Smutné i veselé. Příběhy zachráněných koček
22.07.2026
Foto: Pardubický kraj
Popisek: Předsedkyně spolku MŇAU SOS Jarmila Tauberová s dobrovolníky
Za každým kočičím vrněním se často skrývá mrazivý příběh plný strachu, bolesti a lidské netečnosti, ale také obrovská kapka naděje. V Chocni se spolek MŇAU SOS denně stará o desítky opuštěných zvířat, která po útrapách na ulici marně čekají na novou šanci. Dobrovolníci tu nasazují vlastní síly a čas, aby zuboženým němým tvářím vrátili důvěru v člověka a našli jim teplo domova. Výsledkem jsou zachráněné životy kočiček, jako je Mikinek, Kubíček nebo Mojda, které dnes vyhlížejí své nové páníčky.
Na začátku každého zachráněného kočičího života bývá smutný příběh, který se na ulici píše mrazivým písmem. Zvířata se ocitají bez jídla, bez bezpečí a často plná strachu z lidí, kteří jim dříve ublížili. Právě do těchto těžkých osudů vstupují lidé se srdcem na pravém místě. V Chocni funguje spolek MŇAU SOS, který už dlouhé roky poskytuje útočiště všem toulavým, nemocným, zraněným nebo dokonce týraným kočkám. Za celým tímto zázrakem stojí obrovské nasazení předsedkyně spolku Jarmily Tauberové a party obětavých dobrovolníků. Ti bez nároku na odměnu věnují svůj volný čas tam, kde je to zrovna nejvíce potřeba.
55 dospělých koček a 12 malých koťat
Dnes v choceňském útulku žije celkem 55 dospělých koček a 12 malých koťat. Některá z nich vyžadují náročnou a speciální péči, na kterou člověk sám jednoduše nestačí. Každodenní kolotoč povinností přitom začíná už kolem šesté hodiny ranní nekončící kontrolou šedesáti kočičích záchodů. Následuje krmení, výměna čisté vody, podávání léků a celkový úklid celého zázemí. Jen tato běžná rutina zabere jednomu pracovníkovi minimálně osm hodin poctivé práce denně. „Dobrovolníci nám opravdu hodně pomáhají. Je skvělé, když jde o lidi, na které se můžeme spolehnout. To je pro nás obrovská pomoc,“ konstatovala předsedkyně spolku MŇAU SOS Jarmila Tauberová.
Pomocná ruka přitom nemusí znamenat hned odborné veterinární úkony nebo těžkou manuální dřinu. Dobrovolníci pomáhají s údržbou venkovních voliér, pečlivě čistí pelíšky, myjí špinavé misky, doplňují krmivo nebo uklízejí kočičí záchodky. Při větších víkendových brigádách společně zvládnou i kompletní generální úklid celého objektu. A pokud mají mňoukajícím chlupáčům blízko, věnují jim to vůbec nejcennější, tedy svou pozornost, čas a vřelou lásku. „Kočkám kontakt s lidmi prospívá. Když si s nimi někdo hraje nebo je pohladí, je to pro ně jedině dobře. Dobrovolník nemusí dělat nic složitého. Stačí, aby měl rád kočky, nebál se práce a byl všímavý,“ vysvětlila Jarmila Tauberová.
Zapojují se jednotlivci i celé školní kolektivy
Do této záslužné činnosti se v Chocni zapojují jak jednotlivci, tak i celé školní kolektivy. S útulkem dlouhodobě spolupracují například studentky z místní obchodní akademie nebo nadšenci, kteří dorazí na doporučení dobrovolnického centra Dobrochoceň. Někteří přiloží ruku k dílu jednorázově, jiní se pravidelně vracejí podle svých časových možností. Spolupráce má obrovský smysl a pomáhá udržovat celý systém v chodu. „Velmi si vážíme všech, kteří jsou ochotni věnovat svůj čas druhým. Příběhy, jako je ten z choceňského útulku, ukazují, že i několik hodin pomoci může mít velký význam,“ uvedla koordinátorka Dobrovolnického centra Dobrochoceň Zuzana Adamcová.
Opuštěná zvířata a dobrovolníci v Pardubickém kraji zároveň ukazují, jak úžasně dokáže fungovat propojení různých světů. Zástupci spolku MŇAU SOS se svými kočičími svěřenci navštěvují choceňský domov pro seniory, Vysokomýtskou nemocnici nebo pobočku organizace Naděje. Zvířata tak přinášejí radost a psychickou vzpruhu nemocným a starým lidem, zatímco další dobrovolníci přímo v terénu krmí toulavé kočky. „Dobrovolníci dokazují, že i obyčejná ochota věnovat svůj čas může mít mimořádný dopad. Pardubický kraj si jejich práce velmi váží a dlouhodobě podporuje organizace, které dobrovolnictví rozvíjejí a propojují lidi s místy, kde jsou potřeba,“ prohlásil náměstek hejtmana Pardubického kraje zodpovědný za sociální péči a neziskový sektor Pavel Šotola.
Každý zájemce o pomoc si dnes může vybrat směr podle svých vlastních možností a zájmů. Nabídka se netýká jen péče o zvířata či lidi, ale zahrnuje i ochranu přírody nebo výpomoc na kulturních akcích. Přehled všech příležitostí v regionu je dostupný na portálu dobrokraj.cz, který zastřešuje tyto aktivity. „Možná právě tam začne nový příběh, který změní životy těm, jimž budete pomáhat, ale i vám,“ upřesnila Kateřina Mužíková, koordinátorka aktivit Regionálního dobrovolnického centra Pardubického kraje. „Naším úkolem je podporovat organizace, které dobrovolníky zapojují do své činnosti, aby měly dobré zázemí pro jejich práci a dobrovolnictví se v Pardubickém kraji mohlo dál rozvíjet,“ dodala Kateřina Mužíková.
|
Díky této obrovské péči se pak dějí opravdové zázraky v konkrétních kočičích osudech. Příkladem je kocourek Mikinek (na snímku níže), jehož život nezačal zrovna pohádkově. Našli ho jako promoklé, prochladlé klubíčko pod okapem, kde marně hledal kousek suchého místa. Osud mu ale do cesty přihrál zachránkyni s velkým srdcem, která ho nenechala napospas osudu. První dny strávil v teplém pelíšku, kde doháněl spánkový deficit a nabíral sílu z dobrého jídla. Následovala trpělivá léčba rýmy a posilování imunity. Mikinek ukázal, že je to velký bojovník a dnes je z něj zdravý půlroční kocourek s výraznou mouratou kresbou a bílou špičkou ocásku.
Druhým dojímavým příběhem je kocour Kubíček (na snímku níže), který žije v útulku už dva celé roky. Přišel jako nemocné, odrostlé kotě, plné strachu a negativních zkušeností z venku. Po uzdravení těla zůstala v jeho srdci hluboká úzkost, dlouho se schovával a bál se každého lidského doteku. Laskavost a čas ale udělaly zázrak. Po dvou letech trpělivosti začal Kubíček pomalu měnit svůj příběh, získal odvahu, začal se kontaktovat s kočičími kamarády a opatrně zjišťuje, že lidská ruka nemusí být hrozbou. Dnes už se nestáhne, když se k němu někdo přiblíží, ale udělá krok dopředu.
Posledním z dojemných osudů je kočička Mojda (na snímku níže), která se v mrazu tisknula ke své sestřičce Vandě a doufala v záchranu. Obě koťátka byla vystrašená a třásla se zimou, než se objevil zázrak v podobě hodné paní. I když se zpočátku bála, vůně teplého masa a příslib bezpečí byly silnější než strach. Dnes už je Mojda v teple, má plné bříško, je vykastrovaná, temperamentní a hravá. Pomalu si zvyká na lidskou ruku a touží po láskyplném domově s chráněným výběhem, kde bude moci spokojeně žít.
|
Zdroje: Pardubický kraj, spolek MŇAU SOS
Vložil: Markéta Vančová