A tenhle znáte? Jaký je rozdíl mezi spisovatelem a politikem? Žádný. Oba lžou, i když mlčí. Glosa Iva Fencla
24.11.2020
Foto: Facebook
Popisek: Na snímku z vládního Facebooku je Andrej Babiš ještě s ministrem Prymulou - než jsme stihli glosu publikovat, máme nového ministra zdravotnictví. Jo jo, jde to rychle, vážení. Ale máme za to, že na vyznění glosy se nic nemění, i kdyby premiér vyměnil vládu celou
Aneb naši milí pohlaváři očima Napodobitele… Mám dobré vychování, ale bohužel občas přehnaně napodobuji. Ne ale instinktivně jako třeba Oldřich Kaiser. Tendence napodobovat ve mně ovšem pučela od dětství a následující glosa tím logicky musí začít.
A jen tak mimochodem, máte-li za to, že automaticky imitují druhé pouze ti geniální herci, jste jak jedle vedle. Hle! Mám západočeský přízvuk i osobitý hlas a styl řeči, s kterým jsem oslovil Sagvana Tofiho, když jednou seděl s kamarády v předzahrádce na rohu Kaprovy a Valentinské ulice. Není přitom podstatné, co jsem řekl, ale to, že mě Sagi okamžitě svým tónem i způsobem řeči napodobil. Přátelsky se zasmál.
Bohužel jsem napodobování občas praktikoval i tam, kde to je na pováženou. Na ČVUT jsem chodil s Antonínem Štorkánem, což je dodnes můj kamarád a samostatný geodet. Tenkrát nám nebylo ještě dvacet a opakuji, že JSEM DOBŘE VYCHOVÁN, takže mě šokoval, když mi roku 1983 povídá uprostřed Václaváku: „Somrovat, to musíš umět.“ Přistoupil k hloučku půvabných děvčat našeho věku a s neuvěřitelnou nonšalancí povídá: „Holčiny, nemáte bůra?“
Dostal ho. Pokračovali jsme bujaře směrem k Národnímu muzeu, vlastně náš studentský hlouček. „Prosím tě, kámo, neměl bys deset korun?“ oslovil Tonda nějakého kluka, jehož si dobře předem otipoval. Ty dva bůry dostal. Dokonce ani většinou nemusel říkat, že potřebuje money na vlak, a přímo před mýma vyvalenýma očima vysomroval díky šarmu Andreje Babiše, zpola hrané drzosti a naprosté samozřejmosti, s kterou lidi oslovoval, sedmdesát korun. Ohromil mě. Apanáž jsem sice dostával, ne vždy ale stačila, takže jsem například vůbec nechodil do menzy. A co jsem tedy přes týden jedl? Hlavně rohlíky, stály pár haléřů, a jistěže to, co jsem si na týden přivezl od dotujících rodičů. S ušetřenými korunami jsem pak chodil po asi jen osmi antikvariátech, které v Praze byly (a už zase jen jsou), a hle, Tonda Štorkán mi zničehonic předvedl, že bych přece jen mohl být bohatší; takže jsem se totálně vžil do role a hned nazítří a naprosto v jeho stylu vyžebral na stejné trase asi čtyřicet korun.
Ale psychicky mě to vyčerpávalo, takže jsem stejnou cestou nepokračoval a zase začal napodobovat něco jiného. Ba i zpěv, i když jsem zpívat nikdy neuměl a teprve na vysokoškolské praxi ve srubech u Starého Města pod Sněžníkem přišla v tom směru životní chvilka.
Přes den jsme se sice obírali geodetickými měřeními, ale večer se v jednom ze srubů vesele chlastalo a právě i zpívalo. Táhl to jistý Jirka Lukášek, lehce sebestředný mladík s pořádným splávkem a nevyčerpatelnou zásobou hospodských songů, jimiž mě nevědomky uvedl do dalšího z těch světů, co mi dosud byly cizí. Sedělo nás tam naštěstí desítky, takže má neschopnost zpívat se šťastně ztrácela. „Až ráno, až ráno, až bu-de bílý den, my domů nepudem...“ zpíval Jirka Lukášek a náhle ke mně přiskočil. Povídá: „Teď! Uvidíš, že z něj ten zápočet dostanu.“
Hovořil o našem - taktéž přítomném - pedagogovi Jandourkovi, načež se k němu vrátil, opět ho objal okolo ramen, lil do sebe dál pivo a pěl spolu se sborem okolo: „Když jsem šel za noci slípka krááást... do kur-niku, kohout se se slípkou loučil, když jsem mu chrtanem kroutil, na že...břiku. Sbohem buď slepičí národe, slípko milá! Až ze mně voškuboou pé-ří, sežerou mě na večéři... snad vzpomeneš.“
Popravdě, oněch odrhovaček se dokola točilo jen asi tucet, ale vrátil jsem se domů... a ještě pořád zpíval. I sám. Samozřejmě ne pořád, i tak však byli rodiče poněkud konsternováni.
Zlatá babička méně. Zemřela za nějakých sedm let a jsem dnes moc rád, že během toho mezidobí jednou řekla: „Vzpomínáš? To bylo období, jak sis pořád zpíval.“
A když jsem 13. října 2020 viděl tiskovou konferenci pánů Babiše, Prymuly, Hamáčka a Plagy, už jsem po těch letech z napodobování asi poněkud vyšel, i napadlo mě jen, koho bezděky napodobují ti čtyři.
Ale neberte mě dramaticky, přece jen jsem ony hrdiny boje s virem předstoupivší před národ viděl pouze v televizi, takže je bylo možno vnímat i jako herecký ansámbl, což mi zase připomíná anekdotu. „Víš, jaký je rozdíl mezi imaginativním spisovatelem a politikem?“
„Ne.“
„Žádný. Oba úděsně kecají a práší a lžou, i když mlčí.“
A zároveň si vybavuji moment na gymnáziu, kdy ke mně přistoupil kamarád Vašek (dnes důstojný ředitel továrny) a povídá (bylo nám teprve čtrnáct): „Koukej, Ivoši.“ Ukazoval mi článek a obrázky. Kde to sebral, už nevím, ale jednalo se o pohlaváry Třetí říše. Já do té chvíle opravdu znal jen Hitlera, i žasl. Okolo něj vám existovala jakási barvitá skupina figurek, které by vážně nevymyslil ani autor toho nejukrutnějšího braku.
Nejinak jsme ty šílence a magory taky s Vencou brali. Ne ještě jako vrahy, jen jako kuriózní, barvotiskové postavičky z některého zcela jiného a nekonečně vzdáleného kosmu. A jako pseudohrdiny rovné padouchům z bondovek. Byli Hitlerův kolorit a chválabohu jsme nezačali napodobovat ani ten kolorit. Jaksi nešlo věřit, že jsou figury z reálného světa, a roku 1978 mi světová válka skutečně ještě připadala vzdálenější v čase než dinosauři.
Dnes už to tak bohužel není. Dnes mi připadá... zatroleně blíž, a když si vybavím plamenné vystoupení Roberta Plagy, nemohu si na jeho místě nepředstavit doktora Goebbelse. A jak to jen Plaga říkal? Vysokoškolské koleje (mám tam syna) budou prázdné, ehm. Tedy až na zahraniční studenty, ti nemají kam jít. Internáty pro učně taky opustíte a šestiletí prvňáci se budou učit číst a psát distančně, kdo doma ještě nemá počítač, my mu jej dáme. Atd.
Nemám právo to komentovat, ale na opačné straně téhož čtyřčlenného komanda alias spektra stál Roman Prymula, snad poprvé mi sympatický.
Nepůsobil totiž krutě a myslil jsem koneckonců s úctou na naše nejvyšší vyznamenání, Bílého lva, který se mu bude 28. října houpat na hrudi. Je pravda, že Göring nosil na hrudi metálů víc a některé určitě právem. Zasloužilý voják-letec první světové války.
A charismatický miliardář Andrej Babiš?
Stojí po boku Romana Prymuly a má do Hitlera, uznávám, předaleko, ale... I führer působil často jen jako beránek a říkali, že zlé je spíš to panoptikum okolo. Aspoň my četli historii podobně ve svých čtrnácti, kdy jsme její hrůzy ještě neuměli procítit, a líto mi je i Jana Hamáčka, že mu zůstala role Himmlera; ve skutečnosti je papež a chci tím říct: obvykle papežštější papeže. - Ale berte má srovnání s rezervou, srovnávám jen jedny a druhé kecající marionety z jediného panoptika hrůz.
Vložil: Ivo Fencl