Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vzpomínka na koronavirus aneb trable s rouškou v lesích českých. Glosa Iva Fencla

26.05.2020
Vzpomínka na koronavirus aneb trable s rouškou v lesích českých. Glosa Iva Fencla

Foto: Ilustrační foto Facebook (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Mona Lisa v čase korony...

„Jak nejednou napsal Ondra Neff: „Chlapi jsou prasata.“ Ale pozor, vašnostové. V časech ´korony´ i prase číslo jedna rádo začalo s dezinfekcí rukou, ba chodidel, dýchá do roušky a chrochtá do ní a jsem toho dobrým svědkem nejen ve svém případě, ale také u přátel,“ píše ve svém přípodotku, glose, které budou vycházet pravidelně vždy v úterý, pan Ivo Fencl. Další velecenný úlovek Krajských listů.cz, který není novinář, anobrž spisovatel, člen Obce spisovatelů, České společnosti Sherlocka Holmese a Sdružení přátel Jaroslava Foglara. Čili spisovatel z velmi dobré společnosti. Také ne-Pražák, jako většina autorů Krajských Listů.cz, žije ve Starém Plzenci, čímž doplnil naši skvadru azuru o kraj Plzeňský... Pan Fencl pokračuje:

Nicméně ten přítel, jehož nazvu Cyklista, aby nebyl ihned zatčen Policií České republiky a nepráchnivěl drahně roků v šatlavě, nemá úplně ideální zábrany. A řekl mi:

Tak dnes ráno mě vytrhl ze sna budík. Ze sna o tom, jak jsem potkal padoucha jménem doktor Fu-Manchu, a jak mi ten lotr v pražském metru, ano, Ivo, přímo tam, zvěstoval apokalypsu.

Ale jen prý s malým A. Kobylky nepřiletí. A navíc mi do ouška pošeptal – to vše kdesi za Koněvovou stanicí - své právě nejžhavější tajemství. TOP JEDNA. To on prý totiž vynalezl virus Covid - 19, to přímo on. Je ostatně doktor. Ale vykroutil se z toho a nikdo to neví. Protože nikoho jednoduše nenapadne, že by za pandemií mohl stát jedinec. Doktor Fu-Manchu! Sax Rohmer. Fantomas. Bledý jezdec. Kdokoli takový.

 

A on se nám ten vynálezce prý chichotá a chodí Prahou – v roušce - a jednou si chce koronavirus nechat patentovat. Jenom ještě netuší kde...

Byl to naštěstí jen šílený sen. A probudil jsem se. Ve čtyři. A já sám jsem řádný občan a patenty nepodávám a ani ne ruce (nikomu) a chodím v roušce do práce i z ní, ale ráno jsem ji zapomněl na ústředním topení. Tak hezky tam přitom ležela.

Cestou k nádraží (do odjezdu vlaku mi zbývalo už jen pár minut) jsem ale malér zachránil prostřednictvím kapuce. Odepjal jsem ji (je přece na zip) a našněroval jsem si ji zpředu na papulu. Nikdo ani necekl. Paní průvodčí mě dokonce pochválila. Rouška totiž barevně ladila s větrovkou, byla skvěle omyvatelná, protidešťová a působil jsem, když jsem si nasadil ještě i černé brýle, jako frajer v ochranném obleku, který je odpovědný za životy druhých a ctí předpisy a chystá se pomáhat a chránit.

 

Do práce mi v pět odpoledne telefonovala milá, že se chce se mnou sejít u nás na nádraží, i povídám: „Chybí mi rouška.“ A Karolína na mě skutečně počkala v šest na našem nádražíčku a věnovala mi mou první bílou.

Je pohodlná, protože na gumičky. Stačí ji nasadit a jakýkoli pocit odpovědnosti ztrácím. Rouškovaná mě ostatně fascinovala od začátku. Nemusím se na nikoho usmívat, nikdo nevycítí mé záměry. Jsem jako Černý jezdec z Rychlých šípů, než tuto verzi zakázali. A připadám si často takřka neviditelný - a trochu i jako potenciální vrah. Určitě jako bankovní lupič. A jak už jsem řekl, navíc nosím černý brejle.

Mám přitom ten nejkvalitnější gel na ruce a chodidla, Prymulovu podobenku stále v záňadří u koltu a prsty a škvíry mezi nimi, to vše si teď častěji myji. Ale roušky obecně neřeším. Na to není čas. Hodím ji vždy po příchodu domů na ústřední topení a šťasten jako boží hovádko věřím, že se virus odpaří a pojde. Tu oblíbenou zelenou roušku už nosím asi měsíc, i když jednou mi ji žena vyprala, tak to byl den s růžovou.

Na kole lze pak jezdit i bez roušky. Po lesích. Po polích. Po hřbitovech. Ale třeba na cestě v lese člověk může potkat plno lidí. I stařenky.

Je lépe si možná roušku nasadit. Jedu vždy tak 156 km v hodině, i prosvištím okolo těch paní, které sice tak-tak uhnou, ale vždy za sebou slyším: „To je ale slušný mladík, že? On má roušku. To kvůli nám. Hned se cítíme bezpečně.“

 

A jednou jsem jednu milou babu, asi tak 45 let starou, dokonce omylem nabral v šílené rychlosti na berany řídítek a vezl ji nějakých 60 metrů hájíčkem. Celý čas říkala: „Já se s vámi, Cyklisto, cítím tak bezpečná. Vy na mě dýcháte jen skrz roušku a určitě nejste neviditelný přenašeč, jelikož už by vás Prymula dávno vysledoval skrze mobil a zavřel do karantény.“

„Mobil mám vždy doma!“ já na to. „Někdy i v kýblu s vodou. Kdepak telefouny. Na mobilu se uchycuje virů nejvíc. To je plast! Na mobily pozor!“

No, ale doma o tom už nikdy nežertuji,“ skončil můj Cyklista. „Máme třiadevadesátiletou maminku a ona mi každý večer říká: Cyklisto! Už bys měl vynalézt tu vakcínu, jelikož nic nevede k moci státu víc než válka a pandemie.“

A tak se vždy zašiji do laboratoře ve sklepě a vynalézám a vynalézám. Jestli nepřijdu dřív o játra, vakcína bude na světě a Česko má další Nobelovu cenu jistou.

 

QRcode

Vložil: Ivo Fencl