Nálevna velice na ráně. Ale i tu zavřela korona. Glosa Iva Fencla
19.11.2020
Foto: Pixabay
Popisek: Prázdná hospoda; ilustrační foto
Za legendární americké prohibice, od jejíhož uzákonění loni uplynulo rovných sto let, se počet rozličných zakopaných a utajených putyk, barů a náleven ve Spojených státech postupně rovnou ztrojnásobil.
Stačilo na to čtrnáct let a někteří, jinak bohabojní občané USA dokonce umírali, a to i z toho absurdního důvodu, že do sebe posléze byli svolní nalévat patoky takřka už čehokoli. Ba denaturovaný líh.
Stalo se to varovně zdviženým prstem historie a jeho kontury jsou mlhavě rozeznatelné dodnes. Ale dokonce ani výstraha spojená se řáděním slavného Al Capona ještě neznamená, že se alkoholu neholduje rovněž uvnitř dnešní České republiky.
Holduje. Bohužel. A sice je to kromobyčejně ztíženo hrozbou pokut, a ještě víc lidu vlastním udavačstvím, ale byli bychom asi překvapeni, kdybychom směli nahlédnout do seznamu dnešních podniků toho typu vyhotoveným vševidoucím Hospodinem.
„No, ne?“
A přece je to pravda a jako knajpy zdaleka neslouží jen tradiční sklepy a suterénní prostory, nýbrž také lecjaká soukromá stavení, kanceláře, prodejny a byty. A ohledně přílišného počtu restaurací a náleven, které tak ´jedou dál´, sice nemám pražádných iluzí (nebude vysoký a nejedná se o Chicago 1930), avšak nedělám si ani iluze opačné. Vše, co kdy bylo drakonicky zakazováno, přece lidi vždy porušovali už z principu, a zde ani zdaleka nekráčí pouze o principy, nýbrž jde o přirozenou touhu po přátelském poklábosení si, po sdružování a po rozkošnické konzumaci.
V utajení. O to víc ovšem pak čumila zaujme nálevna, která sama sebe vystaví na kopeček, okolo něhož takřka neroste stromku a který ční z pláně. V Plzni nejméně jedna taková existuje a po léta jsem ji zbaběle pozoroval pouze ze silniční magistrály. „Aha! Oho! - Někdy se tam podívám," říkával jsem si, protože už prazvláštní tvar kopečku lákal.
Natož úhledný kontejner nahoře, tam na vodorovné svrchní plošině.
Jak jsem si taky uvědomil, malá hora byla umělá a vznikla jak v souvislosti s nedalekou výstavbou, tak jako jakási – jen polovičatá – ochrana před rozvodněním Radbuzy; a jednalo se jakýsi malý západočeský Říp.
Na plochém vršku se to pak opakovaně lidmi jen a jen hemžilo. Proč se taky divit? Nechybí tam pódium, ba taneční parket a spousta dalších vychytávek.
„A přece,“ říkal jsem si pokaždé při pohledu od autostrády, „je to nahoře prťavé. Tak prťavé, až je zázrak, jak se na plochu všecičko vejde. Hm. Měl bych to tam navštívit.“
A místo se k nebi vypínalo ne-li velebně, tedy dozajista fajnově. Ale míjel jsem Říp dál - udeřil virus a já zapomněl na předsevzetí a někdy dokonce začal být nervózní a roztržitý.
Snadno tak nastoupíte do příměstského vlaku bez platebních karet. Stalo se!
Mířil jsem uvnitř úhledné soupravy k Plzni, hmátnu po pár kilometrech do kapsy nové zimní bundy a... Nic. Paní průvodčí naštěstí přišla teprve za (jedinou) zastávkou Koterov, i povídám: „Zapomněl jsem kartu doma.“
„Jo? Radši ještě hledejte.“ Zmizela.
Telefon jsem naštěstí nezapomněl, a ještě k němu měl tolik drzosti, že jsem volal domů, zda by zapomenuté nebylo laskavě přivezeno! „Vždyť je to výjimka!“
Dokonce jsem neměl ani jakoukoli hotovost, i domluvil jsem se, že počkám na nástupišti hlavního nádraží a peníze a karty mi budou dodány hned dalším spojem. Sedět ovšem na lavičce se mi nechtělo, i vykročil jsem podle známé mi magistrály a prvně v životě mířil k plzeňskému Miniřípu. Je dokonale viditelný nejen z aut, nýbrž taky z trati na Kozolupy a všech dalších myslitelných míst, přičemž kavárnu nahoře jsem si nazval U Ježíška. Kdož ví, snad se podobně i jmenuje; ale ještě se k ní vyškrábat.
Na luční stezce pro chodce jsem nejprve pozdravil nějakou dvojici s kočárkem, ale hned za jejich zády skočil do trávy a po chvíli chůze stanul přímo pod Řípem. Vzhůru!
Nevěřili byste, jak to klouzalo. Nakonec jsem přece stanul na náhorní plošině. Kavárna měla zavřeno a nebylo tu živé duše, ale hlas já registroval; i přešel jsem napříč prostranství a shlížel na chasníka s mobilem. Seděl u paty Řípu a říkal: „Korona...“
Neposlouchal jsem dál a vrátil se na loučku vyvýšené a tisícerým pohledům vystavené krásy. Travička se tu zelenala, ale nebyla dosud přerostlá, a místo stolků na boku ležící špulky od kabelů.
Z palet zrobené větší stoly převráceně spaly opodál. Některé duhové slunečníky byly dosud vztyčeny, jiné už odloženy do trav. Šel jsem po parketu a pod svahem na kraji si na této straně všiml háječku, ohniště a mobilního WC.
Obrátil jsem se zpět ke kontejneru. Na boku se skvěla samolepka bezpečnostní agentury, ale taky jsem četl:
JSME BOŽÍ. - VÍNO, PIVO, KÁVA, JÍDLO, ZMRZLINA A DALŠÍ.
Konečně jsem se rozhlédl světem. A uviděl půl Plzně.
Když ne půl, notnou část. To rozhodně. Monumentální budovu nádraží, na opačné straně i takzvaný Mrakodrap (na Americké ulici). Kostel i kapličku. Novostavby i hřbitov, kde leží Josef Kajetán Tyl. Kultuře zasvěcené Depo za řekou a plno chodců na chodnících a stezkách a jen jedno mi připadalo zvláštní.
Ani jeden ten chodec nevzhlédl a ani jednoho moc nezajímalo, že je mnou špiclován. Nevzhlíželi k Řípu. Ne. Jako by Řípu ani nebylo. Dokonce ani z chodníku podle autostrády nikdo nezíral na malebnost: čumilem jsem byl opět sám.
Přesto se tady s ničím neskrývali. Vůbec. A připadalo mi to dokonce zajímavější, než kdyby čepovali v katakombách.
Tu... Teprve jsem si všiml, že ke mně nahoru míří do boku kopečka vrytá cesta pro auta! A pak, když jsem po ní sestoupil na úroveň zaplavovaných luk, spatřil jsem v boku Řípu vydlabané a kameny proložené schodiště. Ale abych tyhle přístupové trasy zbystřil včas, musil bych přijít od Radbuzy.
Vracel jsem se k nádraží. Usedl na nástupiště. Odumřelo ve mně okouzlení?
Ne. Ani náhodou.
Ostatně zas otevřou.
Vložil: Ivo Fencl