Sokoli a tetřevi se mají fajn, díky za optání, ale takoví chřástalové, bekasiny či lindušky? Rychle mizejí. Šumava má ´Ptačí rok´

Foto: NP Šumava

Popisek: Tetřívek obecný

FOTO Správa Národního parku Šumava letošní rok věnuje problematice ochrany ptactva. V návštěvnických centrech navíc rozšiřuje nabídky programů… Rok 2019 je v Národním parku Šumava věnován ptactvu v rámci ´Ptačího roku´. Správa Národního parku Šumava chce tak přiblížit široké veřejnosti vývoj populací jak známých chráněných druhů, jakou jsou tetřevi, tetřívci či sokoli, tak problematiku méně známých a méně viditelných druhů ptáků, kterým ubývá přirozeného prostředí pro jejich život. V rámci tohoto tématu se také podíváme na zajímavosti okolo hnízdění a povíme si též, kdo je ´pták roku 2019´. Asi nepřekvapí, že je to opět ohrožený druh – nejvíce mu škodí to nešťastné, půdu ničící a vyčerpávající intenzivní zemědělství.

„Takovými druhy jsou například chřástal polní, bekasina otavní, linduška luční nebo bramborníček hnědý. To jsou ptáci, kteří se ještě před pár desítkami let vyskytovali běžně na mnohých místech Česka, jenže stále vyšší intenzita hospodaření na polích a loukách jim zmenšuje životní prostor. A tak přežívají v místech, kde jim ještě nějaký životní prostor zbývá, tedy i v chráněných oblastech jako je třeba Národní park Šumava,“ vysvětluje ornitolog Správy NP Šumava Aleš Vondrka.

Mláďata puštíka obecného ze šumavské Stanice pro handicapovaná zvířata Kláštěrec, foto Facebook

Sokolům a tetřevům se daří

Na druhé straně, některé ptačí druhy nám dokazují, že pokud se jim vytvoří prostor, který potřebují pro svůj život, jsou jejich populace schopny se vcelku úspěšně zvyšovat. „Pozorujeme to třeba na sokolu stěhovavém, kdy v 80. letech nebylo potvrzeno žádné hnízdění. V současnosti je jen na Šumavě osm hnízdících párů, které každoročně vyvádějí mladé. I populace tetřeva hlušce jde nahoru. V devadesátých letech jsme registrovali na území Šumavy jen zhruba 150 jedinců. Poslední společný monitoring z let 2016 a 2017 na území Šumavy a Bavorského lesa a okolí potvrdil, že se populace rozrostla na skoro 600 ptáků,“ říká Aleš Vondrka.

Mladí sokoli stěhovaví na hnízdě, foto Správa NP Šumava / Oldřich Vojtěch

„Je to především díky tomu, že zde existují klidová území, do kterých návštěvníci mohou pouze po značených stezkách, že se tyto druhy pochopitelně neloví. A také se na takovém vývoji podílí i bezzásahovost na části území národního parku. Bohužel, ne všechny druhy mají takto pozitivní vývoj. Snižují se stavy tetřívka obecného, pro kterého se snažíme alespoň na některých místech obnovovat bezlesí. Ale to nestačí. Je také nutné, aby návštěvníci a fotografové dodržovali omezení, které mají chránit tento druh především v době toku, dále při vyvádění kuřat a zimování,“ dodává.

Jeřáb popelavý, kterého zachytila šumavská fotopast. Foto Facebook

Velká ´ptačí´ akce na Rokytě nedaleko Srní

Takové informace předává Správa Národního parku Šumava návštěvníkům prostřednictvím několika akcí pro veřejnost, které jsou plánovány pro letošní rok. Jsou to například komentované vycházky do přírody za ptačím zpěvem, odborné přednášky v informačních centrech Správy NP Šumava, speciální prohlídky Sovích voliér s ornitologem Alešem Vondrkou, Den otevřených dveří v Záchranné stanici živočichů v Klášterci, speciální výstavy a hlavně velký Den Národního parku Šumava 13. července.

Další z akcí k Roku ptáků Šumavy 2019 je výstava Pavla Procházky v Návštěvnickém centru Srní. Foto Facebook

„Je to už tradiční akce, která se letos odehraje opět na Rokytě nedaleko Srní. Jedním z hlavních bodů celého dne bude program našich kolegů ze Záchranné stanice živočichů Plzeň pod vedením Karla Makoně. Ten přiveze mimo jiné dvě nádherné sovy. Vedle toho se ale návštěvníci mohou těšit na bohatý program pro děti připravovaný středisky environmentální výchovy Správy, také na zajímavé povídání o rysech a jejich rozpoznávání, setkají se se šumavskými strážci a s jejich kolegy z Bavorského lesa. Připraveno je toho mnohem více, například budeme křtít nový nástěnný kalendář pro rok 2020, který jsme opět připravili společně s Národním parkem Bavorský les a právě na této akci bude první možnost si jej pořídit,“ láká mluvčí Národního parku Šumava Jan Dvořák.

Součástí Ptačího roku je také celosezónní výtvarná soutěž určená nejen pro děti. „Už teď se nám scházejí kresby ptáků prakticky z celé republiky. Vypadá to tak, že letos budeme vybírat ty nejlepší z mnoha obrázků. Vybrat ty nejlepší je opravdu těžké! Zabývá se tímto výběrem několikačlenná porota, ve které jsou zastoupeni i profesionálové,“ říká Martina Maunová z oddělení informačních středisek a středisek environmentální výchovy NP Šumava.

Pták roku je hrdlička divoká, ohrožená špatným, intenzivním zemědělstvím

Česká společnost ornitologická (ČSO) vyhlašuje Ptákem roku 2019 hrdličku divokou. Pomyslné žezlo přebírá od sýčka obecného, se kterým sdílí jeho původní domovinu v zemědělské krajině. Udělením titulu hrdličce divoké chce společnost upozornit na ubývání vhodného životního prostředí vlivem intenzivního hospodaření. Titul Pták roku se uděluje obvykle druhům, které jsou veřejnosti dobře známé. Letos ale udělali ornitologové výjimku. „Hrdlička divoká patří mezi rychle ubývající ptačí druhy naší krajiny. Setkat se s tímto plachým opeřencem v přírodě je čím dál větší vzácnost. Udělením titulu Ptáka roku hrdličce divoké chceme jednak představit veřejnosti tohoto pestrého tažného holoubka, ale také upozornit na nebezpečí, kterým aktuálně čelí,“ vysvětluje ředitel ČSO Zdeněk Vermouzek.

V Máji „hrdliččin zval ku lásce hlas“, dnes ho již neuslyšíte

Ještě v 19. století se něžný hrdliččin hlas na jaře ozýval z mnoha našich polí a remízů a inspiroval básníka Karla Hynka Máchu k básni Máj, ve které hrdliččin zval ku lásce hlas. Přesto, že básník nezmiňoval druhové jméno, jistě šlo o hrdličku divokou, její příbuzná hrdlička zahradní se na našem území poprvé objevila až v roce 1942 v Brně. Právě v této době u nás byla hrdlička divoká běžně rozšířená. Nyní je ale její vrkání stále vzácnější. „V porovnání s výsledky sčítání na začátku 80. let 20. století ubyla z naší krajiny více než polovina počtu hrdliček. Hlavními příčinami jsou intenzivní zemědělství na hnízdištích i zimovištích a také lov,“ říká Vermouzek.

Málokdo dnes již ví, jak taková hrdlička vlastně vypadá... Foto ČSO / Jiří Hornek 

Na rozdíl od hrdličky zahradní, se kterou se často setkáváme v zimě na krmítkách, jsou hrdličky divoké přísně tažné. Zimu tráví na afrických zimovištích na jižním okraji Sahary a na evropská hnízdiště se vrací obvykle v dubnu. „Hrdlička ke svému životu potřebuje pestrou krajinu s hustými pásy křovin. V krajině s velkými lány bez luk, remízů a keřů nemá příležitost hnízdit. Navíc, kvůli používání herbicidů, nenajde ani dostatek vhodné potravy v podobě semen. Zásadní pro přežití hrdličky je také zásoba vody, přičemž ta ubývá jednak vysycháním krajiny, ale také odvodňováním polních mokřadů. Zhruba čtvrtina české zemědělské krajiny je dnes nesmyslně odvodněna,“ zdůrazňuje Václav Zámečník, zemědělský specialista ČSO.

Hrdličce může pomoci jedině zlepšení stavu zemědělské krajiny

Kromě intenzivního zemědělství hrdličku ohrožuje také lov, legální i nelegální. Přesto, že je na evropském červeném seznamu IUCN uvedena jako zranitelný druh, v deseti státech Evropské unie se může lovit legálně. „Odhady hovoří o počtu 1 425 102 až 2 245 166 ulovených jedinců ročně. Například ve Španělsku je to až 800 tisíc, v Řecku 380 tisíc, v Itálii 300 tisíc hrdliček. Kromě Středomoří se ale loví také v Rakousku, kde jde odhadem o 8 tisíc jedinců ročně,“ říká Vermouzek a dodává: „Díky tlaku Evropské unie se lov postupně omezuje, je ale potřeba jej snížit mnohem víc,“ zdůrazňuje.

Populace hrdličky divoké v Česku podle odhadů čítá 40–80 tisíc párů. „Kvůli tomu, že je plachá a žije skrytě, je možné ji mnohem častěji slyšet než vidět. Zaslechnout a případně i spatřit hrdličku divokou je velký zážitek,“ dodala Gabriela Dobruská, která má v ČSO na starost osvětu a vzdělávání.

Vložil: Markéta Vančová