Člověk může mít sebedokonalejší plán, ale vesmír zas může mít jiný názor. Interview s filmařem o Jáklově Žižkovi, filmech, plzeňském Robinu Hoodovi i covidu

ROZHOVOR Leoš Kastner se narodil 8. září 1996. Žije ve vsi Řenče u Plzně. Studoval Střední umělecko-průmyslovou školu Zámeček (vypínající se na skále) a obor Multimédia na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity. Dnes pracuje ve společnosti KAFilms a roku 2020 se ujal režie nezávislého filmu Zbojník, plzeňského Robina Hooda, dalo by se říci... Nejen o tomto snímku je ale interview, které s filmařem vede spisovatel, Ivo Fencl.

Ivo Fencl: Leoši, vy máte za sebou už řadu filmů. A protože se dnes zapomíná na scenáristy, zeptám se nejprve, co si myslíte o práci nad jejich scénáři?

Leoš Kastner: Scénáře? Tak tady vidím krásný kontrast mezi tím, co se učí ve škole... a jaká je praxe ve skutečnosti.

Jiná?

(smích) Osobně jsem technický scénář nikdy nepotřeboval a u svého filmu Šílení klauni, kde jsem si ho poctivě napsal, mi nakonec spíš překážel.

Je samozřejmě velice důležité mít jasnou představu o tom, co na place vlastně budu točit, ale není úplně nejlepší být svázaný jen nějakým kusem papíru.

 

Leoš Kastner

U akčních scén se navíc prakticky nedá napsat technický scénář...

Sám vnímám, Leoši, dva extrémy. Prvým je filmař, co diriguje poslušné, tvárné herce a vstupuje s nimi do předem vytipovaných lokací, kde improvizují a nejsou vázáni slovy z papíru. Nebo si představuji ryzí opak. Pak existuje podrobně psaný scénář, ale v praxi se upravuje. Bez papíru přesto nikdo nedá ani ránu.

Obé má své pro i proti, u obou extrémů máme řadu příkladů, že se mohou vyplatit. Tak například Otakar Vávra dokázal natočit celovečerní film za čtrnáct dní, protože měl do nejmenšího detailu rozmyšleno a napsáno, co se točit bude. Kdy, kde a jak.

Ale zároveň víme, že většina legendárních hlášek herců je vlastně jeden velký koncert improvizací.

Jak jste začínal? Jen vím, že jste studoval i v plzeňské škole Zámeček...

Jistě. A na Zámečku jsem se ještě dost hledal. Nevěděl jsem, co se sebou, i zpětně si navíc uvědomuji, že pro mé spolužáky nebylo úplně snadné se mnou se přátelit, jelikož jsem měl trochu odlišný humor a zároveň jsem tím, jak jsem nebyl spokojen sám se sebou, neměl rád ani okolí.

 

Plzeňský Zbojník vybírá na Startovači Zatím jsou hotové první ukázky z připravovaného filmu, který vás zavede do Českého království, roku 1278. Král Přemysl Otakar II. padl v bitvě na Moravském poli a do Čech přicházejí ´zlá léta´. Ústřední postavou příběhu je Oldřich, nejmladší syn Držka z Roupova, kterého nastávající události dovedou až do tajemného Sukořínského lesa…   Zbojník a ochránce chudých Oldřich z Roupova bude hlavním hrdinou celovečerního nezávislého filmu, jak píše Plzeň.rozhlas.cz. Jeho útočištěm byly patrně lesy nedaleko Přeštic na jižním Plzeňsku. Jednou z natáčecích lokalit bude i Knižská skála… Nad obcí Řenče na Knižské skále postupně vzniká středověká osada. Kromě brány a plotu tu stojí celá chýše pro bylinkářku a další se staví. Na vrcholku skály bude stát stanoviště pro lučištníky a v dolním prostoru zase pivnice. Hlavním hrdinou filmu bude postava, objevující se v místní lidové pověsti, Oldřich z Roupova. Film má předobraz v Robinu Hoodovi, avšak nechce být jen středověkou romantickou smyšlenkou. Řada věcí bude mít skutečný historický základ.   Proto na snímku spolupracuje s Leošem Kastnerem, autorem celého námětu, kameramanem a scenáristou, také historik Michal Tejček z Domu historie Přešticka. „Leoš Kastner vytvořil na základě konzultace velice zdařilé vizuální rekonstrukce jednak podoby těch úplných začátků středověkého města Přeštice, tak i původního kostela ze 13. století. Trochu jsme konzultovali i hrad Roupov a jeho možnou podobu v 2. půlce 13. století,“ shrnul Michal Tejček. Aby se však začalo natáčet, musí filmaři získat finanční prostředky. Pomoc hledají u lidí třeba prostřednictvím internetových dárců, ZDE. Pokud se jim potřebné peníze podaří opatřit, celovečerní film Zbojník o Oldřichovi z Roupova uvidí diváci za dva roky.

 

To se vše změnilo ve druhém ročníku, kdy mě chytl film. Najednou jsem měl motivaci, začal si pomalu rozumět i se spolužáky a co tedy musím vyzdvihnout, je fundovanost tamních učitelů.

Konkrétně?

Nikdy nezapomenu na docenta Sedláčka, který nás vyučoval písmo. Ve čtyřiaosmdesáti letech byl stále ještě ochotný dokopat nás puberťáky k trpělivosti a píli, což psaní písma vyžadovalo.

S některými pedagogy jsem stále v kontaktu i po absolvování Zámečku a poskytují mi cenné rady (Jan Souček), nebo mě podporují svojí účastí na premiérách mých filmů (Tomáš Javorský), a tak se mi na Zámeček ve výsledku vzpomíná skvěle. Ta škola mě připravila ještě lépe, než jsem zprvu očekával.

Vážím si režisérů i kameramanů, ale specielně u těch druhých si vždy řeknu: „Musí to být chlapák, ta kamera na rameni je břímě.“ Je to tak?

To je pravda. Začínal jsem a učil jsem se s amatérskou technikou, kde jsem si mohl kamerku strčit do kapsy, ale jak se technika zlepšovala, postupně se zvyšovala tíha, a když třeba natáčím celý den se stabilizátorem a kamerou, což má tak sedm kilo dohromady, občas trpí záda. Tak přemýšlím o posilovně, ale na to bohužel nenacházím moc času.

 

Kamera něco váží... A zbojníka Oldřicha (vpravo) hraje Jakub Chromeček

Vraťme se do dětství. Které první filmy jste viděl v kině či zahlédl v televizi?

Z dětství si hodně pamatuji, jak jsem miloval dinosaury, žraloky a vždycky co největší masožravce. Sice jsem neměl od rodičů přístup k filmům jako Jurský park nebo Čelisti, ale potají jsem si je vždy nějak obstaral. Ještě na VHS…, to byly časy.

Zároveň si pamatuji jednu situaci, kdy jsem na televizi omylem přepnul jiný kanál a dávali Gladiátora. Vím, že se mi tehdy ten film vůbec nelíbil, a měl jsem z něho i noční můry.

Já vím! Ten padouch je tam odporně zákeřnej! A končí to... zvláštně.

Dnes mám ten film v seznamu svých nejoblíbenějších TOP 10 filmů.

Když mi bylo devět let, dostal jsem na Vánoce pod stromeček kazetu Pán prstenů: Společenstvo prstenu, a tehdy jsem se zamiloval do Tolkienova světa. Vyráběl jsem si brnění a meče z papíru a paradoxně musím přiznat, že to byl právě fantasy svět Středozemě, co mi vnutilo tu obrovskou vášeň po středověku a rytířích.

Poslední film, který mě v dětství opravdu hodně ovlivnil, byl Robin Hood s Kevinem Costnerem. Ztvárnili tam anglického lidového hrdinu s jeho družinou zbojníků ze Sherwoodu úplně nejlépe a naprosto neoblíbenější moje scéna je ta, jak vesničané budují svůj lesní tábor, vyrábí meče, luky a šípy. To nastartovalo éru, kdy jsme chodili s klukama do lesa, hráli si na zbojníky s dřevěnými meči a stříleli po sobě šišky z praků. Éra mi s menšími obměnami vydržela.

 

Což dokazuje i Zbojník...

Na čem děláš? Co se přitom dál učíš? A máš za sebou nějaké dílo, na něž jsi opravdu hrdý? Co bys udělal lépe?

Já a můj tým aktuálně pracujeme na přípravách nového celovečerního filmu Zbojník, který se bude dějově odehrávat v roce 1278, po smrti Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli. Je to kout českého středověku, který není zas až tak úplně známý. Publikum je hodně zvyklé na husitskou revoluci nebo dobu Karla IV., ale třinácté století u nás je všeobecně ještě málo dotčené filmovou tvorbou. Zároveň to bude i pocta Robinu Hoodovi.

Film je inspirován i slezským zbojníkem Ondrášem?

Ano. Jinak mám za sebou pár krátkometrážních filmů jako například Šílené klauny, kde jsem víceméně poukázal na hloupý trend sociálních sítí, kdy vtipálci v klaunských oblecích strašili lidi na ulicích. A já ten trend zavrhl. Přede dvěma lety jsem dokončil první svůj celovečerní film Trash Town.

 

Bylinkářku Jeruši hraje Tereza Danihilíková

Je z post-apokalyptické doby a zatím to byl náš největší projekt. I když ten film má obrovskou spoustu chyb, které s odstupem času vidíme, stále musím říct, že jsem na něj hrdý.

Všeobecný úspěch to ale nebyl?

Co vím, lidem se hlavně nelíbil scénář; ale vždy, když mám na něco velmi negativní reakce, u dalšího projektu se snažím zaměřit výhradně na to, co bylo nejvíc kritizováno.

Říká se: Neplánuj, protože pán Bůh se směje, když tvé plány vidí. I tak se, Leoši, zeptám na představy, jaké máš o vlastní budoucnosti.

Pochopil jsem, že život se skutečně naplánovat nedá. Vždy může mít člověk sebedokonalejší plán, ale vesmír zas může mít vlastní a jiný názor. Co si ale myslím, že jde, a čím se osobně celkem řídím, je alespoň jít naproti štěstí. Máte nějakou touhu, nějaký cíl, ono to nevychází a mnohdy nastoupí krize, kdy si sami pro sebe říkáte, že to dál nemá cenu. Ale jsem přesvědčený, že když ty krize člověk překoná a přetrpí nepříjemné situace, které mohou u filmu nebo jakéhokoliv kreativního projektu nastat, tak se stává mnohem silnějším.

A co se týče osobního života?

Partnerského? Tam se mi nikdy příliš nedařilo, a proto jsem si jednou řekl, že když nemám štěstí v tom směru, tak je mohu najít jinde. A já ho našel u filmu. Nikdy jsem se v ničem tak jistý necítil.

To je hezké, i když.... Ale do práce! Existuje dokonce teorie, že každá scéna, každičká sekvence filmu má JEN JEDINÉ místo (jeden jediný ´flek´), kam při ní ideálně postavit kameru. Odkud ji filmovat. A schopný tvůrce vizuální vize prý na onen bod vždycky šlápne. A zastaví se. O Spielbergovi v té souvislosti někdo řekl, že už od mládí pokaždé intuitivně viděl, kam umístit kameru pro který záběr. Ale teď otázka. Někdy přece i dobrý kameraman zaujme místo, které se zdá na první pohled samoúčelné až provokativní, ale uměleckému smyslu filmu to nakonec může prospět. Co si vy sám o podobném čarování myslíte?

S tím, co jste jako pouhý teoretik-amatér řekl, naprosto souhlasím. To místo ale bude velmi relativní, víte? No, a každý tvůrce si ho tedy může najít někde jinde.

Lidi, co mou tvorbu sledují už léta, tak dokonce dokážou poznat, že jsem za kamerou stál.

 

Opět za kamerou Zbojníka

Opravdu?

Ano. A tohle si, myslím, je celkem cool, ne? Když je rukopis kameramana tak zřetelný, že ho dokážete rozeznat. Ale mezery ještě mám.

A aktuálně?

Například se teď vzdělávám v akční kameře, což je velmi, velmi specifická disciplína; a hlavně bych řekl, že kameraman by si měl umět své záběry i nabarvit. Protože i na barevné korekci se rukopis dá moc, moc dobře poznat.

Hitchock řekl Truffautovi trochu jinými slovy, že nemá smysl neustále myslet na absolutní pravděpodobnost příběhů. Neobstál by tak žádný film a MOHL BYCH ROVNOU TOČIT DOKUMENTY, dodal... No, a někdo skutečně udělá dokument natolik šikovně, až lidi nepoznají, že většinu záběrů tajně inscenoval. Oproti tomu jiný kumštýř spíchne hraný film, a točil ho fakticky jako dokument.

Je to vážně zajímavé a zvlášť u historického žánru se tohle řeší hodně. Poslední dobou pozoruji některé tvůrce, kteří se pouští právě do historických témat, ale ani si nejsou jisti, jestli dělají historický film nebo film akční.

A konkrétně?

Velmi nerad bych se někoho dotkl, ale přece musím, abychom si ukázali příklad. Film Jan Žižka od režiséra Petra Jákla schytává masivní kritiku na nehistorické kostýmy a výpravu a kostýmní návrhářka se proti tomu ohradila, že přece nedělají dokument, nýbrž akční film. Myslím si, Ivo, že kdyby Jan Žižka byl od samého začátku uváděn jako akční nebo fantasy film, nikdo by nemohl říct ani slovo. Jenže to tak prezentované není.

Navíc... Jde o celkem slavné období českého středověku, takže těch lidí, kteří jsou s tehdejším odíváním obeznámeni, je množství. Ani já nemám příběh Zbojníka čistě historický. Sice jsem si bral inspirace ze skutečných událostí, které se tu v roce 1278 staly, především pak z vyplenění kláštera u Chotěšova, ale hlavní dějovou linii vedu na motivy legend, pověstí a mýtů. A tak ani nemám právo svůj film nazývat historickým, ale dobrodružným, i když filmem na motivy z historie.

A podle mě má zkrátka dokument zůstat dokumentem a hraný film filmem.

Když ovšem v hraném filmu naleznete snahu o maximální dobovou autenticitu, o reálný historický příběh, tak to má přece přesah, že. Například nedávný projekt Richenza o polské královně...

 

 

A jak, Leoši, vidíte problém letoška, a tedy s epidemií?

Dost zásadně. Covid mi zmařil jarní natáčení traileru na Zbojníka, což nás stálo velké množství úsilí a domlouvání. Navíc...

Vidím bohužel, že jsme se s naší crowdfundingovou kampaní na Zbojníka úplně netrefili do vhodné doby.

Ale co! Je to projekt, kterému věřím tak, jako jsem nikdy žádnému svému projektu ještě nevěřil; a stále i věřím, že se vše obrátí k lepšímu.

 

Vložil: Ivo Fencl

Glosa Iva Fencla, HP, rozhovor, rozhovory, Zbojník, Leoš Kastner,