Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou středu i neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla a bude, anebo naopak

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Báječní muži za promítačkou aneb vzpomínka na dávno zavřená kina a pozapomenuté filmy II. Glosa Iva Fencla

09.06.2020
Báječní muži za promítačkou aneb vzpomínka na dávno zavřená kina a pozapomenuté filmy II. Glosa Iva Fencla

Autor: Youtube / repro a CSFD / repro (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Vávrova ne moc povedená, zmodernizovaná adaptace Čapkova Krakatitu spojuje pana Fencla, jenž film viděl přesně na den 24. května roku 1981, s šéfredaktorkou Vančovou, která se tam někde zmítá v davu ´hippies dle Vávry´ a k tomu zpívá Luboš Andršt tehdy ´americky závadové slogany´ Ve jménu nirvány a hašišových snů :-) Vančová si vzpomíná, že se to točilo v pražských Dejvicích za Kulaťákem a budova Elektrotechnické fakulty hrála Pentagon. Za jeden natáčecí den v komparsu dostala tehdy luxusních 100 Kčs

Pan Ivo Fencl, spisovatel velmi plodný, byť ne na HPP, sepsal v době, kdy korona zavřela vše – i kina, svou vzpomínku na staré plzeňské, pražské i jiné biografy a filmy, které v nich viděl… Chápeme, že jeho text (respektive pokračování) je spíše pro starší a pokročilé. Proč? Protože dnes je všeho nadbytek, i filmů a seriálů, televizí a streamovacích služeb… Zatímco v době, jíž se říká normalizační (text má ostatně podtitul ´Vzpomínka na kino - roky 1969-1989´), stálo kino pár kaček a my tam tudíž chodili třeba dvakrát týdně. A některé filmy se zapsaly do paměti tak hluboko, že vzpomínka na ně má svou chuť i vůni; prostě každý z dříve narozených vám na první dobrou řekne, kdy, kde a s kým poprvé viděl děsivé Spielbergovy Čelisti, anebo Formanova Amadea, anebo Bergmanovy opusy ve filmech klubech… Pan Fencl je ještě přesnější: „24. 5. 1981 jsem viděl se spolužákem Václavem i trikový film Sindibád a tygří oči. V Čase. Téhož dne jsem stihl vidět v Plzenci v kině i Vávrovo Černé slunce. Je to nová verze Krakatitu a teroristé včetně Magdy Vašáryové zde unesou letadlo. Šli jsme na to se školou povinně,“ píše. K tomu je zajímavé dodat, že šéfredaktorka tohoto webu v Černém slunci účinkovala coby ´dav hippies´, bylo jí tehdy asi 17… A pan Fencl pokračuje:

14. 8. 1981 dávali v plzeneckém kině (až později zvaném Edeníček) britský film Smrt podle poslední vůle a 12. 11 jsem v Plzni zhlédl jako klubové představení britský povídkový film Přízraky noci. 20. 11. jsem pozoroval Petera ´Columba´ Falka v první verzi dramatu Griffin a Phoenixová. Dílo končí nezapomenutelně scénou, kdy vezme hrdina tyč, kráčí ulicí a rozbíjí jedno auto za druhým.

27. 2. 1982 jsme s Václavem viděli v Plzni i adaptaci Crichtonova románu, kterou si natočil Crichton sám: První velkou vlakovou loupež. Skvělá věc! Connery, Sutherland... Den poté jsem poprvé v kině viděl Smrt na Nilu – s Peterem Ustinovem - a 17. 4. 1982 Vraždu na úrovni – krvák o Jacku Rozparovači. V květnu jsem poprvé zhlédl i Svěrákův film Vrchní, prchni (režíroval Smoljak) a v létě hned dvakrát Herzova Upíra z Feratu: ocenil jsem, že celý tento horor s Jiřím Menzelem a Dagmar Veškrnovou lze vysvětlit i přirozeně.

 

Jeden z kultovních filmů mladého Dustina Hoffmana Maratónec, kde zlého nacistu hraje skvěle sir Laurence Olivier

13. 7. 1982 jsem v Klubu 007 na Strahově sledoval Harrisona Forda ve filmu Smutní hrdinové, ale tento výtvor jsem nepochopil; přičemž o ´nějakých´ Hvězdných válkách – s tímtéž hercem - se mi tenkrát ani nezdálo. V červenci 1982 jsem prvně viděl Maratónce, a to v tzv. Biu SÚZ (rovněž na Strahově). Netušil jsem, nač jdu, a tak to pro mě byla ve výsledku další ´puma´. Sir Laurence Olivier jako psychopatický ´nácek´ s nožem v rukávu... Scéna na zubařském křesle... „Je to bezpečné?“ Četl jsem pak i Goldmanův román (česky 1982 jako Maratónský běžec) a je to tam vše trochu jinak.

Co mě ale zcela uhranulo, to byl ´návrat rokenrolu´ ve V zajetí rytmu. Prvně jsem ten film viděl v letním kině v Žatci (na chmelu) a nechápal, že ´ti starci´ jako J. L. Lewis ještě vůbec žijí a že jsou tak drzí a dokonce po těch letech hrají sami sebe! I kontroverze ve filmu, onen odpor k establishmentu, mě dostala a nechápal jsem vrstevníky, kterým takovýto rokenrol už připadal zastaralý. 15. 9. 1983 jsem v Alfě na Václaváku prvně viděl Vetřelce; ale ten mě nikdy moc nebral, ani nevím proč.

Velice se mi líbil americký film Svítání Zuluů z roku 1979 (Alfa Praha 22. 11. 1983) a jen mi tu scházel ´skutečný děj´. Je to vylíčení bitvy, nic víc.

I pod vlivem doporučení Miloše Kopeckého jsem 21. 3. 83 vstřebal film Byl jsem při tom (opět Alfa Praha), načež jsem na to vzal tátu i mámu. A šel jsem ještě potřetí a počtvrté. Z filmu byla vystřižena scéna ze sovětského vyslanectví.

25. 6. 83 jsem prvně viděl adaptaci Zla pod sluncem podle Agathy Christie (opět s Ustinovem jako Poirotem a v kině Pasáž) a dne 13. srpna 1983 jsem s rodiči navštívil promítání komedie Připoutejte se, prosím! s Leslie Nilsenem. Byl to jakýsi předstart jeho skutečné kariéry.

V září 1983 jsem dvakrát sledoval v biografu Štvance (netřeba snad tuto ptákovinu komentovat) a hned nato western Tom Horn se Stevem McQuenem. Stále ještě v září jsem viděl i katastrofický film o výbuchu sopky Když se čas naplnil, ve kterém dvě děcka zachrání provazochodec, který přejde po laně proud lávy. V pražském kině Varšava jsem 20. 11. 1983 viděl i Zelený led. Některé ty filmy měly snad být (kdo ví) i výstrahou, co se vše v USA točí. Jiné prošly díky angažovanému herci. Nebo snad prostě dík herci, který převálcoval svým charismatem i každou ideologii. Ale Eastwood charisma měl - a stačil snímek o ruské stíhačce Firefox a řadu let si tu ´neškrtl´.

 

Paul Newman v Pevnosti Apačů v Bronxu. Kdepak jsme tehdy mohli tušit, že výraznou roli prostitutky na drogách (skončí mrtvá, zabalená v koberci) zde hrála již tehdy slavná Pam Grier, hvězda černošských filmů tak zvané ´Blaxploitation´ vlny z počátku sedmdesátých let. My se s ní seznámili až ve slavné tarantinovce Jackie Brown

23. listopadu 1983 jsem viděl v pražském Kině 64 U hradeb (mém oblíbeném) Zajatce japonských ostrovů s Richardem Chamberlainem. Dílo existuje i ve formě televizního seriálu a příběh se nevyhýbá pohledu na samozřejmost smrti ve starém Japonsku, ba ani na vaření lidí zaživa. Do našich kin prošel, stejně jako oddechovka Hooper s Burtem Reynoldsem v titulní roli dalšího kaskadéra (12. 12. 1983). V únoru 1984 jsem v plzeneckém biu navštívil promítání filmu Fort Apache in Bronx (Pevnost Apačů v Bronxu), jehož dabing náleží v našich šířkách už k profláknuté klasice. Hlavně díky skandované hlášce „pusťte bratry domů“. A bylo to, ano, jako bych byl v našem malém sále přímo svědkem zrodu kultovnosti té hlášky. Tak takové je to ve zlém newyorském Bronxu! měli jsme vidět. A taky jsme to viděli. Paul Newman opět zazářil.

Následovala francouzská gangsterka Borsalino a spol... V čase, kdy tu americké gangsterky měly utrum. Film navazuje na snímek Borsalino, kde hráli Delon a Belmondo, ale zde už zbyl naživu (ve filmu) jen Delon. Ve finále nacpe svého protihráče do kotle rozjeté parní lokomotivy. Film to není ve své kategorii možná úplně špatný, ale na americké gangsterky podle mě zkrátka nemá.

8. března toho roku jsem viděl v Alfě na Václaváku známý Excalibur - o králi Artušovi a kouzelníku Merlinovi - a 20. 3. jsem doklusal až do kteréhosi klubového kina na - už tehdy ´prastarý´ - Cormanův Zánik domu Usherů. Židovský klaun Gene Wilder měl - na rozdíl od Clinta Eastwooda - do našich končin stálý přístup, a tak jsme ho směli téhož měsíce sledovat v Bláznech ve vězení. I s černošským kamarádem Richardem Pryorem. V srpnu přišel do kin v nové verzi Hluboký spánek podle románu Raymonda Chandlera a vzal jsem na to ve svých dvaceti mámu. Příliš ji to nevzalo. Horory tenkrát takřka vůbec nedávali, a tak mě U hradeb oslovil v září 1984 americký Klid noci s Meryl Streepovou. Má tam takový dlouhý monolog a snad se to pokládá za kvalitní projev jejího herectví.

1. října měl premiéru Spielbergův E. T., to netřeba komentovat, a 13. listopadu jsem viděl ve filmovém klubu ´elektrofakulty´ ČVUT velmi groteskní a starý horor s Borisem Karoloffem Běs (1933). Líbil se mi! V lednu 1985 následovala další chandlerovka Sbohem buď, lásko má (pro mě v kině Lucerna) a v biografu Paříž jsem v březnu viděl střihovou komedii Mrtví muži nenosí skotskou sukni. Hrdina se tu setkává s herci doslova ´vystříhanými´ z různých starých filmů, které jsme tu ale vesměs neznali.

15. 5. 1985 jsem navštívil pro jednou i projekci vážného českého filmu (chodil jsem jinak spíš na komedie) Kukačka v temném lese (kino Blaník) a den poté mě fascinoval Peter Sellers ve Stopě Růžového pantera. Fascinoval mě také proto, že jsem předchozí díly série do té chvíle neznal. ´Stopa´ je přitom pouze střihový film, sestavený ze zbytků po Peterově předčasné smrti. Nu, a větším přínosem světu byla možná ta Kukačka, kterou napsal Vladimír Körner.

 

Předdigitální fantasy Souboj Titánů proslula svými triky, jako je tato plechová létající sova, Pallas Athéna, i hláškou Vypusťte Krakena! Neboli Release the Kraken. Občas se ještě dá zaslechnout někde v hospodě

20. 5. následoval - dnes už pověstný - Souboj Titánů (od těch časů natočený již podruhé) a 21. 5. jsem viděl Vítězství se Slyem Stallonem (kino Květen). V tomto filmu o útěku z vězení hraje také Pelé.

Nu, a 4. června 1985 jsem vystál v pasáži Alfa frontu na Dobyvatele ztracené archy - a do prosince viděl ten film celkem šestkrát. Souhlasím s názorem, že to je z žánru dobrodružného filmu něco zcela nového. Jen si to dnes už každý neuvědomí.

Film Elvis Presley - s Kurtem Russellem - jsem viděl s velikým zpožděním, a totiž teprve v září 1985. 18. toho měsíce vstoupil do sálů i nový Tarzan s Christopherem Lambertem. Viděl jsem ho v kině dvakrát. V prosinci 1985 pustili u nás také druhý díl Podrazu a 4. února 1986 mě navždy dostala v kině Alfa komedie Nevěrně tvá (Nastassja Kinská a Dudley Moore). Byl z ní, pravda, vystřižen Jan Tříska. Po nudných Vzdálených vrcholcích hor (únor), které vznikly sestřihem seriálu, přišlo téhož měsíce Znamení čtyř, výtečná adaptace holmesovského románu. Výtečná možná je a těžko říct, nakolik je tu braková předloha, nicméně tento film bych za ´brakový´ označil určitě. Závěrečná honička na Temži však přinejmenším pobaví.

Ve svém čase mě docela zaujal i snímek Soudcova noc (dubem 86) s Michaelem Douglasem. Film naznačoval, že soudy v USA neumí zatočit s lumpy, a tak tu skupina soudců tajně vytvořila komisi a likvidovali ty zmetky, kteří se zákonům vymkli a například nenosili roušky. Viděl jsem to v Blaníku, ale při dalším zhlédnutí po letech už mě to moc nevzalo. 

Co víc?

Jako zlý virus přiběhl i Pes baskervillský (24. dubna 1986) a už nikdy ve mně nic nepřebije právě tuto verzi. Připomenu, že hned na začátku je na blatech znásilněna představitelka inspektorky Makepeaceové ze známého seriálu. V tom filmu tkví i jedno místo, takové až uklidnění a moment, kdy Sherlock pohlédne na blata a... Přál bych vám, abyste si onen moment prožili při tom filmu taky. Je to jeho vrchol, stahuje se do té chvíle snad veškerá poetika onoho díla. Nezapomenutelné.

V létě 1986 k nám pustili také Peckinpahův Konvoj. Viděl jsem ho dvakrát v letním kině na Karlštejně, ale dost jsme tam s přáteli přitom vypili piv. Také jsme koukali na holky. Přesto mi odbojářství kamioňáků v tomto snímku imponovalo a jen bych tu dodal, že téhož srpna běžela našimi kiny také sovětská verze Wellsova Neviditelného. V Plzenci jsem ji viděl a rozhodně ji nemám za jakkoli špatnou. Roku 1988 u nás pak Rusové uvedli i film Doktor Jekyll a pan Hyde. Už se povolovaly šrouby a povolím tedy i já uzdu; nemohu si ovšem odpustit vzpomínku na uvedení snímku Bounty. Viděl jsem jej poprvé 11. 12. 1987. Z roku 1988 bych připomněl alespoň Carpenterova Starmana. I tento film jsem viděl teprve po slavnostním projití krásnou pražskou pasáží Alfa; dnes je stejnojmenné kino bohužel dávno zavřené. Kolik jen šťastných chvil jsem tam strávil.

 

Mafiánská střílečka Čest rodiny Prizziů s Jackem Nicholsonem a Kathleen Turner, tehdejší ´super kočkou´

Na kino Blaník si oproti tomu nijak výrazně nepamatuji, nicméně 1. října 1988 jsem tam vnímal Četu. Téhož měsíce nás bavil i Krokodýl Dundee (mě tedy příliš ne) a za zdařilou mám gangsterskou parodii Johna Hustona Čest rodiny Prizziů (28. 10.) s Jackem Nicholsonem a Kathleen Turnerovou. Přitažlivá Kathleen byla i mou ´kočkou´.

V listopadu 1988 jsem sledoval v Času v Plzni stařičkého Petera Cushinga jako Sherlocka Holmese v Masce smrti a 2. prosince Michaela Douglase a opět Turnerovou v Honbě za diamantem. V prosinci nasadili do kin zajímavý britský krimi film Mona Lisa. Omylem jsem zašel v lednu 1989 i na snímek o americké countryové zpěvačce Sladké sny a 6. ledna jsem vzal matku na Krotitele duchů. 9. ledna 1989 jsem viděl nezajímavou krimi Zubaté ostří, 21. ledna skvělého Policajta z Beverly Hills a 17. února se pro mě konečně v pravém světle zhmotnil Clint Eastwood, a to jako Bledý jezdec.

Ten film jsem od té doby viděl víckrát a bylo dokonce období, kdy jsem ho začal cítit jako zdlouhavý. Dnes jsem opět jeho fanda. Tři nejlepší Clintovy hlášky z toho westernu pro mě znamenaly dost, i když celou tu záležitost nepřeceňuji.

V červnu roku 1989 jsem viděl v Plzni ve Hvězdě (dnes chystají na jejím místě průchod blokem) Poldu s Jamesem Woodsem a v červenci přišel znovu Clint: V žáru velkoměsta. Jde o parodii na gangsterku a je snad zdlouhavá a ukecaná, ale jinak vynikající.

Další americká kriminálka Okno z ložnice (září 1989) mě nechala chladným, jakožto všeobecně aplaudovaná komedie o robotkovi Číslo 5 žije. A ještě jedna holmesiáda! Pyramida hrůzy (1. 10), v originále Mladý Sherlock Holmes. A nebudete tomu věřit, ale teprve 5. října 1989 jsem v jednom biografu v Hořovicích prvně viděl Psycho.

Předchozí výčet jistě svědčící o určité mé nekulturnosti, ale není to zcela tak. Záměrně jsem se totiž zaměřil hlavně na americkou produkci a viděl jsem za těch dvacet roků v biografech i televizi také desítky, ne-li stovky dalších filmů.

Až nastal poslední předrevoluční týden. Jak jsem jej z hlediska filmu prožil? Kuriózně. 11. listopadu 1989 jsem totiž odjel ke kamarádovi a pustili jsme si ve společnosti více mladíků hned pět videokazet, z nichž obsah čtyř byl opět americké provenience. Jednalo se o snímky Mr. Moto Takes A Change, Indiana Jones a chrám smrti, Psycho II a Věc. Všechny jsem viděl poprvé. Uplynul týden a 16. listopadu jsem se marně rozhlížel po čemkoli americkém, co bych ještě neviděl. I šel jsem nakonec na italský Příběh lásky, film už tenkrát tři roky starý. Je příběhem dvojice, v níž se chlapec zamiluje do jiného kluka, což partnerka nezvládne. Tenkrát mi to připadalo nesmírně kontroverzní. A v noci ze 17. na 18. listopadu jsem se díval prostě na televizi - a Návrat Růžového pantera. Už jsem začínal tušit, že to někde ´ruplo´, a dodám jen, že mezi prvými popřevratovými filmy, které mi nesměly uniknout, byly Čarodějky z Eastwicku, Rain Man a Zlaté dítě s Eddie Murphym, což je ukrutná blbost. A Spielbergův Chrám zkázy měl pak slavnou premiéru v lednu 1990.

Odpusťte mi prostotu mých vzpomínek a zkuste je brát jako dokument. Jestliže pak najdete aspoň devět dalších ´filmových´ vzpomínání na stejnou dobu, můžete udělat průnik a patřičně mé dobové vidění korigovat.

 

Vložil: Ivo Fencl

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace