Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou středu i neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla a bude, anebo naopak

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Žádná ideální demokracie neexistuje, protože ona vždy leda tak balancuje jako akrobatka na hrotech jehel. Glosa Iva Fencla

23.06.2020
Žádná ideální demokracie neexistuje, protože ona vždy leda tak balancuje jako akrobatka na hrotech jehel. Glosa Iva Fencla

Autor: Ilustrační foto Cirque du Soleil

Popisek: Demokracie to má těžké. Balancuje na laně, ke všemu na kole

Co říkat dětem aneb Byl Puškin jen anarchista? Na svou vlastní otázku Ivo Fencl odpovídá: Nikdy není správné být příliš osobní, ale mé vlastní šťastné dětství se prodíralo jako plevelem a klučinou érou, kdy se v rodinném kruhu doma prezentoval jako pravda ryzí opak toho, co mi říkali ve škole.

Máme zde dnešek a na programu dne otázku, zda se totéž neděje – v jisté míře – znovu, ale vlastně vždycky. Za jakéhokoli režimu. A děje se to. Pochopitelně ano. Protože ideální stavy, jak známo, neexistují, a nikde není ani žádná ideální demokracie, protože ona vždycky leda tak balancuje jako akrobatka na hrotech jehel - a rozpouští se, na okamžiky se opět stmeluje, pak pro změnu sama žasne nad vlastními selháními a nato pošetile čeká a čeká, zda snad to bude ´lidský faktor´, co zjedná nápravu.

Vláda popu, vyhlazování vzpomínek a ztráta kontinuity

Jenže právě lidský faktor nápravu obyčejně nezjednává a demokracie mu naopak může být trnem v oku. Demokraticky žít? „Eh, prosím vás, to nelze. To neumíme.“ A jak si všiml nejen britský historik Tony Judt, jedenadvacáté století funguje ponejvíc za vlády popu, za vyhlazování vzpomínek a u ztráty historické kontinuity.

Ne že by se nadále nerodili lidé s jistým IQ, vybavení mozkovými buňkami a schopní při podívání se zpět připomínat dějinné momenty, z nichž se můžeme poučit! Ale...

Podobní dnes už povětšinou nemají šanci najít dost aktivních posluchačů.

Nikdo takového intelektuála sice cíleně neupozaďuje, přesto jim ale není dopřáno sluchu. A to je dnešek. Toť čas, v kterém žijeme před počátkem dvacátých let, a pro tuto éru je něco takového charakteristické. Éra dneška se prosazuje povrchností a mlčením. ´Držením úst.´ O tom, co se kdy stalo hrozného, se raději nehovoří, a když, tak jen jako o frašce s prošlou záruční lhůtou. Asi jako když realizujeme malebnou rekonstrukci bitvy u Slavkova, nebo jiného klání, třeba i nedávnějšího. Co zbude? Kýč. A polopravda, která je největší lží! A hle, ani není nutno zavírat oči. I když je máme rozevřené do šira, vnímáme dávné události už jenom v groteskně přetavené, bizarně absurdní podobě. A ani děti nás od toho nezachrání, anebo jen málokdy. To spíše zajistí, že to podobně půjde dál, ba to bude ještě horší. Právě v dětech by měla být naděje a jistě, vždy se budou rodit skvělí jedinci, které nepůjde srovnat se zemí pravítky a příložníky, ale obecně bohužel vládne mysli děcek škola jako instituce, která zpracovává onu mysl opakovaně a dál a dál. Názory rodičů přitom nejsou vítány a dokonce lze říct, že dospělé osoby na žactvo napojené často poztrácely nárok vstupovat do budov zasvěcených vzdělání a indoktrinaci. Ach, a co by tam taky dělaly?

Zpupná ´ideologie nástěnek´

Odpověď na podobnou otázku zní, že proto nakonec stačí, když jiskry vykřísnuté mezi tím, co říkají rodiče, a tím, co deklamuje škola, dopadnou na koberec doma a pohasnou u krbu. Názory otců a matek stejně vzdělávací systém nechce brát v potaz a sporu asi nebude, že každého okamžitě napadnou i příklady, kdy je to tak lepší; ale naopak mnohdy dojde na situace, kdy se zděsíme. A zpupná ´ideologie nástěnek´ má opět prim.

Nechci být pesimista, ale je to takřka takové, jako když jsme kdysi přišli na přednášku Svazu československo-sovětského přátelství. Jenom je dnes indoktrinace prováděna odjinud. A odkud? Například i ze strany jistě bohulibé organizace Člověk v tísni. Paradox? Sotva. A měli jsme vždy očekávat cosi podobného. Propaganda jede na plné pecky (už zase), ledaskdo je s tím stavem spokojen a mnozí budou rádi a svolní, i když četní stojí proti a nesouhlasí.

Nu, a není to už Koestlerova vize komunismu, ve kterém se vymývají mozky a kde všichni pochodují a zpívají unisomo. Zato jde o něco ještě děsivějšího. Děs již prosakuje a hle, režim pouze přeorganizoval síly. Podvody drobné i obří, lži a korupce, zaplacení politici, to tu, pravda, křepčí odnepaměti, ale aspoň ještě dřív existovala hráz střední třídy. O ni se ledacos rozbilo. Ale dnes ne. Dnes je po střední třídě veta. Zůstaly jen její padlé, ohořelé zbytky. A i ony jsou bity. Na daních.

A necháte-li na škole, jak zařídí vašim ratolestem studium, budete se brzy stydět sami před sebou. A jak se dnes učí dejme tomu historie? Jak literatura? A chce ještě kdokoli po dětech poezii? Stěží. Škola je dnes nejlepší, když vás naučí kupecké počty, zatímco už násobilka jako by byla čímsi navíc.

„Z hlavy jste násobili? Proboha!“ A štěstím pro dítě je, když pochází z alespoň relativně vzdělané rodiny. Jistě, podobně tomu bylo vždy. Ale dnes extrémy vynikly. Děti snad doučíme doma vše, co škola ignoruje, a řekneme pravdu tam, kde pedagogický sbor uboze a trapně lavíruje, ale stejně jde o zoufalství a úpadek. A netýká se jen škol základních, nýbrž i dalších, a tragédie netkví ani zdaleka jenom v dětech či dokonce genech. A to, že má vaše dcera za spolužáky taktéž pár regulérních debilů, se koneckonců ještě může brát jako únosná životní zkouška ohněm reality. Ten skutečně reálný problém ovšem tkví v učitelských sborech. A ne? Například druhou světovou válku lze už dnes vyložit i bez vyslovení sousloví a jmen Rudá armáda, Stalingrad, leningradská blokáda, Babí Jar. Nic z toho se často neučí. A proč ne?

Někdy nezbude čas, ale spíš to není ani v osnovách.

Vzdělání na oprátce

Jisté instituce zkrátka i dobře rozhodly, že tomu nebude jinak, a režim plane rozhořčením. Jen si zkuste sami stěžovat řediteli podobné školy. Reakce bude podobna nule. Protože to nemá smysl. Ani východisko. Škola je přece především na hlídání a za druhé by mohlo jít přímo o sociální zaopatření. Ale vzdělávání?

To visí až na úplně posledním místě a oprátce.

Všemu tomu navzdory se nicméně vynořující výjimky. Ale mezi učiteli nic nespasí, a tak se ve finále nebude vyučovat ani česká gramatika, anebo okleštěně. Vše zplihne, všecičko se odevzdaně nechá ´lidské přirozenosti´. Zobákům, co nám narostly. A proč ne, že?

Nevyraší tím snad ideál ideálů? Právě a speciálně studenti přece sami chápou (a prý lépe než kantor), jak se člověk má vyjadřovat.

A že už dnes děti píší eseje ponejvíce tak, že jen převezmou článek, který pak minimalisticky upraví. A že mu dodají například jen nový začátek a konec? I co! To nese doba internetová, smiřme se s tím; a také s tím, že Puškin byl nepohodlný anarchista, který už ve 21. ´století zapomnění´ nestojí ani za čtení.

William Shakespeare byl pak autorem poněkud nemravných sonetů, které do hodin rovněž nepatří, a kamarád z Kanady mi právě napsal, že ani tam to bohužel nevedou o moc jinak.

Abych prý nebyl naivní, chci-li emigrovat s celou rodinou do Toronta (což žertuji), a abych radši vybarvoval své nereálné sny. Co se pak týká tamní angličtiny, prý dětem většinou, i když ne vždycky, postačí přítomný a budoucí čas.

„A prostý minulý,“ dodá rodič. Přesto bude tohle celé k něčemu. Ke škole života. Sice bývá realizována za pochodu, ale jedno je pořád jasnější:

Obstojí-li vaše rodina a učitelské názory doma pečlivě koriguje, máte napůl vyhráno.

 

Vložil: Ivo Fencl

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace