Umění novoročního rozhovoru. Rukověť a… Glosa Iva Fencla
29.12.2020
Foto: Video / repro
Popisek: Autor se ptá (a moderuje, jak sám píše, jen v této vteřině zasmušile) první díl díl cyklu Záhady a záhadologové. Hostem byl Pavel Toufar, ´žák´ Ludvíka Součka, autor 110 knih, držitel ceny E. E. Kische
Umění novoročního hovoru s kamarády i rozhovorů jako takových spočívá ve schopnosti naprosto potlačit sám sebe, a když říkám naprosto, míním to skoro vážně. Přiznejme navíc, že to už byla minimálně myšlenka Trumana Capota.
Nu, a pokud šťastně dokončíte tu ´pitomou´ vysokou školu, kterou právě studujete, anebo už to máte (virtuálně a šup!) za sebou, tak se vám - patrně – v čekajícím vás životě aspoň jednou přihodí, že budete rozhovor někomu sami poskytovat.
No, a spíš se vám to stane víckrát a interesantní interview (uklidněte se) může zpovědníkovi z Cuku poskytnout dokonce i ten nejnudnější z nás. Ale musí dodržet určitá doporučení, a to Trumanova i má, jen tak bude show zdárně pokračovat.
vyžádejte si otázky písemně
písemně taky odpovězte
pokud se přece rozhodnete je zodpovídat ´na mikrofon´, vyžádejte si ve stylu Vladimíra Dlouhého, ale jistěže nejen jeho, text před uveřejněním a dodatečně a bez jakýchkoli skrupulí PŘEPIŠTE. Co? Jak vlastní odpovědi, tak nevlastní otázky.
pokud nemůžete odpovědět na otázku pravdivě, neodpovídejte. Dotaz ignorujte. Předstírejte třeba chvilkovou hluchotu, anebo že z dáli zazněly staré a krásné Zvonky štěstí Dary Rolincové a Karla Gota, ale odchytili jste to akorát vy sami, přičemž vše ostatní zaniklo v útlumu.
pokud místo onoho dotazu chcete ignorovat mou radu a začnete si bohapustě vymýšlet (fantazírovat, pábit, fabulovat, lhát), nepřestává sice být rozhovor rozhovorem podle definice rozhovorů, ale budete v Prodance; a totiž KECAL.
Nu, a pokud žurnalista (tak například Petr Žantovský, ale tomu by se to nestalo) nedokáže ze zpovídaného vytřískat PRAVDU, nemá právo se označovat za reportéra, anžto je pouhou Barborčinou bačkůrkou, od níž by (třeba) solidní dáma kůrku nevzala.
Namítáte teď, že pravdu nelze skutečně odhalit? Jistě ne. Na pravdivosti předchozího tvrzení to ale přesto nic nemění. A víte co? Vložme se radši do opačné situace. Šéf či šéfová vás právě dotlačili ke zdi a donutili jít kupříkladu za Františkem Čechem či Milošem Zemanem a uskutečnit s ním... JAK NA TO? Prostě, ale ne prostoduše: a pokuste se (opět) dodržovat následující zásady:
otázky i odpovědi formulujte a vyžadujte písemně
pokud jste nuceni nahrávat, nezapomeňte rozhovor před uveřejněním patřičně seškrtat od všech ouvej
autorizovat si rozhovor nechte jen v případě, že o to Dlouhý výslovně požádá.
A ještě k seškrtávání. Když jsem s rozhovory začínal, dělal jsem i tu BOTU, že byly otázky moc dlouhé a dokonce informativní. Vrcholem se stal až kuriózní rozhovor se spisovatelem Vojtou Steklačem (letos 21. října nenápadně oslavil pětasedmdesátiny) zveřejněný v časopise Tvar 10/2005. A následkem čeho jsem - i pod kuratelou šéfredaktora Lubora Kasala - tak chyboval?
Následkem toho, že jsem pokaždé předem až příliš zevrubně nastudoval fakta o zpovídaném, takže interview z téhož roku s Neffem se nakonec rozrostlo do knihy (2010). Jenže tohle nedělejte, anebo leda v případě, že jste Karel Hvížďala. A jestliže mě neposlechnete, fakta a fakta a fakta zaplevelí vaše otázky a omluvou budiž leda to, že jste se nějakou náhodou zajímali o zpovídaného od dětství.
Uvedu radši ještě jeden příklad, a to z knihy Luboše Juríka Americké dialogy/American Dialogues (2002). Vzdělaný a inteligentní zpovědník tu jistě dostal maximum hned z dvaceti předních amerických spisovatelů včetně Bradburyho, Mailera, Vonneguta, Styrona, Baldwina i Hellera, ale své rozsáhlé otázky už dodatečně neseškrtal. Nic se jistě nestalo, nicméně následkem toho exhibuje. Nepotlačil se, a to by mu minimálně Capote vytkl.
Nepopírám tím, rozumějte, potřebnost dlouhých a pitvu realizujících otázek, to naopak. A bývají přínosem, ač zrovna v Juríkově knize i býváme svědky, nakolik podobně těžkotonážní otázka zpovídaného neprostřelí, ba zmate. Dlouhé otázky jsou přesto kladem i pozitivem a někdy skutečně uvolní u druhého stavidla výmluvnosti, ale... Třeba v knize Erica Laxe ´Woody Allen. Hovory o filmu´ (2007) působí Laxovy otázky přirozeněji než u Juríka, ačkoli cítím, že byly dodatečně seškrtány.
Seškrtávání otázek má samo sebou i úskalí, a jak s tím začnete, ucítíte nutkání dělat to samé s odpověďmi. Je to podraz? Tomu nevěřím. A potlačit sám sebe, je pravidlo, ale rozhovor děláte navzdory tomu VY, slyšeli jste jen, co jste slyšeli, a pokud v horlivosti vyškrtnete i něco, co jste neslyšeli, a zpovídanému na tom záleželo, buďte si jisti, že to tam dotyčný i tak opět doplní.
Doplňovat dodatečně text v otázkách můžete, pravda, jakbysmet, ale dělejte to, propána, minimálně. Přidejte datum, to klidně, ale jakýmkoli rozsáhlejším doplňováním se stáváte exhibicionistou, i uvedu příklad podobného exhibování.
Otázka: V dětství jsem strávil dvoje prázdniny v Lázních Kynžvart, takže tamní okolí vnímám jako okouzlující. Domníváte se, pane Kovalčíku, že spisovatel Ladislav Fuks mohl okolí tamního zámku vnímat podobně?
Tak to je exhibování a správná otázka sice může podobně zaznít, ale pouze ve chvíli, kdy rozhovor teprve vzniká, zatímco při jeho přepisu už nepotřebujete zpovídaného citově stimulovat, i nechť čtenář objeví pouze následující verzi otázky: Domníváte se, že Fuks mohl okolí zámku Kynžvart vnímat jako okouzlující - a dejme tomu očima tamních dětí?
Zachováte-li první verzi, už píšete o sobě, a to je na poli rozhovoru hřích.
Ale ještě příklad doplňování odpovědi. Hle, čtete definitivní verzi rozhovoru - a pojednou si vzpomenete na cosi, co vám zpovídaný pověděl bokem a třeba pouze do telefonu, anebo někde na eskalátoru. I mám v tu chvíli za regulérní to šikovně připojit - k některé jeho odpovědi - a málokdy se, věřte, přihodí, že by podobná změna neprošla i během autorizace.
A jsme u problému se stylizovaností rozhovorů. Opět začnu příkladem. Píšete text a občas užijete zdrobnělinu. Pak to ovšem čtete a každá ze zdrobnělin vás okamžitě praští do očí, a tak ji upravíte. Zdařile užít zdrobněliny je kumšt a není moc lidí, kteří to umí. A teď navazující příklad. Děláte rozhovor a někdo odpoví nespisovně, i přesně to zaznamenáte, třeba i diktafonem, ale s odstupem odpovědi čtete a koukáte na to a... Někdy je vhodnější nespisovné tvary upravit. A tím už jsme u rozhovoru jako celku.
Otázky: Má snad být JEN přesným záznamem dialogu, který proběhl mezi vámi a zpovídaným, a ničím VÍC?
Má jít o totálně nezměněné zveřejnění vašich (blbých) otázek a jeho - více či méně - rafinovaných odpovědí? Neřekl bych. Anebo jsme roboti? Ne. S výjimkami jsme tvůrčí lidé a tvůrce a původce rozhovoru by jej neměl mechanicky zveřejnit, jak se udál, ale měl by ho upravit. Upravování odpovědí je, uznávám, sice ošemetnější, ale mám za to, že byste přesto měli i odsud odstranit veškerý ´nešikovný´ způsob projevu. A maximálně zkracujte. Až na naprosté výjimky byste se totiž měli víc řídit pohledem na to, co zpovídaný chtěl říct, než abyste se obírali zcela nadbytečným mapování toho, v jaké zrovna byl náladě. Jinými slovy: měli bychom si pomáhat.
A co víc?
V knize-rozhovoru Erica Laxe, o které jsem už mluvil, se mi mj. líbí obsah závorek. Woody Allen zde bryskně odpovídá, ale zpovědník občas navíc uvede, co Woody udělal, i například čteme: Dá se do smíchu.
Na jiném místě si americký režisér židovského původu dokonce splete název jednoho vlastního filmu s názvem filmu Bergmanova – a opět se zasměje. Teprve potom se opraví. I v takovém případě by byla redukce odpovědi sice do určité míry funkční, ale jistě mi dáte za pravdu, že Allena víc poznáte při zachování původní verze - a s přítomnosti smíchu v závorce. Oproti tomu ve slavné Truffautově knize-rozhovoru s Hitchcockem jsou podobné vsuvky výjimkou, a přece to nevadí.
Závěrem chci říct, že snad vůbec nejtěžší je udělat dobrý rozhovor sám se sebou, a to třeba i během Vánoc či na Silvestra! No, a nejste-li přímo schizofrenik, je to koneckonců nemožné, hovoříme-li tedy o dobrém rozhovoru. Tím nejlehčím je naopak realizovat interview s někým, koho milujete. Doporučuji to pro začátek. Ani to ale nic nemění na tom, že veškeré tady popsané zásady v konečné fázi aplikujete taky na tento něžně magický případ.
Vložil: Ivo Fencl