Pusa jí jela jako kolovrátek, kdeco popletla… Přesto jí všichni všechno odpustili. Byla zkrátka Baldinka. Tajnosti slavných
05.10.2018
Foto: repro/archiv Národního divadla
Popisek: Zdeňka Baldová v Národním divadle v roce 1955, v představení Není nad vzdělanost
Svérázná maminka, tetička, babička, hospodyně, všemi mastmi mazaná kuplířka… Celý život i kariéru podřídila jedinému muži a byl to právě on, kdo v ní objevil mimořádný talent.
I když hrála většinou vedlejší postavy, dokázala být nepřehlédnutelná. Nesmrtelná kinematografie první republiky totiž nepotřebovala jenom uhrančivé krásky, které dostávaly jediným pohledem všechny muže do kolen, ale také obyčejnější tváře s výraznými charaktery. Jednou z těch nejvýraznějších se stala právě Zdeňka Baldová. I ona sice prošla obdobím krásných a neodolatelných milovnic, jenže pouze na jevišti. V počátcích němého filmu už měla tři křížky na krku, a když se zrodil zvukový, bylo jí ještě o desetiletí víc. A tak excelovala v rolích tetiček, kuplířek, babiček a hospodyň, které nezavřely pusu. Kolegové ji milovali a říkali jí Baldinka. A přestože vlastní děti neměla, byla pro všechny druhou mámou.
V roce 1939 s Jindřichem Plachtou v komedii Miroslava Cikána Kdybych byl tátou
(foto - repro/Nationalfilm)
Jméno jí dal nevlastní otec
Zdenka Rosalie Balašová se narodila 20. února 1885 v České Třebové teprve osmnáctileté dceři obuvnického mistra a příjmení Baldová získala krátce nato po matčině svatbě s pražským strojníkem Josefem Baldou. Rodina žila na pražském Žižkově a Zdenčin mladší bratr Jaroslav byl účetní. Již od dětství Zdeňka hrála studentské divadlo, recitovala a intenzivně se věnovala studiu jazyků a hudby. Vystudovala průmyslovou pokračovací školu pro ženská povolání. S opravdovým herectvím začala jako ochotnice ve vinohradské Měšťanské besedě, v Pokroku na Žižkově a v Libni. Tam si jí všiml v roce 1907 ředitel F. A. Šubert a nabídl jí angažmá v činoherním souboru Městského divadla na Královských Vinohradech. Od 15. září 1922 pak byla až do smrti významnou osobností činohry Národního divadla v Praze.
S Natašou Gollovou ve slavné komedii Eva tropí hlouposti
(foto - repro/archiv TV Barrandov)
Svého režiséra měla doma
Již ve Vinohradském divadle se seznámila s jedním z nejvýznamnějších českých divadelních režisérů Karlem Hugo Hilarem, za kterého se 5. srpna 1914 provdala. Na počátku kariéry tíhla spíš k tragice, Hilar v ní ale objevil výrazné komické nadání. Uplatňoval moderní pojetí divadla a vyžadoval střídmější a civilnější herecký projev, za což nesklízel od kritiky pochopení a měl kvůli tomu velké spory s Václavem Vydrou. Intenzivní pracovní nasazení ho tak vyčerpávalo, že ho v pouhých třiceti devíti letech postihl záchvat mrtvice, který ho načas úplně vyřadil z práce. Oddaná a skromná Zdeňka tudíž podřídila kariéru péči o něj. Navíc loajálně upřednostňovala manželovu režijní tvorbu a až do jeho smrti v březnu 1935 hrála spíš menší postavy. Teprve pak své umění naplno rozvinula a vytvářela jedinečné komické i dramatické role. Postupně přešla od mladičkých naivek a milovnic přes operetní a komediálně konverzační postavy ke komicky hlubším charakterům.
Se Zorkou Janů v roce 1944 v poetické komedii Václava Kršky a Jiřího Slavíčka Kluci na řece
(foto - repro/archiv ČT)
Komičkou z donucení?
Ke komediálním rolím ji předurčoval nejen talent, ale také prokletí. Odjakživa ji totiž trápila špatná paměť, takže na jevišti často chrlila různé přeřeky a přežblepty, díky nimž se publikum válelo smíchy. Když k tomu ještě přičteme její užaslý pohled a modulaci hlasu, byla prostě neodolatelná. I když svou roztržitostí občas poslala představení poněkud jiným směrem, než autor zamýšlel, dokázala být přesvědčivá na jevišti, filmovém plátně i v životě, takže ji všichni milovali a říkali jí Baldinka. Přezdívka to byla stejně laskavá jako její nositelka. „Režiséři s ní měli trpělivost a všechno jí odpustili,“ prozradila kdysi herečka Olga Scheinpflugová. Baldinka totiž měla srdce na dlani a otevřené dokořán pro každého. „Chodili jsme se k ní zpovídat jako k panu páterovi. Ona měla pro každého z nás čas. Uměla poslouchat. Dovedla říct právě to, co jsme potřebovali slyšet,“ prohlásil o ní po její smrti Ladislav Pešek.
V Národním divadle v roce 1956, v představení Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou
(foto - vis.idu.cz/Jaromír Svoboda)
Není malých rolí
Před filmovou kamerou stanula poprvé ještě v éře němého filmu, v roce 1921 v melodramatu Františka Hlavatého Neznámé matky. Další příležitost pak dostala až o deset let později. To už bylo v ozvučeném projektu, což jí vyhovovalo mnohem víc, protože mohla naplno uplatnit mluvený projev. Její první postavou byla Irmička ve slavné komedii se Zdeňkem Štěpánkem a Jindřichem Plachtou Obrácení Ferdyše Pištory a rázem se stala vyhledávanou představitelkou dobrosrdečných i přísných maminek, hubatých tetiček a klepavých měštek v dalších sedmi desítkách filmů. Velmi často hrála ženy, které byly mnohem starší, než sama ve skutečnosti byla, nikdy jí to ale nevadilo. Naopak si to užívala a snažila se diváky bavit. Určitě se vám vybaví například její nepřekonatelná tetička Pa v komedii Eva tropí hlouposti. Nejhodnotnější a nejvyzrálejší kreaci své filmové kariéry ale vytvořila až v roce 1948 ve strhujícím dramatu Alfréda Radoka Daleká cesta, v němž hrála tragickou postavu oběti holocaustu, židovskou matku Hedviku Kaufmannovou.
S Janou Rybářovou v pohádce Václava Kršky Labakan
(foto - repro/archiv TV Barrandov)
Na poslední chvíli
Výjimečně pracovala pro rozhlas, televizi a její hlas je zachycen i na gramofonových deskách. Za herecký výkon v divadelní hře Výnosné místo byla 9. května 1951 prohlášena laureátkou Státní ceny, o dva roky později jí byl udělen titul Zasloužilé umělkyně a k sedmdesátým narozeninám byla 19. února 1955 jmenována Národní umělkyní. Své poslední filmové role sehrála již vážně nemocná krátce před smrtí a teprve tehdy to byly opravdu velké a výrazné hlavní postavy. Nejprve ztvárnila v roce 1957 babičku v komedii režiséra Bořivoje Zemana Páté kolo u vozu, o rok později následovala její jediná negativní postava v životě, despotická majitelka domu v dramatu Jiřího Krejčíka Morálka paní Dulské. Premiéry filmu se ještě zúčastnila, pouhý týden po ní ale navždy odešla.
S Marií Tomášovou ve svém posledním filmu Morálka paní Dulské
(foto - repro/archiv TV Barrandov)
Schovanka chtěla zůstat s ní
V posledních letech trpěla Zdeňka Baldová vážnými problémy s ledvinami, přesto dál naplno pracovala. Z uměleckého hlediska byla na vrcholu, z fyzického ale na samotné hranici sil. Naštěstí měla oddanou pomocnici, kterou si vzali Hilarovi ze sirotčince. Olga Scheinpflugová o ní prozradila, že byla Zdeňce velmi oddaná a obětavě o ni pečovala. Byla jí tak vděčná, že jí dala domov, že si bez ní život vůbec nedokázala představit. A tak když se dozvěděla, že paní Baldová upadla do agónie a umírá, spáchala v koupelně prázdného domu sebevraždu, aby s ní mohla být i na druhé straně a dál jí sloužit. Zdeňka Baldová zemřela 26. září 1958 v Praze a jako národní umělkyni jí byl vypraven státní pohřeb z Národního divadla. Pochována je po boku manžela, rodičů a bratra v čestném hrobě na pražském Vinohradském hřbitově. Nezapomíná na ni ale ani její rodné město Česká Třebová, které jí u příležitosti 130. výročí narození odhalilo pamětní desku v Chorinově ulici. V místech, kde stával její rodný dům, dnes sídlí hasičská zbrojnice.
Vložil: Adina Janovská