Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Pohřbeni zaživa. Glosa Iva Fencla o hororech klasických i navýsost současných

03.12.2020
Pohřbeni zaživa. Glosa Iva Fencla o hororech klasických i navýsost současných

Foto: Imdb.com

Popisek: Snímek z hororu Premature Burial (Pohřbeni zaživa) Roberta Cormana z roku 1962. Producent, režisér i herec Corman, o kterém je v glose řeč, není v Česku příliš známý; někdo by si snad mohl vybavit jeho obličej v kultovním Mlčení jehňátek, kde měl miniroličku ředitele FBI

Když jsem BYLO ještě dítě, jak to v jedné písničce formuloval Ivan Mládek, často jsme si v houštinách u hrany ulice vespolek vyprávívali s vrstevníky historky hodně podobné těm, co sbírá teď etnolog Petr Janeček, autor Černých sanitek (zrovna knižně vyšla už čtvrtá).

Obyčejně se ovšem nejednalo o šprýmy. Šlo o horory. Ale báli jsme se tehdy krásně. Rádi. Vzrušovalo mě to a fascinovalo. Zůstal jsem často dlouho uhranut. Podobné je to u každého, kdo ještě netuší nic o utrpení skutečného života a nečetl - dejme tomu - Nabarvené ptáče či knihu Na smrt: to zas je novinka slovenského spisovatele pana Kariky.

Tak to tedy bylo, a jedním z hororů nás dětí byl i Předčasný pohřeb.

Okolo roku 1969 vycházel ze stejnojmenného, tehdy ještě mladého filmu Rogera Cormana, jemuž dnes táhne na pětadevadesát, a trpím skepsí, když se folkloristé jako Petr Janeček, kterého jinak miluji, ohánějí vlastní sečtělostí v oblasti beletrie. Proč? Pěkná řádka podle nich lidových historek, ať už šířených dětmi či dospělými, totiž má skrytý základ v některém literárním díle, aniž to dotyčný etnolog vždy odhalí. Nejde-li pak přímo o literaturu, je na pozadí film, a etnologové sice melou o ´lidovosti´ a kolování historek, ohánějí se i ´třemi zdroji´, ze kterých se nezávisle doslechli dejme tomu o ´zlaté noze´, ale nevšimnou si, že zrovna u zlaté nohy je zdrojem zlaté ´nákazy´ umné pero Marka Twaina.

 

Předčasný pohřeb vyšel i na ´véháesce´... O čem ten děsuplný horor je? Emily Gaultová dorazí do Carrellova sídla s odhodláním oživit starý vztah s Guyem Carrellem, navzdory nesouhlasu své sestry Kate. Guy tehdy na čas překonává svůj děs z toho, že bude pohřben zaživa. Ožení se s Emily, ale brzy se objeví jeho stará posedlost. Postaví kryptu, která má zaručit, že se nestane obětí své nejobávanější noční můry. Ve snaze dokázat, že byl ze své fobie vyléčen, otevírá otcovu hrobku a je šokován jeho vzhledem; byl pohřben zaživa. Jeho nejhorší obavy se potvrzují, když on sám je pohřben… Nikdy se tak nedozví o zradě někoho, kdo mu byl velmi drahý

A ne? Konkrétně v knize Petra Janečka Černá sanitka: znovu v akci. Hoaxy, fámy, konspirace (2020) je právě kapitola O zlaté noze (str. 213), u níž je uvedeno, že byla informátorem brněnská studentka s iniciálami V. B. Její vyprávění „zdokumentovala“ Nela Navrátilová už roku 2003, dobrá. Zní to hezky vědecky, ale přesto mi ta informace připadá neúplná: vždyť jsem četl i knihu Pan Shaw a pan Twain (1975), do níž shrnul můj bohužel už zesnulý přítel Vladimír Thiele rozličné historky a kde jsou (str. 268) i Twainovy regulérní rady Jak vyprávět anekdotu.

Pochopíme tak, že už slavný americký humorista znal v 19. století historku Zlatá ruka o muži ze „sněhem zavátých prérií“, kterému umřela žena „se zlatou rukou“. Tu ruku si lakomec vzal - na rozdíl od zbytku pohřbené, ale opakovaně slyšel na útěku od hrobu hlas mrtvé.

I když se doma už zavrtá do peřin, slyší cosi dál, a konečně vystoupá po schodišti k jeho loži...

Twain vysvětluje: „Najednou cítí, že se sklání nad ním, a vtom – hrůza – cítí cosi studeného na čele! (Odmlka.) Tu mu těsně u ucha zazní hrůzně a vyčítavě: KDO MÁ MOJI ZLATOU RUKU?!

Nyní (radí Mark Twain) musíte opakovat otázku velmi naříkavě i vyčítavě. Potom zíráte upřeně a naléhavě do tváře nejvzdálenějšího posluchače – nejlépe mladého děvčete – a necháte hrůzu vzbuzující odmlku pevně zakotvit v hlubokém tichu.

Když dosáhne přesně správné délky, náhle vyskočíte - proti vybranému děvčeti - a vykřiknete: TY JI MÁŠ!!!

Pokud jste pauzu správně vystihli, děvče roztomile vyjekne a téměř vyskočí ze střevíců. Ale musíte mít pro odmlku správný odhad a sami zjistíte, že je to ta nejobtížnější a nejošemetnější věc, o kterou jste se kdy pokusili.“

Tolik Mark Twain a nepopřu to ani já, že patrně čerpá z lidové slovesnosti. Nicméně by mě zajímalo, kudy jinudy by se přetavení oné historky dostalo do hlavy Janečkovy svědkyně, než právě od Twaina. A jistě, takzvaný MEM koluje Českem, takřka jistě však ze zdroje zprostředkovaného teprve Twainem co mezičlánkem!

Ale k předčasným pohřbům.

Pozoruhodný Roger Corman i jeho předčasně zesnulý scenárista Charles Beaumont (1929-1967) pochopitelně roku 1962 nevycházeli ze žádného Marka Twaina, nýbrž z docela jiného klasika devatenáctého století, a to Edgara Allana Poea, přičemž jeho příběh (který je zpola esejí) přetavili. Měli jsme z toho v roští vykulené oči a krásně se bát = vůbec se nebát, takže mi teprve v těchto pohnutých dnech listopadu 2020 dochází veškeré aspekty oné věci, které jsou jak ryze fyzické, tak psychické.

Nacházet se zaživa v rakvi určitě není ničím romantickým a vůbec už to není pro děti. Být ´pohřben zaživa´ je navíc psychologicky atakující, mocný pocit, který má dnes daleko větší počet lidí, než před rokem. Zvlášť staří se často cítí izolovaně – a skutečně izolováni bývají. Doma, ale i v domech pro seniory.

Pokud pak jsou odtržení od těch, které milují, vnímají izolaci zvlášť intenzivně a někteří doslova umírají steskem, čehož detaily by lépe než já určitě vylíčil pan Karika. Ale proč Karika a již staré anglické přísloví říká, že TRUTH IS STRANGER THEN FICTION: pravda bývá podivnější než smyšlenky.

I vzpomeňme na své blízké, anebo i neblízké, a vyhrabejme v aktuálních časech maximum historek a klidně i nějakou tu paži z ryzího zlata. Či nohu. Nejméně telefonem potom každému předčasně dnes pohřbenému vyprávějme i spolu s onou mladou Moravankou, Markem Twainem a Petrem Janečkem, jak to všechno bylo, a problém najdeme, uznávám, pouze v tom, že při vykřiknutí finálních slov DEJ SEM NOHU nebudete možná moct fyzicky chňapnout ZA NOHU i svého posluchače.

Aspoň ho ale pobavíte, aspoň si vzpomenete a jen situace bude obrácená oproti situaci Marka Twaina: posluchač už bude starý a vy tím děvčetem.

 

Vložil: Ivo Fencl

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace