Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Pražská doprava

Pražská doprava

Zajímavosti i aktuality

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturně politického redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jde o éru, o celou nekonečnou éru, kdy jsme byli nesmrtelní a svět ještě byl bez konce. Čas taky. Glosa Iva Fencla o dětství

12.01.2021
Jde o éru, o celou nekonečnou éru, kdy jsme byli nesmrtelní a svět ještě byl bez konce. Čas taky. Glosa Iva Fencla o dětství

Autor: Facebook

Popisek: Pohled na Starý Plzenec teď v zimě

Tu schopnost s léty ztrácíme. Ano, je to nepříjemné, ale přicházíme o ni. Obyčejně ne úplně, ale výrazně. A aniž... si to uvědomujeme. Do jisté chvíle života umíte být ještě dětmi, od téže chvíle to už jen hrajeme. Ale nevadí. Nevadí to tolik, když se do role položíte - a procítíte ji. A když si vybavíte momenty, kdy ještě vaše vnímání fungovalo absolutně a kdy jakákoli pitomina představovala nezapomenutelný zážitek.

Osobně vzpomínám na náhlý příchod televize - do naší obytné kuchyně. Asi do šesti let jsem na ni totiž koukával jen u tety. Pak domů přibyla (černobílá) a vždycky mě přitáhla a uhranula a já třeba zapomněl, že mám jít otci pomáhat se sázením jabloně.

Řval! Vynadal mámě a nesměl jsem animák dokoukat. No, ale u jámy pro stromek jsem se brzy otřepal, a i otec už byl vlídný a vzpomínám, že jsem mu viděnou část filmu odvyprávěl.

Dodnes si ten zážitek vybavuji jako něco ohromujícího, ale film už bohužel neidentifikuji. Vím jen, že úvodem tam jacísi bandité vpadli za bouřky do domku a rozstříleli v policích všechny hrnky.

Ale nechci vypadat jako virtuální maniak a na děti dneška stejně nemám a vypadal bych jako pošuk, kdybych zůstal jen u tohoto westernu, jenž, mimochodem, běžel na ZDF, které se dalo u Plzně chytat. I vzpomenu radši na nejlepšího kamaráda Ríšu. Hú, jak my dva se milovali! Ó, každé z prvních našich setkání se mi vrylo celé, celičké do paměti. S detaily. Anebo...

Anebo si vybavuji jejich kůlnu - na zahradě jen kousek od Úslavy. Byla plna pluhů a harampádí a my dva si zalezli dozadu - a pozorovali Ríšova dědu. A ve snu rovněž stále lezu na svou oblíbenou žitavku na naší zahradě a přesně dodržuji postup, kam šlápnout. Opakovaně. Ale nelezu po větvi ke slunci proto, že tam čekají jablka. Lezu, protože je tu strom. A poněvadž lézt k slunci, to je rozkoš kluků. Ale byla to i samozřejmost a denní rutina a sebevědomí, dodané mi tím aktem, který jsem skutečně opakoval znovu a znovu. Na jiné stromy se mi, pravda, lezlo hůř. Ty jsem vynechával. A zaujal mě svého času - a už jako dospěláka - seriál o stromech, jenž uváděl Luděk Munzar. Pamatujete ho?

Mně se líbil, i když... Občas jsem se pousmál. Proč? Pan Munzar hovořil přesně tím způsobem, který se... dal vysoce úspěšně parodovat.

Ale to dětství. To dětství. Jsou to časy, o nichž psal kupříkladu James Matthew Barrie (autor Petra Pana) či Astrid Lindgrenová, ale i X dalších géniů i včetně Stevensona, a především jde o éru, o celou nekonečnou éru, kdy jsme byli NESMRTELNÍ a svět ještě byl bez konce. Čas taky. Ale stárnete a hrůza. Vše to zvolna mizí a vzdálenosti se zkracují a bohužel i čas začíná letět rychleji. Nelíbí se mi to. A není mi to po chuti, ale neubráním se. Bohužel. A tak jen vzpomínám, jak jsem jako kluk rád sedával v sobotu ráno u rozhlasového Meteoru - a vždy mě ta relace vtáhla. Když tam pak dokonce začal vystupovat sám Sherlock Holmes (většinou psal jeho scénky Rudolf Čechura), byl jsem šťasten dokonale.

Anebo vzpomínám na pravidelné lékařské prohlídky, na něž jsme s třídou chodívali na středisko. Oproti škole došlo v tamní čekárně vždy k ohromujícímu shluku dětí, svobodě a rozvolnění. A vznikl na moment malý svět, kde jsem měl náhle X kamarádů osvobozených od sezení v lavici. Ten vesmír čekárny mě úplně mátl a... Co se toho vždy přihodilo! Kdo všechno jen zlobil. A jak. To bylo aktů. Oproti tomu na vlastní prohlídky jsem už zcela zapomněl.

Abych ale v dětství neztvrdl, přenesu se teď do let, když už sestra měla malého hocha jménem Míša, mého synovce. Jak jen mě těšilo, chodit s ním na „dobrodružné výpravy“ i jen po našem městečku. Na nejednom místě jsou mezi domy skalky. U jedné jsme našli míček a po návratu jsem vždy kreslil barevnou mapu výletu - a tentokrát ji nazval Cesta za míčkem.

Ale dnes? Už tu skalku nenajdu. Je tam parcela a novostavba, ale už si vlastně ani nejsem jist, kde přesně to bylo.

Ale do dětství. Odebírali jsme tenkrát také Svobodné slovo - a já ho před sebou vždy na stole v kuchyni vážně rozkládal. Ještě před babičkou. Není přitom zvláštní, že jsem vždy na 100 % věděl, že je uvnitř VŠE nuda, nula a NIC – a jenom na konci za něco stojí rubrika pro děti?

Z ní jsem si obyčejně i něco vystřihl. A vzadu v jiném časopise Rozhlas studoval týden co týden televizní program, ale kromě večerníčků (ty tehdy byly ale jen párkrát týdně) jsem zatrhl vždy leda tak dva ´zajímavé´ programy. A ostatní? Šeď dospělého ptydepe.

Jen tomu, co jsem vystřihl, jsem rozuměl. Ale jednou mě naši vzali do Technického muzea.

I tam mi bylo celkem vše jasné. Ale pak jsme narazili na skupinu lidí, kteří měli naslouchat speciálnímu výkladu o hornictví, anebo čemsi ještě složitějším, už nevím, a naši mě k nim přifařili. Někam si odskočili. Běda. Poprvé jsem zažil něco nepochopitelného. Valila se slova, ale já nechápal, nechápal a nechápal. A tomu pánovi... to bylo šumafuk. Nuda, utrpení, nuda, utrpení atd. Nezapomenu na tu zradu do smrti. Byla to bezohlednost. Či ne? A vidíte, přece jsem úplně blbý nebyl a... A děti koneckonců jsou jediní odvážní filozofové.

Tak jako skuteční, dospělí a odvážní filozofové musí bezpodmínečně mít duše dětí. Což řekl Jevgenij Zamjatin, autor dystopie My.

A co mě vždy nejvíc deptá?

Vzpomínka na tehdejší vnímání času.

Dejme tomu jsem tenkrát pilně sledoval a miloval večerníček Štaflík a Špagetka, ale hojně i němé grotesky. Jak jen mi tehdy připadaly dávné. Vždyť šlo o půl století. Jenže... Dnes je to půl století od téhož roku 1970 - a mně ten rok přitom, Bože, připadá, jako by se dál včera.

A když jsem si v pokoji v podkroví hrával s panenkami Harrym, Mary a Barrym (pojmenovanými dle Punťových příhod), pokaždé jsem prožil obrovské dobrodružství, které mi zpětně připadá spíš jako celý pikareskní román.

A ty hodiny na linoleu jsem snad měl zaznamenat! Hm, možná měl. Ale... Ale jak? Nešlo to ještě. Neuměl jsem to. Ani psát, ani číst. A ostatně vím, že záznam dobrodružství v herně by mě... By mě asi zklamal. Asi určitě.

A přece... Přesto zůstávám uhranut vzpomínkami na nekonečnost těch her, kterým jsem dával vždy příběh, přičemž seriál se vrstvil den za dnem. Ale ty děje už... Už nevím. Už je dohromady nelze dát. Jaká škoda. A vždyť jsem byl tak šťastný... jako snad nikdy potom.

A tohle celé je pouze tisícina mých vzpomínek, ale ukázala snad, jak se taky lze psychicky léčit za času viru.

A jak? Denním i nočním sním - v bdělém stavu.

Nu, a máte-li ony nitě, které vás stále spojují s dětskými příhodami, teče jimi do vás energie. Já tomu věřím.

 

Vložil: Ivo Fencl

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace