jak slovenské, tak české vydání, jelikož se jejich obsah trochu liší.

Ale jinou věcí je můj zvláštní přístup k téhle osobní legendě. Knihy nečtu, komiksy si prohlížím sporadicky (česky vyšly souborně roku 2001, nicméně mám i čtyři staré sešity z celkových dvaceti, které se na stáncích objevovaly v letech 1972-1973) a seriál mám sice na dévédéčkách (víte-li, co to je), nicméně se bojím si je pouštět. Třeba pochopíte proč (seriál je i tady):

 

Bojím se, že bych ztratil velikou iluzi. Iluzi o to větší, že mi rodiče televizi zakázali, a já tím pádem viděl z „Klosse“ jen pár úryvků. Iluzi, se kterou jsem „rychle a zběsile“ lítal okolo kopek, pšíkal pusou a snil za denního světla o bitvách. V těch bitvách já ovšem hrál i role odstřelených (mnou samým) a využíval jsem pro větší efekt takzvaný Vršíček.

Vršíček byla prostě kupa země, která nám překážela na zahradě, takže ji táta na kolečku vyvozil na trávník před barák: tenkrát to, pokud vím, nikomu nevadilo. Vršíček postupně tvrdl, ale i zarůstal býlím a pampeliškami. Bavilo mě vyletět vždy nahoru a mrtev padnout a skutálet se. Válet sudy, jak se snad i ještě dnes říká. Ale ihned jsem vyskočil a vraždil dál. Babička hrabala a na konci ulice se vynořil můj spolužák Kája Kuchynka s maminkou, takže z toho vyplývá, že soukromou válku omylem zasazuji hloub do času, než si zaslouží: do první třídy jsem šel roku 1970.

 

Takto zaznamenal svou adresu autor ve věku cca deseti let

Ve chvíli, kdy Kuchynkovi míjeli náš dům, vyběhl jsem na Vršíček, a jako bych se stále viděl: skutálel jsem se zasažen dolů. Kájovi zasvítily oči, rozuměl mi a mně to stačilo. Dítě je potenciální herec, potenciální spisovatel, potenciální krajinář, potenciální kreslíř skvělých komiksů, potenciální všechno.

Do mateřské školky jsem zrovna moc nechodil, protože babička už byla v důchodu a coby profesionální kuchařka vařila lepší dobroty, než nám tam dávaly. Dvakrát mě sice rodiče do školky poslali, ale buď jsem okamžitě chytil virus, nebo brečel, že mě tam někdo atakuje. V ještě horším případě jsem sám atakoval (o malinko menšího) Edu Babku. Dělalo mi to dobře, ale všeho do času, takže později jsme se skamarádili. Už mimo školku, bydlil totiž ve velikém domě na konci naší ulice. Jeho otec byl námořní kuchař a vracel se domů sporadicky, jeho matka byla švadlena. Bohužel se brzy odstěhovali do Rokycan, tak jako se z naší ulice postupně odstěhovali všichni mí kamarádi: Kubeš, bratři Suší... Zůstal jen Miloš Kubín, avšak byl o rok či dva starší, což mi už připadalo jako bariéra. Ale do školky.

Nacházela se ve starém domě s velikou zahradou, který stál přímo v sousedním bloku a proti zdravotnímu středisku. Dnes je „mateřinka“ zcela přestavěná a je v ní policejní stanice, avšak patrně nepříliš obývaná – a hned vedle už začíná Bohemia Sekt.

 

 

A takhle vypadal dům Fenclových

Byl jsem ještě malý školák, když se rozhodlo o výstavbě školky nové, což se mě osobně dotklo, jelikož měla vyrůst do výšky dvou pater přímo před našimi okny. Těmi jsem do té doby viděl i kopec Hůrka za řekou Úslavou s jeho románskou rotundou, avšak tomu měla být učiněna přítrž. Navíc... Kamarádům Suchým kvůli tomu odkoupili valnou část zahrady, na níž bývalo zahradnictví.

Dvojčata Suchých mi nejprve řekla, že to tak nenecháme a budeme stavbu sabotovat. Požádala mě, abych tedy honem vymýšlel pasti na zedníky. Nemohu říct, že by se má fantazie v tomhle směru dvakrát projevila. Představil jsem si leda tak prkennou podlážku a nějaké způsoby, jak ji naříznout či odstranit, takže stavař spadne do ďoury. Druhý den navíc Suší přišli s tím, že to nesmím realizovat. Tvářili se přísně. Nemohl jsem to tenkrát pochopit. Až taký obrat v myšlení obou borců: Teprve po letech mi došlo, že jim to doma jednoduše „vysvětlili“.

Díval jsem se oknem, a protože už tenkrát jsem pořád něco kreslil nebo psal, se samozřejmostí jsem se rozhodl, že o stavbě mateřinky napíšu knihu. Sebral jsem tedy sešit, kterých jsme vždycky měli dost, jelikož rodiče byli pedagogy a otec dokonce doktor filozofie, a na obálku tohoto sešitu jsem nadepsal: POSTUP PŘI STAVBĚ ŠKOLKY. A pak jsem čekal. Jako vizionář i jako čumil.

Stále se nic nedělo, ale jednou jsem se vracel ze školy a koukám, na Suchých zahradě leží nově klubku pletiva. Takže tím se začíná každá stavba, hle, již to vím. Zapsal jsem událost, nakreslil pletivo a opět čekal. Věřil jsem, že se při psaní celému postupu naučím, ale dlouho mi předsevzetí nevydrželo. Byl jsem přece jen kluk, takže jsem brzy radši realizoval výzkumné výpravy na staveniště. Během těch výletů jsem toho zažil vždycky tolik, že jsem to jednoduše nedokázal zaznamenat. Nakonec přišlo i prazvláštní údobí mého dětství, kdy jsem vykonal revizi dosud napsaného a z nějakého důvodu neuměl snést nedokončenosti. Ve všech svých nedopsaných sešitech jsem proto proškrtal prázdné stránky, ale co horšího, některé jsem vyhodil. A tak skončil i – příliš krátký – Postup při stavbě školky. Musil tak skončit. Neuměl jsem strpět, že bych doma měl dílo, které bylo nad mé síly a skončilo po pár stránkách a nějakém tom obrázku srolovaného pletiva.

 

K fotografii na obálce knihy autor dodává: Jediné místo, odkud vyfotíte všechny plzenecké věže naráz

Zrovna tak si vybavuji barevný komiks Slavní bandité, který dosáhl možná šesti, možná osmi pokračování. Trochu byl inspirovaný Rumcajsem, ale banditů v lese bylo víc, měli kovbojské klobouky a hned úvodem přepadli vojenskou kolonu, aby si opatřili zbraně. Byl to krvák (zvláště v kontrastu s díly Václava Čtvrtka a Radka Pilaře), ale brzy jsem nevěděl, jak dál. Bohužel jsem tedy celý ten začátek zahodil. Mrzí mě to. Ale nemrzí už mě, že se školka stavěla. Proč? Protože jsem měl kde řádit. A taky jsem řádil. Připadá mi, že celé dětství. A připadá mi zpětně i zvláštní, že se o mně nikdo nebál a že mě nikdy nikdo z areálu nevyhodil. Prolezl jsem tam pokaždé mezerou mezi primitivními vraty a plotem a prozkoumával vše. Výkop pro základy, vyvrtanou studnu (její stěny jsou úplně tvořeny břidlicí), nakonec i druhé patro, střechu. Jednoduše to bylo možné a postup při stavbě školky si dodnes pamatuji, i když jsem ho nezaznamenal. Vím, jaká je na základech izolace, kolik komůrek mají sklepy, kudy se zvedají schodiště atd. Ale úžasné bylo pro mě už uskladnění materiálu.

Například betonových překladů. Jeřáb je přímo před mými okny naskládal na sebe do dvou pozoruhodných staveb, mezi kterými zůstal kaňon. I šel jsem hned do kaňonu a rozkročil se a jako horolezec vystupoval „komínem“. Běhal jsem nahoře po překladech a zase šplhal dolů. Na trávník jsem ani už nevzpomněl a tohle byl můj nový ráj. A když se prolezlo do areálu stavby?

Naskládali tam červenavé cihly a s kamarády jsme si v nich okamžitě vydlabali „bunkr“. Nic jednoduššího. Šli jsme na to shora a vytahané cihly skládali všude do stran, jenom jsme mezi nimi nechávali střílny a pozorovatelny. Kámoš tenkrát pravil: „Skvělý doupě. Budem je pozorovat!“ Ale brzy nás nějaký účastník tzv. Akce ZET přistihl a ti chlapi ´mizerní´ nám bunkr zničili. Zahladili. A nakonec se cihly stejně rozebraly. Je z nich školka. Škoda. Ale udělali jsme si mnohé jiné bunkry a klubovničky a nebylo už to jenom v onom areálu, ale třeba i na Hůrce. 

Koukám dnes přes louky na ony skály pod rotundou, kde je dál naše rovinka, ta podlaha klubovny, a trochu se divím, že jsme to přežili. Ale přežili, nezřítili se z tamního „Žižkova kolene“, umřu jinak a z pomyslné klubovny byl báječný výhled na celé údolí pod hradem Radyní. Přál bych vám své dětství.

 

Vložil: Ivo Fencl

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace