Vzpomínka na koronavirus aneb trable s rouškou v lesích českých. Glosa Iva Fencla

Foto: Ilustrační foto Facebook (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Mona Lisa v čase korony...

„Jak nejednou napsal Ondra Neff: „Chlapi jsou prasata.“ Ale pozor, vašnostové. V časech ´korony´ i prase číslo jedna rádo začalo s dezinfekcí rukou, ba chodidel, dýchá do roušky a chrochtá do ní a jsem toho dobrým svědkem nejen ve svém případě, ale také u přátel,“ píše ve svém přípodotku, glose, které budou vycházet pravidelně vždy v úterý, pan Ivo Fencl. Další velecenný úlovek Krajských listů.cz, který není novinář, anobrž spisovatel, člen Obce spisovatelů, České společnosti Sherlocka Holmese a Sdružení přátel Jaroslava Foglara. Čili spisovatel z velmi dobré společnosti. Také ne-Pražák, jako většina autorů Krajských Listů.cz, žije ve Starém Plzenci, čímž doplnil naši skvadru azuru o kraj Plzeňský... Pan Fencl pokračuje:

Nicméně ten přítel, jehož nazvu Cyklista, aby nebyl ihned zatčen Policií České republiky a nepráchnivěl drahně roků v šatlavě, nemá úplně ideální zábrany. A řekl mi:

Tak dnes ráno mě vytrhl ze sna budík. Ze sna o tom, jak jsem potkal padoucha jménem doktor Fu-Manchu, a jak mi ten lotr v pražském metru, ano, Ivo, přímo tam, zvěstoval apokalypsu.

Ale jen prý s malým A. Kobylky nepřiletí. A navíc mi do ouška pošeptal – to vše kdesi za Koněvovou stanicí - své právě nejžhavější tajemství. TOP JEDNA. To on prý totiž vynalezl virus Covid - 19, to přímo on. Je ostatně doktor. Ale vykroutil se z toho a nikdo to neví. Protože nikoho jednoduše nenapadne, že by za pandemií mohl stát jedinec. Doktor Fu-Manchu! Sax Rohmer. Fantomas. Bledý jezdec. Kdokoli takový.

A on se nám ten vynálezce prý chichotá a chodí Prahou – v roušce - a jednou si chce koronavirus nechat patentovat. Jenom ještě netuší kde...

Byl to naštěstí jen šílený sen. A probudil jsem se. Ve čtyři. A já sám jsem řádný občan a patenty nepodávám a ani ne ruce (nikomu) a chodím v roušce do práce i z ní, ale ráno jsem ji zapomněl na ústředním topení. Tak hezky tam přitom ležela.

Cestou k nádraží (do odjezdu vlaku mi zbývalo už jen pár minut) jsem ale malér zachránil prostřednictvím kapuce. Odepjal jsem ji (je přece na zip) a našněroval jsem si ji zpředu na papulu. Nikdo ani necekl. Paní průvodčí mě dokonce pochválila. Rouška totiž barevně ladila s větrovkou, byla skvěle omyvatelná, protidešťová a působil jsem, když jsem si nasadil ještě i černé brýle, jako frajer v ochranném obleku, který je odpovědný za životy druhých a ctí předpisy a chystá se pomáhat a chránit.

Do práce mi v pět odpoledne telefonovala milá, že se chce se mnou sejít u nás na nádraží, i povídám: „Chybí mi rouška.“ A Karolína na mě skutečně počkala v šest na našem nádražíčku a věnovala mi mou první bílou.

Je pohodlná, protože na gumičky. Stačí ji nasadit a jakýkoli pocit odpovědnosti ztrácím. Rouškovaná mě ostatně fascinovala od začátku. Nemusím se na nikoho usmívat, nikdo nevycítí mé záměry. Jsem jako Černý jezdec z Rychlých šípů, než tuto verzi zakázali. A připadám si často takřka neviditelný - a trochu i jako potenciální vrah. Určitě jako bankovní lupič. A jak už jsem řekl, navíc nosím černý brejle.

Mám přitom ten nejkvalitnější gel na ruce a chodidla, Prymulovu podobenku stále v záňadří u koltu a prsty a škvíry mezi nimi, to vše si teď častěji myji. Ale roušky obecně neřeším. Na to není čas. Hodím ji vždy po příchodu domů na ústřední topení a šťasten jako boží hovádko věřím, že se virus odpaří a pojde. Tu oblíbenou zelenou roušku už nosím asi měsíc, i když jednou mi ji žena vyprala, tak to byl den s růžovou.

Na kole lze pak jezdit i bez roušky. Po lesích. Po polích. Po hřbitovech. Ale třeba na cestě v lese člověk může potkat plno lidí. I stařenky.

Je lépe si možná roušku nasadit. Jedu vždy tak 156 km v hodině, i prosvištím okolo těch paní, které sice tak-tak uhnou, ale vždy za sebou slyším: „To je ale slušný mladík, že? On má roušku. To kvůli nám. Hned se cítíme bezpečně.“

A jednou jsem jednu milou babu, asi tak 45 let starou, dokonce omylem nabral v šílené rychlosti na berany řídítek a vezl ji nějakých 60 metrů hájíčkem. Celý čas říkala: „Já se s vámi, Cyklisto, cítím tak bezpečná. Vy na mě dýcháte jen skrz roušku a určitě nejste neviditelný přenašeč, jelikož už by vás Prymula dávno vysledoval skrze mobil a zavřel do karantény.“

„Mobil mám vždy doma!“ já na to. „Někdy i v kýblu s vodou. Kdepak telefouny. Na mobilu se uchycuje virů nejvíc. To je plast! Na mobily pozor!“

No, ale doma o tom už nikdy nežertuji,“ skončil můj Cyklista. „Máme třiadevadesátiletou maminku a ona mi každý večer říká: Cyklisto! Už bys měl vynalézt tu vakcínu, jelikož nic nevede k moci státu víc než válka a pandemie.“

A tak se vždy zašiji do laboratoře ve sklepě a vynalézám a vynalézám. Jestli nepřijdu dřív o játra, vakcína bude na světě a Česko má další Nobelovu cenu jistou.

Vložil: Ivo Fencl