Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Pražská doprava

Pražská doprava

Zajímavosti i aktuality

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturně politického redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vzpomínka na legendární ´uhelňáky´ v zimě roku 1979. Glosa Iva Fencla

19.01.2021
Vzpomínka na legendární ´uhelňáky´ v zimě roku 1979. Glosa Iva Fencla

Foto: Ilustrační foto Facebook / Stanislav Penc

Popisek: Na uhelné prázdniny roku 1979 si vzpomínají všichni, kdo tehdy chodili do školy - skoro dva měsíce nádherného volna... A začalo to již Silvestrem. V Praze bylo 31. 12. 1978 12 stupňů nad nulou, přes noc teplota klesla na téměř mínus dvacet

Studia „z bytu“ asociují každému monitor počítače, kdy za žáčkem či holčičkou občas ležérně projde otec ve slipech. Ale jistě, vím: stačí rozostřit pozadí. Nicméně onen KADLUB „výuky z domova“ představují v reálu hlavně domácí úkoly. Jsou ale obyčejně odbývány a žuleny, jak to jenom jde, a děti nám VLČÍ, o tom žádná. A ze žádného přitom nevyroste moudrý Mauglí.

Slyším, co říkáte. „Jde o pár měsíců.“ Dobře. Ale vybavte si, jak byl měsíc dlouhý, když jste chodili do třetí třídy. Možná skoro jako dnes rok. A jistojistě se jedná o subjektivní pocit vnímání času, ale nemění to moc na tom, že děti pozbydou návyků.

Některým rodičům je to takřka či totálně jedno, samozřejmě. Jiným sice nikoli, ale domácí pomoc s výukou reálně zůstává nad jejich síly. A ne? Když je někdo specialista na problematiku Středního východu, tak to samo sebou neznamená, že bude génius taky na vysvětlení pouhé trojčlenky. Mnohdy ji musí nejprve znovu nastudovat! A slastný pocit, že jsem-li kovaným specialistou na Rusko či Rasputina, mohu tím pádem úspěšně psát i stejně dobré fejetony jako Rudolf Křesťan, je omyl. Nedopouští se toho pomýlení sice každý, avšak setkávám se s tím. Už proto ano, že se i sám občas vecpávám do ledačeho, aniž by mi to bylo vlastní, ba bez glejtu.

Pravda! Občas ani ten glejt nepomůže a máme případy, kdy je takřka na škodu. Nu, a když jinak kvalitní historik (dejme tomu) neumí srozumitelně psát (což určitě nebude příklad Petra Čorneje, autora knihy Jan Žižka), tak je to blbý.

Má generace (abych se vrátil k tématu) má tendenci srovnávat současnou krizi s uhelnými prázdninami za socialismu, přičemž zapomínáme, že trvaly jen pár týdnů. Přesto znamenaly výpadek a já se díky němu třeba naučil psát na stroji. Anebo jsem si skvěle zasportoval. Opravdu si nemohu stěžovat, i když to byla úplně jiná doba. A protože mladí si ji už nepředstaví, zde je můj deník z oné éry, kdy jsme taky nemuseli do školy.

Bylo mi ovšem teprve čtrnáct a panoval leden 1979. Studoval jsem čtyřleté gymnázium, a ač jsem prožil ony uhelné prázdniny, zvládli jsme za ten čas i povinný lyžařský výcvik. Vleky totiž jezdily.

Otec (doktor filosofie) tenkrát pracoval jako šofér u místní vodohospodářské správy a maminka učila literaturu na dnešní Obchodní akademii v Plzni.

Pondělí 1. ledna

Po Silvestru jsem šel spát asi ve dvě ráno. Předtím - o půlnoci - jsme si já, táta, maminka, její maminka a má o dva roky mladší sestra Eva připili. Ještě chvíli jsem z podkroví pozoroval ohňostroj a v televizi zatím běžel tzv. Večerníček pro dospělé v podobě snímku Maxipes Fík filmuje.

Eva se pak zaujatě dívala na Celesténa (z dívčího ústavu) alias Floridóra (z divadla), což je známá opereta, ve které ve dvacátých letech perlila právě maminčina máti. A ty písně nám zpívávala...

Když jsem na Nový rok vstal, dočetl jsem nejprve soustředěně knihu Naše souhvězdí (edice OKO) a všiml si - pootevřenými dveřmi, že přes noc udeřily mrazy.

Zatímco na Silvestra ráno pršelo, rtuť se teď zřítila na šestnáct pod nulou. K zemi se zvolna snášel bílý prach a už po chvíli jsme museli odhazovat. Navlékl jsem se na to „jako pumpa na zimu“, jak by řekl můj spolužák z prváku Josef Kotěšovec, a vyšlapával posléze na zahradě své oblíbené bludiště.

Ale pod sněhem ulehla veškerá severní Evropa a doprava byla mnohde přerušena. V Moskvě naměřili 49 pod nulou. V Leningradu pětapadesát. Sestra přitom předvídavě vytvořila už koncem loňského roku domácí vývěsku na ta nejmrazivější témata.

K obědu rýže a večer zopakovali Jáchyme, hoď ho do stroje. Mámu bolela hlava a já se učil angličtinu, ale prokousával se i závěrečným dílem Mušketýrů. Těmi Po deseti letech.

Úterý 2. ledna

Minus deset. Produsali jsme s Evou na zahradě další stezky a vyšlapali „brejle“, tedy shora viděno. Bez brejlí to nejde. Žádný rok.

Koulovali jsme se a zašel jsem na nádraží koupit si měsíční jízdenku na leden, což se ale brzy mělo vyjevit jako zbytečnost.

Z domina jsem si pak na koberci dost dětinsky budoval tzv. řetězovku a k obědu zbaštil svíčkovou. Jenže večer vypli proud.

Louskal jsem zrovna Dumase a byl docela poslední den zimních prázdnin. Když se znenadání setmělo, nezačal jsem si zoufat. Naopak. Začal jsem doufat, že budou vyhlášeny i prázdniny uhelné. A věřil, že se první den ve škole nebude pak zkoušet. A spočítal jsem kapesné. I navzdory proběhnuvším svátkům obnášelo takřka šest korun (zhruba dnešních šest tisíc).

Středa 3. ledna

Poprvé letos ve škole. Chvála Bohu se nezkoušelo. Jen jsme kreslili jakousi pozvánku a... Učilo se pouze pět hodin, takže jsem se vlakem vrátil už v jednu; dojedl svíčkovou, učil se a večer pak sledoval anglický film Sandra.

Teplota venku povážlivě stoupala. A přece nadále často vypínali elektřinu. Koupili jsme novou baterku a balík sirek a do každé místnosti umístili škatulku.

Čtvrtek 4. ledna

Poprvé jsme měli ve škole na češtinu novou profesorku Karlíkovou. Perný to den! Ve zdraví jsem se ale vrátil už „jedničkou“ a doma rodičům předvedl své podání písně Lojza a Líza.

Obával jsem se jakési „pernosti“ i dalšího předpololetního týdne na gymplu, i když jsem věděl, že pak jedeme na lyže. I těšil jsem se. A Eva? V místní knihovně mi půjčila Tajemství Viléma Storitze a Neviditelného, kterého za první republiky vydali v jednom svazku se Strojem času. Wellsovy knihy mě pak měly úplně ohromit!

Pátek 5. ledna

S radostí jsme přijali ve třídě zprávu, že minimálně příští týden budou uhelné prázdniny. Tak přece. Hurá. A perný týden zkoušení fuč. Nehrozí. A prázdniny já vlastně už potřeboval jako sůl. Ujišťoval jsem se o tom, ale umiňoval si: Budu se učit, ale... Taky si budu číst.

Popřípadě budu psát i něco vedle deníku, a hlavně mohu bruslit na Sedleckých rybnících.

Uhelné prázdniny vyhlásili rovněž ve zprávách. Odstrojoval jsem zrovna smrček a pokoj tak zůstal pod nánosem jehličí. Soustředěně jsem vše vysál a rodiče večer zmizeli autem někam na návštěvu.

Sobota 6. ledna

Po obědě nás vzal táta i s pukem na vzdálenější část druhého Sedleckého rybníka a tuto zimu to bylo první bruslení. Ejhle, dařilo se mi. Putovali jsme po ledě opravdu až dozadu mezi rákosí a ještě dál po náhonu a na jindy nedostupná místa. Předtím ráno jsem ovšem dlouho spal, a jelikož Stroj času (ve vydání z roku 1905) už jsem zhltl jako malinu, pustil jsem se do Neviditelného; zatímco babička pořádala Viléma Storitze.

Televize omezila vysílání a každý den začínala teprve v sedm večer.

Neděle 7. ledna

Já, táta a Eva jsme opět bruslili - a to už jsem se těšil, jak v pondělí z Plzně dorazí i s hokejkou kamarád Víťa Vojáček, syn psychiatra a našeho rodinného přítele.

V rybníce se koupali otužilci. K obědu byl můj oblíbený segedín. To babička se činila. Rozebral jsem Betlém. Dočetl Neviditelného a pustil se do Viléma Storitze. S tátou jsme konce hokejek obalili izolační páskou, aby se nepřerazily, a večer jsem bez většího zájmu vstřebal poslední díl dětského seriálu Tajemství proutěného košíku, ale přečetl i první ze Čtyřlístků toho roku Ve znamení Merkura. Dvanáctiletá Eva mi zatím na stroji oddaně přepisovala můj nový „román“ Doktor XY kontra Scotland Yard a já si - zcela vážně - pochvaloval, že „mám pořád co psát“.

Měl jsem se ovšem i co učit.

Pondělí 8. ledna

Přijel Víťa. Asi dvě hodiny jsme řádili na Sedlečáku a vrátil jsem se překvapivě utahán. To ráno jsem přitom opět vstával pozdě a večer... Večer vkládat do úst jako každý den rovnátka.

Jinak jsem toho ledna vymýšlel příběhy svých komiksových hrdinů Knoflíčka a Tyčinky a do velikého sešitu sepisoval další díl afrického cyklu Mgva aneb Tichá smrt pralesa, který jsem teprve daleko později přejmenoval na V nitru Kamerunu.

Mrazy polevily, ale naštěstí jen trochu. V obytné kuchyni tudíž v televizi zůstal i dál perfektně rozeznatelný německý program, jak tomu bylo v zimě vždy. Šlo ARD i ZDF, přičemž druhou televizi jsme pro jistotu měli v podkroví... a Svobodnou Evropu v rádiu u táty v pracovně.

Všiml jsem, že západní Němci budou opět dávat nějaký film s hrabětem Draculou, zatímco Československá televize nyní začínala s vysíláním v půl deváté večer!

Úterý 9. ledna

Máma byla v Plzni u kadeřnice. Psal jsem. A dočetl Viléma Storitze. Stejně jako v případě zbylých dvou Evou půjčených románů jsem pak vypracoval podrobný obsah do čtenářského deníku. Od 29. června 1977 jsem - podle svých záznamů bez sebemenšího vynechávání v textu - přečetl od začátku do konce 121 všemožných publikací. Výčet jsem prodlužoval již od momentu, kdy se o podobném přístupu zmínila knihovnice a pedagožka v penzi jménem Polášková, všeobecně zvaná Babi Poly.

Když jsem toho dne vyšel na verandu, strnul jsem. Strnul v čerstvě napadaném sněhu. Ležel mi okolo kotníků - a rtuť na nule. Vyšli jsme si okolo bloku nakoupit: to by i dnešní profesor Prymula schvaloval.

Středa 10. ledna

Znovu přijel Vít, ale led byl rozehřátý. U krajů rybníků stála voda. Na dvou odhrabaných pláccích jsme přesto perlili s pukem a v teple domova pak spolu listovali encyklopedii Od agamy po žraloka. Teplota se dál motala jen okolo nuly a měli jsme teprve zvědět, budou-li prázdniny pokračovat ještě týden.

Čtvrtek 11. ledna

Do třetice jsem řádil s Víťou na sedleckém ledě, i když okolo zapadal novými nánosy sněhu. Bruslit se dalo už jenom na několika odhrabaných plochách. Setkali jsme se s Edou a Tomášem Babkovými z Rokycan, starými kamarády, kteří se odstěhovali, a protože si o to oba spontánně řekli, vyprávěl jsem u mola své vymyšlené příběhy.

Televize dál vysílala od půl desáté večer, zatímco Němci mi na páteční noc chystali dalšího Draculu.

Pátek 12. ledna

Ráno jsme se od jedné máminy kolegyně, která nám domů telefonovala, dověděli, že se do školy půjde - dokonce - až 29. ledna! Po třech týdnech prázdnin. Radovali jsme se s Evou velice a vydali se do ulic to oznámit kamarádům.

Teprve odpoledne zprávu oficiálně vyřkl rozhlas: to bylo další slávy. Sněhu ale ubývalo.

V noci před půl dvanáctou začal na Německu onen Dracula, jenže mrzlo tak chabě, že obraz pekelně zrnil. Zoufal jsem si. V Československu filmy tohoto druhu nedávali. Krutou a takřka nenaplněnou touhou po filmových hororech, a zvlášť upířích, jsem strádal celé dětství.

Sobota 13. ledna

Bruslení jsem zanechal a sáňkoval na svažité cestě u zahrady skvělého kamaráda Aleše Holečka, spolužáka z kreslení. Se mnou a Evou sportovali také její kamarádka Jana a houfec kluků i včetně Edy a Toma. Ale uklouzl jsem... a zvrkl si divně nohu.

Ten večer jsem se vykoupal v naší sklepní prádelně a pak jsme sledovali filmovou komedii o přetahovači pracovních talentů představovaném Luďkem Sobotou (v černých brýlích) Já to tedy beru, šéfe. Přepočítal jsem si odznaky a zjistil, že jich už vlastním 472, zatímco počet čísel časopisu Rodina, která jsem doma tvořil, toho dne dosáhl sto šestnácti.

Bavilo mě to! A ve svém pokoji jsem už v těch časech přechovával na pět knih. Dnes jich mám doma deseti tisíce a možná ještě víc, počítat odmítám.

Neděle 14. ledna

Začal jsem se chystat na pondělní odjezd na Šumavu, kde jsme měli se školou strávit čtyři dni výcvikem, ale stále četl i Tři mušketýry po deseti letech. Oproti předchozím románům spíš nuda. A zatímco sekvence milostných intrik okolo Athosova nevlastního syna mě nudily „fest“, část odehrávající se v Anglii za nástupu Karla II. mě přece zaujala. Mušketýři byli – jako Cimrman – u všeho.

Četl jsem vleže a bolela noha, s kterou jsem navštívil i lékaře. Podle jeho názoru se jednalo o výron, nicméně rodinná známá Vojáčková to popřela! A tak mé hory se školou ohroženy nebyly.

Pondělí 15. ledna

Vybaven batohem a novými lyžemi jsem chytil vlak v sedm a dopravil se ke gymnáziu, odkud jsme autobusem dojeli do Rudy. Ubytovna nás čekala u silnice, směřující do hraničního pásma. Rozdělili nás na pokoje a se mnou se v prvním patře ocitli dnešní škodovácký ředitel Pepík Kotěšovec, dnešní šéf továrny Vašek Hraběta, dnešní stavební inženýr Jeník Tyml, dnešní politik a starosta Pavel Čížek a pozdější provozovatel thajské cestovní kanceláře Josef Brožík.

Poobědvali jsme v hotelu Šumava a šli na sjezdovku U nádraží, kde bohužel nefungoval vlek. Boty-přeskáče jsem si přitom - jako i v každém z následujících dní - nesl až pod svah v batohu.

V šest večer jsme ve „společenské místnosti“ absolvovali besedu o nebezpečenství velehor.

Úterý 16. ledna

Zatímco snídani tu servírovali každodenně na devátou, budíček byl v půl osmé. Šlo se pak na svah Belvedér, tedy konečně ostřejší stráň, již si já osahal už jako dítě. Tady sice vlek jezdil, jenže na pokyn pedagogů jsme musili do kopce opět pěšky, ba prošlapávali prašan.

Zařadili mě rovnou do prvního družstva, vedeného hezkou soudružkou profesorkou Peškovou, zatímco druhé dostal na povel tělocvikář Karel Hovora, vybavený jen běžkami.

Instruktor, který sestavu doplňoval, měl rovněž jen běžky, tak žádný div, že jsme už odpoledne skončili na podřadných Samotách. Aspoň že tady jsme mohli užívat vlek. Ale po obědě jsem zažil trapas, protože jsem před hotelem Šumava zapomněl hůlky. Musel jsem se pro ně od sjezdovky vrátit a nikomu jinému se to nestalo. Velice jsem se styděl před přitažlivou třídní Peškovou a ve chvíli, kdy jsem ji o maléru informoval, jsem se dokonce křečovitě rozesmál. Naštěstí hole zůstaly zapíchnuté tam, kde jsem je nechal.

Toho večera jsme si - stejně jako večera předchozího - nejprve připravili čaj, načež jsme se spolužáky hráli v kostky a karty, ale ještě víc nadchlo loto. Na pokoji bylo taky rádio, ale nesměli jsme ho zapínat: kvůli německé propagandě. To se ale hojně porušovalo.

Středa 17. ledna

Den jsme strávili na bezpečných Samotách a večer jsme si na pokoji vykládali vtipy i včetně protistátních, kterými jsem disponoval hlavně já.

Následovalo vyprávění hororů, což se předvedl hlavně spolužák Václav Háček (rád jsem ho jako častější vypravěč akceptoval), a došlo i na vyprávění dějů filmů. Nato jsme se už jen tak strašili a v jeden moment se rozletěly dveře a... já zařval: „Ruce vzhůru.“

Profesor tělocviku a zeměpisu Hovora vplul s rukama jen mírně zdviženýma a s ironickým úsměvem. Přistoupil k mé posteli. „Otočte si to zapínání povlaky do nohou.“

A od té doby skutečně jen výjimečně usínám s knoflíky u nosu.

Čtvrtek 18. ledna jsme opět strávili pouze na Samotách a v pátek 19. ledna po snídani jsme šli do Rudy nakupovat. Když jsme se vrátili, zabalili jsme, a po obědě se autobusem vrátili domů. I koukejme. Leželo tam stejně sněhu jako v Rudě.

Během přestupu na jiný vlak jsem zaregistroval v rukou nějakého dítěte nový Čtyřlístek, jejichž sbíráním jsem byl už deset let posedlý, ale do trafiky jsem to nestačil. A doma? Hned jsem se dal do četby knížek. Hlavně Příběhů Sherlocka Holmese. Doma mě čekaly i odebírané časopisy: Sedmička (i včetně komiksů), Pionýrská stezka či Věda a technika mládeži. Přečetl jsem si ale ten den i publikaci o zámku Kuks, která se válela na otcově stole.

Maminka mi ugrilovala kuře. Večer byl v televizi - našich kapitalistických sousedů - další Dracula a pro následující pátek chystali ještě jednoho.

Sobota 20. ledna

Eva mi celý den zabavovala rozečtené Holmesovy případy, a tak jsem začal nakonec raději psát a kreslit – další číslo Rodiny. K obědu špagety, další z mých oblíbených jídel. Večer jsem s rodiči sledoval americkou komedii Odborník na banky a předtím první část nového Borovičkova seriálu Spadla z nebe.

Neděle 21. ledna

Probudil jsem se pozdě - a začal se učit. Ale dočetl jsem i další knížku Tři banány a byl rád, že do konce uhelných prázdnin ještě týden chybí.

Pondělí 22. ledna

V naprostém klidu a izolaci jsem šťastně pokračoval v četbě Příběhů Sherlocka Holmese, kterýžto svazek, upozorňuji, obsahuje i dva objemné romány Studie v šarlatové a Znamení čtyř.

Úterý 23. ledna

Navštívil nás spisovatel Zdeněk Barborka, tátův známý.

Právě díky němu jsem vzápětí dostal nápad, v kterém mě okamžitě podpořila máma. A jaký? Začneme s novou kartotékou, a to českých spisovatelů současnosti. I těch, o kterých není ve slovníku nic. A taky jsme začali a podobné papírkování už je či bylo mým osudem. V pár krabicích jsem seskupoval i jiné kartičky a pod vlivem tehdy zapovězených Nápadů čtenáře detektivek od Škvoreckého (které mi zpřístupnil otec) jsem podle dat narození pořádal veškeré zahraniční autory detektivek (jejich jména jsem psal krvavě rudým fixem) a zároveň kartotéku, do níž jsem řadil jen „žluté“ autory jakékoli zahraniční sci-fi. Třetí byla kartotéku „zelených“ psavců žánrů ryze dobrodružných. Dnes je to k ničemu a koukám na to zpovzdálí, ale když mě Eva o patnáct let později seznamovala se svou kamarádkou Věrou, mou budoucí holkou, ukázala jí taky tohle. Věru to nadchlo. Prvořadě ji ale ohromilo, že to mám uspořádáno dle dat narození, a přece kohokoli bleskově najdu.

Středa 24. ledna

To dopoledne jsme se schodů i okolo domu odškrábali umrzlý sníh.

S mámou jsem začal i s onou kartotékou českých autorů, ale jen druhé poloviny dvacátého století. Jak jsme to dělali? Každý spisovatel i včetně Barborky měl svou kartu ze čtvrtky a lepili jsme tam výstřižky. Když nebyly, informace jsme psali. Řádný slovník toho typu neexistoval.

Krmili jsme ale taky ptactvo a nás kocour Honza ho pozoroval zpoza záclony. S tátou jsem si pouštěl gramodesky s angličtinou. Toho večera jsme s rodiči sledovali britský cestopisný film Kapitán James Cook a připadal mi nezáživný. Venku mrzlo - a já si stejně ze všeho nejradši četl a psal.

Čtvrtek 25. ledna

Učil jsem se. A konečně dočetl Příběhy Sherlocka Holmese - a vylíčil je do čtenářského deníku. K jejich vedení vás v těch časech ponoukali ve škole, ale mě i doma. Skoro se divím, jaké jsem pro to našel pochopení.

Máma se byla - tou samou dobou - podívat ve „své“ ekonomické škole a my odškrabávali opět zmrzlý sníh se schodů. Eva potom poprvé v životě vyrazila na celý den kamsi na lyže, ne sice sama, ale jen se známými.

Rodiče toho dne v biografu zhlédli Hamleta (jistěže ještě ne toho s Melem Gibsonem), zatímco jsem v televizi se zájmem poslouchal pověstnou Mládkovu kapelu. Jak jsem se však toho čtvrtka dověděl z vysílání, jacísi „bídníci“ naplánovali dlouhodobý posun začátku pracovní i učební doby, a tak jsem se mohli těšit, že budeme do školy chodit od devíti. Prima? Ani náhodou. Mně to připadalo „vysloveně odporné“, jak jsem si zapsal do diáře.

Pátek 26. ledna

Ležel jsem dlouho v posteli a s pocitem vnitřní svobody pokračoval v četbě Dumasova spisu Král a vězeň. Už mě sice opět nebavil, já to ovšem bral z nějakého důvodu takřka jako povinnost. Byl jsem tenkrát přesvědčen, že život částečně sestává ze čtení, a že to je hodně důležitý kus.

Nutno ale říct, že původní Tři mušketýři a jejich skvělé pokračování Po dvaceti letech, což jsem obé louskal opakovaně, mi daly strašně moc.

A Eva? Ještě byla na Šumavě - a já jen vzpomínal, jak se mi tam líbilo. Syn Filip, dnes už takřka dvaadvacetiletý, absolvoval o několik desetiletí později tzv. seznamovací pobyt s gymnaziálními spolužáky a předem jim uložili, aby si každý vzal geologické kladívko. To mu bylo taky těch patnáct. Za našich časů ovšem ryze seznamovací pobyty neexistovaly, takže je v poslední den výcviku v Rudě zastoupil jakýsi večírek. Nevyšel.

A pořád vidím, jak se angličtinář Slivka vynoří v kulturní místnosti s kytarou a jak se snaží apatii a stud rozproudit. Stejně jako ostatní kantoři čekal, že aspoň na Klementajn navážeme, anebo se začneme jinak, ale dospěle bavit. Ale my ne. My tam seděli jako zakrnělí a koukali na sebe. Kluci na holky, holky na kluky... Přišli jsme totiž do prváku z osmiček. Teprve s odstupem nám třídní Pešková řekla, že to s kolegy dodatečně pochopili.

A my? Dívali jsme se pak z třetího ročníku na vlastní prvák jako kamsi do nekonečných dálav a galaxii. „To jsme ale byly blbý děti,“ říkaly z nás... jen o trochu starší blbý děti.

Zvláštní to časy. A děti dnes už mě zcela nepochopí. Všechno se změnilo.

I když... Úplně všechno naštěstí ne.

 

Vložil: Ivo Fencl

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace