Solo Sušice. Kdysi světoznámý pojem, dnes ruiny. Proč zanikla výroba a PROČ nádherná industriální architektura míří k zemi

Foto: Youtube / repro (stejně jako ostatní snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)

Popisek: Výrobní haly ´českého stříbra´, sirkárny SOLO Sušice, se pomalu rozpadají

FOTO Dvě fotografky, Iva Borovanská a Pavla Kalistová, připravily pro Domažlický deník fotoreportáž, která vyšla v úterý 10. 3. a kterou regionální médium nazvalo emotivně ´SOLO Sušice. Kdysi chlouba, nyní spíše vhání slzy do očí´. Na fotografiích tam je vidět totální zkáza kdysi slavného sirkařského průmyslového impéria – „V bývalých výrobních halách a kancelářích jsou rozházené etikety, papíry, hadry, barely a zbytky vybavení laboratoří,“ popsala Borovanská s tím, že je zde patrné i řádění vandalů, sprejerů, přespávání bezdomovců… Co se stalo? Proč zanikla výroba a proč jsou budovy v Sušici v tak hrozném stavu? A co je čeká? Zapátrali jsme…

Druhá největší evropská sirkárna, která ročně vyprodukovala na 140 milionů krabiček sirek, vzala za své už před jedenácti lety, kdy ji převálcovala daleko levnější konkurence z Indie, Pákistánu a Číny. V té době se firma SOLO Sušice přetransformovala na přeprodejce. Sirky nakupovala právě v Indii od konkurence, která ji převálcovala. Sirky, které SOLO Sušice vyrábělo, se vyvážely do 50 zemí celého světa.

Smutný pohled, že? To, jak se v ČR zachází s cennou průmyslovou architekturou 19. století, je ostudné. Ani tvrzení, že památek máme moc a starších, neobstojí. V Itálii například prodávají cenné historické domy třeba za 1 Euro, s tím, že je nový majitel musí do tří let opravit. Co se takhle inspirovat?

Velmi skromné začátky

V roce 1839 si v Sušici zažádal truhlář Vojtěch Scheinost o povolení založit si sirkařskou živnost. Do Sušice přicestoval z Vídně, kde se sirkařskému řemeslu vyučil. S sebou vzal Marii Urbancovou, která ve stejné vídeňské firmě připravovala sirkařskou hmotu na hlavičky sirek. V Sušici se nechali oddat a začali dřít na své budoucnosti v malém domku. Marie ‘vařila‘ hmotu na hlavičky sirek, Vojtěch se staral o dřevo. A na koleně hledali zakázky. Ale jak byl Vojtěch šikovný na práci, tak byl nešikovný na obchod. Krizi prožili v okamžiku, kdy dohodli velkou zakázku, ale zadavatel je obral. SOLO Sušice mělo poprvé na kahánku.

Sirkárna Solo v dobách svého největšího rozmachu, přelom 20. a 30. let 20. století. Foto Muzeum Šumavy

Do toho ovšem vstoupil Bernard Fürth, židovský obchodník s peřím. Peří není zrovna příbuzný obor, řekli bychom, ale ne tak pro šikovného obchodníka. Bernard Fürth se chopil vedení výroby, nalil do vývoje peníze a za pár let už spolu otvírali skutečnou sirkárnu. Později se areál rozrůstal, SOLO Sušice začalo skupovat sirkárny po celé Evropě a stávalo se světoznámou firmou. K tomu ovšem došlo až za první republiky, kdy se vedení firmy chopili vnuci Bernarda Fürtha.

Takhle to tam nyní vypadá...

„Solo expandovalo od roku 1922, kdy došlo k té fúzi, až do toho roku 1936 a postupně skupovalo významné slovenské, polské, maďarské i jugoslávské sirkárny, takže bylo významným hráčem na středoevropském trhu, i když tím nejvýznamnějším vždy byli a jsou tehdejší STAB, švédská firma, jež se v současné době jmenuje Swedish Match,“ řekl Týdnu Stanislav Bojanovský, který přišel do Sola v roce 1971 jako konstruktér a v roce 1974 se stal šéfem Sirkárny.

Éra komunismu

Po únorovém převratu v roce 1948 měla sirkárna v Sušici osud zdánlivě zpečetěný. V roce 1949 došlo k znárodnění, ale komunisté SOLO Sušice nepotopili, ale výrazně rozšířili výrobu. Sirkárna přešla pod dřevozpracující průmysl. „Sololit je náš výrobek, je to nositel našeho jména. Jsou to dřevovláknité desky, vyráběné mokrou cestou,“ řekl pro Týden Bojanovský. „A na bázi těchto sololitových desek pak tady byl další závod na povrchové úpravy, takže Sololak – lakované desky, Solodur byly laminované desky, voštinové desky, to byl patent na výrobu nábytku. Byla tady vlastní strojírna, kde jsme si zajišťovali velké opravy a vyráběli jsme si stroje sami. Solo bylo v době po roce 1948 velkou firmou. Zaměstnávalo i s Lipníkem a s pilami v okolí Sušice přes 2000 zaměstnanců.“

Ministerstvo kultury v roce 2016 vyhlásilo část areálu kulturní památkou, dvě stavby a jeden pozemek; budovu čp. 166, nejstarší budovu sirkárny, sloužící původně jako výrobní budova, a administrativní budovu čp. 226; obě na snímku. Foto NPÚ

Po roce 1989 do firmy vstoupily finanční fondy. V roce 1996 se pak společnost rozdělila na několik akciových společností, z nichž většina zkrachovala. Ještě v roce 2006 vyrobila firma 400 milionů sirek. V roce 2009 zavřela výrobu a stroje přeprodala do Indie. A to po zralé úvaze. Cena práce i materiálu u nás výrazně vzrostla. A hlavně, sirky už se špatně prodávaly. Kuřáci začali používat zapalovače, v domácnostech se sirkám také nedařilo nejlépe.

Devastace

Iva Borovská, která se vydala do nynějších prostor továrny, k současnému stavu poznamenala: „Na mnoha místech je patrné řádění vandalů, sprejerů, přespávání bezdomovců, i přesto tam ale při pohledu na stav objektu a všech strojů padají myšlenky, jak se tam lidem pracovalo, jak se dívali při práci přes vysoká okna. O několik let nazpět se vrátíte i díky stále se povalujícím nedodělaným sirkám či natištěným etiketám, které byly přichystané na nalepení na krabičky. Toho už se ale nedočkaly. Výroba tam definitivně skončila v roce 2008.“

Znovu se zeptejme: Neinspirujeme se v Itálii?

Nyní se uvažuje o tom, že továrnu strhnou. O pozemek usilovala společnost Kaufland, která na jejím místě chtěla umístit svůj supermarket. Proti záměru bylo ovšem jak vedení města, tak i obyvatelé Sušice, kteří se v počtu mnoha stovek podepsali pod petici proti výstavbě. Ministerstvo kultury označilo za památku ‘červený domeček‘, který je součástí areálu. Proč? „Je to patrový dům číslo popisné 166 s klasicistní fasádou, vůbec první účelová budova pro výrobu sirek v Čechách," popsali objekt v publikaci Industriální topografie odborníci z pražského Výzkumného centra průmyslového dědictví Fakulty architektury ČVUT, které podobné památky mapuje. Pro zbytek areálu se stále hledá využití. Mezitím budovy chřadnou.

Vložil: Kamil Fára