Láska, poker a nenávist. Glosa Iva Fencla, tak trochu ´valentýnská´
16.02.2021
Foto: Facebook / Alena Wagner
Popisek: Svátek svatého Valentýny, ilustrační foto
Zaujalo mě, když dramatik Josef Topol jednou prohlásil, že není schopen nenávisti. „Ne, to tedy nejsem,“ dokonce dodal. Ale mám názor, že kdo není s to nenávidět, není s to milovat, i říkám si, že Topol tenkrát přestřelil, kecal, mýlil se či špatně analyzoval vlastní emoce. Případně vše dohromady. Není přece možné chodit světem a občas chvíli nemilovat, občas chvíli nezuřit.
Popravdě ale, a když tak o tom dumám, ani u mě to není s nenávistí světoborné. Jistě, naštvu se, je-li proti komu, brzy ovšem dotyčného spíše mám někde u p*dele. Jiří Suchý říká cosi podobného. Ptali se: „A když vám některý člověk ublíží, když vás třeba podrazí?“
Suchý na to (parafrázuji): „No, já holt mám to štěstí, že takového bídáka vypnu, zapomenu, vyeliminuju ze své mysli. Prostě pro mě přestane existovat.“
Abych řekl pravdu, nevěřím tak úplně ani Suchému, ani Topolovi. Chápu nicméně jedno. Oba chápou či chápali, že ´správnej chlap se ovládá´. Že dostává emoce rychle pod kontrolu a nenechá se vyprovokovat k neuváženému činu. Ital vám na tohle samozřejmě řekne něco o lidském šlendriánu a ujistí vás, že jste se pravděpodobně měli s tím padouchem, co proti vám vyjel, pěkně a férově poprat. A má svou pravdu. Ale Angličan spíše souhlasí s Jiřím Suchým nebo i Josefem Topolem. A ne, jistěže ne každý Angličan, avšak národní povahy jsou, to nerozkrájíte.
Uvedu jen dva případy, kdy to se mnou opravdu zamávalo a kdy jsem se ovládl, to sice ano, ale dodnes o tom ovládnutí občas přemýšlím. A to pochmurně. Občas si jednoduše vzpomenu na ony dva anonymní muže a žertem si řeknu: „Někdo by ho asi zabil.“ Je přitom zajímavé, že od těch momentů uplynuly desítky let; avšak není to, řekl bych, jen ´zajímavé´, je to nezdravé a svědčí to určitě o jisté mé nevyrovnanosti. Ne sice výrazné nevyrovnanosti, ale přesto nebezpečné. Ondřej Neff mi k tomu jednou vyprávěl, i když ne o mně: „Takového člověka, Ivo, poznáte podle toho, že on si tu křivdu pamatuje ještě po letech. Neumí zapomenout, ještě i po letech by se pomstil. To jsou malí, nízcí lidé. Ale jsou. Proč to nepustit z hlavy? Vždyť jsme právě jen lidi, ne?“
Jistě. Je to snadné rozšafně odkládat, pokud s vámi emoce už přestaly cloumat, snad i já to dovedu, jenže zapomenout se nedá, nebo aspoň ne bez lobotomie. Každý z nás byl ostatně mladý a skoro každý se párkrát zamiloval. Anebo dokonce vážně a hluboce zamiloval; vzpomínám na jednu českou herečku, která se mnou chodila, když mi bylo třicet, a úplně mě okouzlila. Připadalo mi, že jsem nikdy nebyl šťastnější. S každým vztahem máme spojené něco ústředního a tady to bylo objetí. Její objetí, má objetí. Utkvěla mi víc než polibky.
To mi ovšem bylo třicet, a navíc jsem byl určitě nezralejší nežli spousta ostřejších pořízků všude okolo. Chtěl jsem s krásnou herečkou chodit a chtěl jsem se s ní nadále milovat, nicméně jsem ani stopově neuvažoval třeba o bytě či dítěti. Tak mě vzala na procházku do jednoho pověstného parku (to už začínal podzim) a velice citlivě mi sdělila, že se chce rozejít.
Kdo nebyl opravdu zamilovaný, tak to nepochopí, ale trvalo mi skoro jeden rok, než jsem se vzpamatoval. Rok 1994 - 1995. Po tu dobu jsem ji sice přímo neobtěžoval, ale jsem bytost neustále píšící, takže jsem té Věře napsal aspoň pár dopisů. Zcela naivně jsem se domníval, že lze podobný problém vyřešit jaksi korespondenčně. Aby to tak šlo! To by se celé dějiny světa ubíraly jinudy.
Taky jsem bohužel zjistil, že Věra pojede se svým souborem na zájezd. Režii hry měl pan Krobot, autobus byl přistaven před divadlem, kde je taky park, a já tam napochodoval s nějakým svým rukopisem v podpaží! Tři vykřičníky! Volně, svobodně, nikým nerušen jsem nastoupil do herců a hereček plného tubusu toho autobusu a nezastaven dokráčel až dozadu ke své lásce a řekl jí, že ji miluji a chci jí věnovat to a to...
Konečně mě jeden její herecký kolega popadl v podpaží a velice razantně vedl zpět uličkou autobusu, přičemž jsem měl úplně zřetelný pocit, že dostal lehký hysterický záchvat. Ale proč vlastně taky ne? Byl pan herec a na hysterii měl právo. Ne že by mě přímo vyhodil do parku, ale ty rukopisy se mi rozsypaly. Bylo mi třicet, což je dost, ale ne zase moc. Usedl jsem na lavičku a vzpamatovával se možná ještě několik hodin poté, co odjeli, jenomže to se tak člověku jen zdá, že to byly hodiny, ony to byly asi jen desítky minut.
Najednou jsem si všiml, že tam jeden herec zbyl. Seděl taky v parku na lavičce, ale kus ode mě. Lelkoval. Nehlídal mě, avšak toho roku byl nádherný podzim. Potřeboval jsem se vypovídat a vyprávěl mu o své lásce, načež on mě utěšoval a mudrcky řekl: „Chce to počkat.“ A dodal: „Tak dva roky.“ Anebo řekl: „Tak rok.“ Abych řekl pravdu, já tu dobu, kterou uváděl, už zapomněl; jenže to je přece jedno, ne? Dva roky, rok... Jak on to mohl vědět?
Přemýšlel jsem teprve později i o maníkovi (tak jsem mu říkal), který mě vykvrdlal z autobusu na asfalt, a konečně mě napadlo: „Kdo to, propána, byl?“ Jeho chování na mě totiž působilo takřka stejně, jako by taky on byl do herečky zamilovaný; i kdyby tajně. Což ho omlouvalo. Aspoň v mých očích jej to omlouvalo, nicméně mi přišlo na mysl taky to, že do Věry ani zamilovaný nebyl, avšak měl úplně jiný problém, takže si na mě vylil zlost. Dostal příležitost zachránit představení, zatímco já sám si ani vzdáleně neuvědomoval, že i herci mohou být stresováni a mají tvrdý chleba. Takže oni se soustředí na zájezd s Krobotem, že, a Věra se rovněž soustředí, no, a já tam vlítnu. Co s takovým chlapem? Chytit ho za flígr a ven a ven a ven, nebo snad ne?
Dnes už na toho herce nemyslím, avšak ještě po letech jsem si říkal, jaké měl štěstí, že jsem ho neidentifikoval, protože tu byla opravdu silná tendence se mu pomstít. Proč se do toho pletl, nevím, ale osobně mi připadalo, že o síle mé lásky nemá ponětí, takže jsem nechápal jako ubožáka sebe, nýbrž jeho. Ta láska k herečce byla dávno pryč, ale já si i roky potom ještě vzpomněl na to, co udělal, a zaťal zuby. Od té doby vím, že se zamilovanými si není radno zahrávat. Jsou-li to ´nízcí´ lidé v tom smyslu, v jakém to slovo užívá třeba Dickens, zabijí vás. Já sám nechci být nízký a toužím zapomenout a daří se mi; avšak pochopil jsem snadnost strkanic a pranic pro lásku.
Podruhé mi bylo už takřka čtyřicet a měl bych tedy mít rozum. Přesto po něm nebylo zřejmě stop, anebo alespoň ne na poli milostném. Takže tu byly dvě sestry a ´Joriku´ jsem miloval, jenže byla zadaná. To jsem okamžitě úplně akceptoval, až se tomu trošku divím, ale tehdy jsem ji skutečně miloval a co řekla, platilo.
Její sestra Kateřina nicméně byla rovněž velmi sexy, a navíc jsem začínal tušit, že zrovna není ani zadaná. Pracovala tou dobou jako barmanka v jednom podniku u sadu, kde otevírali již docela brzy ráno. Anebo dopoledne. Ne že bych měl čas každý den, ale začal jsem tam chodit. Vždy jsem si něco dal a konverzoval. Jistěže taky s ní. Tak uplynulo několik dopolední, nicméně i tady chemie úplně nefungovala. Nějak jsem tu Kateřinu nedokázal získat, anebo byla zadaná, ale dost mi to nedala najevo... Nevím. To nevím, ale pamatuji si, jak to skončilo, a pořád vidím, jak tam sedím, když se ke mně přisune nějaký chlap. Příliš jsem si ho neprohlížel, ale proč taky: jste-li zamilovaní do barmanky, sotva sbíráte popisy na román. To chcete pouze románek. Ale tady se musím mírnit a uznat, že jsem zřejmě zase tak zamilovaný nebyl. Tentokrát ne. Ale Katka byla Joričina sestra a vzít si Joričinu sestru za ženu, to by přece bylo báječné. Navíc... Vzpomínám si, jak tam jednou seděla a luštila křížovku, zatímco jsem si směl prohlížet její kolena. Přitahovala mě jako magnet, nicméně tady uznávám, že se to více blížilo erotickému vztahu a že slovo LÁSKA tu je moc.
Ale to onen maník přece nevěděl! Ten si klidně mohl myslet, že ji šíleně miluji. Anebo si to nemyslel? Tak či onak asi věděl, že se za barmankou vracívám, i posunul se ještě blíž a povídá: „Tohle přece nemá cenu. Vy tady jenom ztrácíte čas. O tom vás ujišťuji.“
Já se na něj ale pořád nepodíval. Potom jsem odešel. Patrně už jsem se do toho podniku nevrátil, nebo aspoň ne po dobu, kdy tam pracovala. Rád na ni vzpomínám, ale současně děkuji pánu bohu, že nevím, kdo mě tam s onou ohromnou jistotou ujistil, že ´jenom ztrácím čas´. Jednoduše nejsem ten typ, abych se tam tehdy s takovým chasníkem sepral, ale tím pádem ve mně dlí o to víc záludnosti. „Lepší tygr na rovině než had v trávě.“ Ano, tak zní přísloví. V tomhle případě zůstávám hadem. Bohužel. I když to není frajeřina, i když jsou hadi hajzlové. V hlavě jsem to překonal, ale fyzicky a emotivně nikdy. Nezavraždil bych toho radila, takový opravdu nejsem, ale přesně si umím představit chlápka, který by ho zmlátil. Bohužel si navíc umím představit i nešťastníka, který by radila rovnou střelil do hlavy. A obě ty příhody skrývají nejméně jedno poučení. Nikdy nevíte, kdo je vedle vás totálně zamilovaný, a tak nikomu vedle sebe neraďte, o jakou ženskou má či nemá usilovat. Je to nepředstavitelně nebezpečné a existují dokonce i blázni, kteří vás podobně jako hrabě Monte Christo odrovnají ještě po třiceti letech.
I kdyby akorát v pokeru.
Vložil: Ivo Fencl