Psaní je můj deník, citový deník, říká západočeská výtvarnice a básnířka Květa Monhartová. Každým obrazem se učím, stejně tak každou básní

Foto: Archiv autora

Popisek: Květa Monhartová s autorem rozhovoru, Ivem Fenclem

ROZHOVORY NA OKRAJI V Krajských listech.cz je dělá většinou pan Lovčí, toto je ale výjimka, diktafonu a následně klávesnice se chopil Ivo Fencl. Jinak ovšem toto interview do naší ´poetiky´ zcela zapadá… Dejme slovo autorovi rozhovoru: U dámy se to nezdůrazňuje, ale narodila se 26. března 1938. Dodnes na mě, pravda, působí jako dívka. Kariéru výtvarnice zvolna, ale jistě prodchla ještě kariérou básnířky, takže už má dnes na kontě několik pozoruhodných sbírek. Všechno to další, a to konkrétnější i méně konkrétní, už snad vyplyne z následujícího rozhovoru.

Jak balancuješ mezi psaním a výtvarničením? Poezii se, vím, věnuješ takřka 34 let –a došlo na ni poprvé již roku 1987. Když tě potkaly problémy.

Ano. A užils vhodné slovo: opravdu balancuji.

Jako na laně?

To ne, ale pracuji v časových úsecích. Když maluji, musím se v myšlenkách na tu činnost soustředit. Tvůrčí práce je pro mě vždy i potěšení, ale ne pokaždé se daří. Zápasím s nápadem, ale i s provedením záměru. To vše do té doby, než, jak říkám, na mě obraz promluví. Teprve v té chvíli od obrazu odstupuji a vracím se, jen abych dodělala detaily.

Obrazy Květy Monhartové

A psaní?

Psaní je pro mě deník. A snad hlavně deník mých procházek přírodou. Ta se v mých básních často vyskytuje a třeba střídavě s dalšími náměty, které se k ní přiřazují, nebo byly pohledy na přírodu vybuzeny, vyprovokovány. Jak říkám, psaní je můj deník, a to hlavně citový deník. Povídám si v něm se svými blízkými a řeknu jim v tomto rozhovoru víc, než z různých důvodů mohu osobně.

Druhá otázka směřuje na společenskou práci pro druhé. Jak hodnotíš dobu, kdy´s vedla Unii výtvarných umělců – a troufla by sis na cokoli obdobného ve Středisku spisovatelů či Obci spisovatelů České republiky?

V určitou dobu jsem byla současně předsedkyní Unie výtvarných umělců Plzeň, prezidentkou Výtvarné skupiny P89 a členkou správní rady Galerie města Plzeň. Nebylo toho málo a nutno ještě přidat, že jsem ve stejný čas rozjížděla mezinárodní výstavu Barva na ulici. Je k tomu navíc možné přiřadit prázdninové Plzeňské salony, které se konají od roku 2017 ve foyeru Nové scény.

Připomněla bych ještě společné akce plzeňských výtvarníků a spisovatelů konané v Galerii Jiřího Trnky, ale stejná se opakovala i ve Františkových lázních?

Spolupráce se pak osvědčila i při Metamorfózách v DEPU 2015, kde byli našimi partnery vedle výtvarníků i spisovatelé z Regensburgu.

Snad i tento jen částečný výčet projektů dokazuje, že pracovat pro druhé mě těší, a dalo by se dokonce říct, že je to mojí přirozeností.

Ale to není odpověď na celou otázku.

Ne. A kdybych ten dotaz dostala před deseti lety, kdo ví, zda bych se stejně intenzivně věnovala činnosti ve Středisku západočeských spisovatelů. Ale odvětila bych už tenkrát ANO - a začala vymýšlet nové akce. V současnosti vidím, jak mladí ve Středisku přejímají iniciativu a jak to jim i celému Středisku svědčí. Pokud budu moct ještě spojit výtvarníky a spisovatele v jedné akci, ráda se k této činnosti přihlásím.

Z knížky Setkávání z roku 2004

Květo! Kterých svých veršů, a teď odhlédněme od všech tvých cen, si vážíš asi nejvíce, - které nejvíc jsi psala ´krví´ (tak nazýval spisovatel Jiří Navrátil niternost)? O procítěnosti a autentičnosti se, všimni si, nezmiňuji, obé u tebe nalézáme vždy.

Díky. Nikdy se do tvorby nenutím.

Je to pro mě radost, když mám pocit, že to vyšlo, a současně je to pro mě dobrodružství. Píši delší skladby, které mapují mé životní příběhy. Těžko bych vybírala. Každá sbírka je trochu jiná, lehce jinam posunutá. Vracím se teď ke své poslední knize Kovové podpatky. S chutí si v ní znovu čtu.

A Květo, vyjádřila by ses v témž smysl o svých plátnech, o obrazech jako takových? Lze ve tvém případě někdy spadnout i do rutiny? Silně o tom u tebe pochybuji.

Co je to rutina, vlastně nevím. Ať s obrazy nebo s básněmi se vždy peru. Je to už dlouho, když jsem v rozhovoru s kolegou malířem na jeho otázku, co vlastně chci, odpověděla, že bych se chtěla naučit malovat. Po těch dlouhých letech s úlevou konstatuji, že se mi to nepodařilo. Že jsem pořád ještě na cestě. Každým obrazem se učím. Stejně tak každou básní.

Co pro tebe znamenal vztah s obdivuhodným historikem Ivanem Martinovským (1937-2015) - a co myslíš, že jste si během vašeho soužití navzájem předávali, nebo i definitivně předali?

Byl to muž mého života. Napotřetí jsem ho potkala. Vedle odborných znalostí to byla hudba, literatura, kde člověk mohl jeho znalosti obdivovat. Ale pro mne hlavně to byl člověk nebojácný, odvážný. Jsou to vzácné vlastnosti. Ve vztahu je samozřejmě důležité, že si jeden druhého můžete vážit, protože máte oba co na ty vzájemné váhy položit.

Dotkla se tě éra viru? A jen ve zlém, nebo něčemu, třeba i tvůrčímu, napomohla?

Lhala bych, kdybych řekla, že se mi tento čas líbí. Ale pracuji. A maluji tančící dvojice. A taky jsem napsala sice krátkou, ale báseň. Masky. Jindy se masky objeví i v delší skladbě, ale třeba ne. Abych nepřivolala další pandemii.

Jak vnímáš práci a význam Střediska západočeských spisovatelů, případně činnost Obce?

Nejsem členem Obce spisovatelů, nemohu se proto k její činnosti vyjádřit. Co se týče Střediska západočeských spisovatelů, mám z její současné práce radost. Vedení udržuje členy v pozoru. Ten termín není zrovna spisovný, ale jiný hledat nebudu. Reakce na první část virózy byla obdivuhodná, ani v tento čas není mailová pošta prázdná. Bohužel křty knih, ať společné nebo individuální, to odnesly, snad bude možné najít místo a čas, kdy bude vhodné se k nim vrátit.

A co třeba dlouhé schůzování?

Není dlouhé, Ivo. Schůze spolku jsou živé, střetávají se tam názory, které se tímto tříbí. Co víc si přát.

Vložil: Ivo Fencl