Paní Totalita a soudruh Lenin. Glosa Iva Fencla

Foto: Wallpaper

Popisek: Soudruh Lenin, jak si ho dříve narození ještě pamatují z každé výlohy a nástěnky

VIDEO Totalita, vážení, ta nikdy a nikde nebyla a nadále není jen jedna. Ona vypadá, i když je zlá, daleko spíš jako duha. A ta duha je spektrem - od míst, kde vás už rovnou oddělají (odkráglují), až po místa, kde vás pouze (a AKORÁT) přeřadí z jedné kanceláře do druhé kanceláře - a budete méně brát.

Samozřejmě tím pádem nelze pohlížet ani na éru 1948-1989 pouze jako na jednolitý monolit, což se – koneckonců - dostatečně vyjevuje dokonce i na tak tendenčním díle, jakým byl seriál Třicet případů majora Zemana.

Léta šedesátá byla pochopitelně o dost jiná než začátek let padesátých, čímž pronáším banalitu, a sedmdesátá léta měla úplně jinou (normalizační) atmosféru než předchozí léta šedesátá. A přesně si vybavuji, jak se lišila osmdesátá léta od sedmdesátých, i když...

Slovo PŘESNĚ je lépe nepoužívat, jelikož (a nic naplat) v sedmdesátkách mi bylo šest až šestnáct, zatímco v další dekádě šestnáct až šestadvacet. Což jsou věky velmi rozdílné a člověk - zrovna tak - svět vnímá vždy krapet jinak.

Na ´totalitním´ (anebo bez uvozovek) gymnáziu mi pak Socialistický svaz mládeže (anebo kdo, vlastně) vybral ze spolužáků tajně kamaráda, jemuž navrhl, aby na mě po čtyři roky donášel. Nebyl jsem přece jen z kádrově nejideálnější rodiny, to spíš naopak. I řekli mu, aby tak pracoval... A donášel-li? Nevím. Rád o tom pochybuji.

A měl-li za to udávání (které se možná ani nekonalo) něco?

Ani to nevím. Jen vím, co mi sám vyzradil - na nějakém tom už porevolučním setkání třídy - a nemohu než konstatovat, že jsem býval až neskutečně naivní - v těch letech 1978-82, kdy jsem někdy přímo chrlil fóry; a to hlavně ty protistátní.

Zda mě - aspoň někdy - napadlo, že mnohé z mého osudu tím visí na vlásku?

A že mi - ledacos - prochází jen díky benevolenci pedagogů a ředitele?

Ne. Nenapadlo. A někteří, pravda, tenkrát v celé společnosti donášeli spíš formálně, o tom žádná, zatímco jiní ne. I mnohé jen prý formální udání mohlo mít ovšem osudové následky. Tak či onak to byla hra a mnozí donesené ignorovali. To sice ano, ale ´šlapalo to´ stejně a totalita... tohle... nepochybně byla. I když někdy a někde mírná. A jen si to představte! Stojím v učebně, blíží se hodina ruštiny či ´občanky´ a já halasím: „Pepo, a víš, co je nejlepším důkazem otevřenosti československý politiky?“

„Otevřenosti? Nevim.“ A Pepa je zvědavý a už se okolo nás i tvoří hlouček.

„Sám Jakeš.“

„Jak to?“

„Směje se jako blbec, mluví jako blbec a... skutečně je to blbec.“

Avšak pozor, teprve se chytám za nos a... A uznávám, že roku 1982 jsem ještě tuto (o několik roků modernější) anekdotu vyprávět nemohl. Jakou a kterou jsem tedy asi Pepovi i všem ostatním vyprávěl? Inu... „Víte, kluci, jak zněl začátek Leninovo závěti?“

„Ne.“

„Proletáři všech zemí, splet jsem se.“

I žert vás, jak víme - nikoli jen z Kundery -, může srazit děsivě hluboko. Mně se to nestalo. Proč? Měl jsem prostě jen štěstí? Nebo už prostě byly vtipy v tomto období takřka všeobecně tolerovány?

Na tu otázku si odpovězte sami, ale má zkušenost je taková, že jsme zkrátka již měli odhad a... Povětšinou jsme jisté frky před tím či oním člověkem (soudružkou či soudruhem) vůbec nevyprávěli.

Že však někdo může být (i mezi námi vklíněný) ´tajný agent´, to jsem já, idiot, netušil, a představoval jsem si takového červotoče jen a pouze jako kapitána Minaříka, a tedy muže uvrtaného ve štvavé vysílačce, který pak z ní utekl a hovořil o Svobodné Evropě pohrdavě z obrazovky, aby o tom nebohý Pepík Laufer zazpíval: „Kapitáne udatný...“

A my?

My se na to všechno dívali a kolovalo mezi námi, že se prý sám veliký Vladimir Iljič Uljanov kdysi...

Ale představte si to sami!

Rusko, 1912. „Buch, buch, buch,“ zní vánicí údery do dveří srubu, z něhož se otráveně ozve:

„Táhni!“

Rusko, 1916; opět vánice a tentýž srub. „Buch – buch – buch.“ A ze srubu: „Táhni.“

Rusko, 1956, opět stejný srub - a i vše okolo je stejné, ale... Přece změna. Na dveřích je teď malá cedulka.

ZDE ŽIL A PRACOVAL ČLOVĚK, KTERÝ DVAKRÁT HOVOŘIL S LENINEM.

Autor vtipkuje už ve svobodném prostředí

Vložil: Ivo Fencl