Po Bezpráví přichází Stříbrná krasavice a jedna chlazená kofola. Český poutník
03.06.2018
Foto: René Flášar
Popisek: Choceňská radnice
FOTOGALERIE Dnes se vydávám na putování mezi dvěma východočeskými městy, ležícími na řece Tichá Orlice. Výchozím bodem je Choceň a cílem Ústí nad Orlicí. Tentokráte ale nepůjdu pěšky, pro svoje toulání zdejší romantickou krajinou si půjčuji od Českých drah bicykl.
U pamětní desky železničního stavitele Jana Pernera, která se nachází na budově choceňského nádraží, zavzpomínám na člověka, který se zasloužil o výstavbu hlavní železniční tratě z Olomouce na Prahu a zemřel na následky zranění, která utrpěl 9. září 1845 právě u zdejší železniční stanice. Pak už nasazuji přilbu a vyrážím k centru města. Projíždím zámeckým parkem, napojuji se na červenou značku a po chvíli stojím na hlavním Tyršově náměstí. Kochám se novorenesanční radnicí z roku 1880 a o ještě 120 let starším barokním mariánským sloupem, který stojí uprostřed náměstí.
Peliny – přírodní park pro romantiky
Další zastávku činím u choceňského zámku, v němž sídlí Orlické muzeum, které nabízí svým návštěvníkům geologickou i archeologickou expozice - nálezy zkamenělin, fosilií a historických vykopávek z okolí Chocně.
Od zámku pokračuje červená značka přes přírodní park Peliny, jehož název pochází od mlýna Pelín, který v této oblasti stával v dávném středověku. Nad skalami v Pelinách také kdysi stávala tvrz Vranov neboli Koutníkov. Do současnosti se z ní však nedochovalo prakticky nic.
Peliny by neměla minout žádná romantická duše a bylo by je škoda jen prosvištět. Proto slézám z kola a procházím parkem pěšky. Zpět do sedla kola usedám až před železničním přejezdem a stále po červené značce mířím k penzionu Mítkov. V moderním a příjemném zařízení hned vedle železniční trati si dopřávám polední odpočinek a svému žaludku také trochu krmi.
K úkrytu učitele národů
Odpočatý se znovu vracím na bicykl a pokračuji směrem k Brandýsu nad Orlicí. Hned na začátku města zastavuji u rehabilitačního ústavu, jehož krásnou budovu nelze minout bez povšimnutí. Historie ústavu se datuje už od roku 1898, kdy budovu tehdejšího Vodoléčebného ústavu dali postavit doktor Josef Wieser a Jan Horský. V období 1. republiky zde byly známé lázně, posléze zde léčili dětské pacienti s ortopedickými vadami a nyní se zde nejmodernějšími metodami rehabilitují především dospělí klienti.
Ve středu města stojí za povšimnutí barokní zámek z druhé poloviny 18. století a secesní radnice z roku 1901. Nad městem se nachází zbytky zříceniny hradu ze 13. století, k nim se ale tentokráte nevydávám a zastavuji se až u památníku Jana Amose Komenského. Ten stojí nad jeskyní, na které v minulosti stával srub, v němž se měl Komenský v roce 1622 několik měsíců ukrývat před svými pronásledovateli.
Bloudění v přírodním labyrintu
Naproti památníku věnovanému učiteli národů se nachází Přírodní labyrint. „Bludiště jsme otevřeli v roce 2008 a vysázeno je zde celkem 2003 stromů,“ říká mi členka spolku Brandýs ve světě, který areál vlastní a provozuje, Jaroslava Držmíšková. Pro urychlení mé cesty k cíli mě tato sympatická žena vede svojí naučenou cestou přímo do středu bludiště. Nejkratší cestou je to do středu labyrintu 300 metrů.
„Každý týden zde alespoň jeden turista zabloudí a musíme ho vyvést ven,“ usmívá se Zdeněk Držmíšek, šéf labyrintu a ještě mi přidává informaci o loňské návštěvnosti. Číslo je to téměř neuvěřitelné: 8,5 tisíc návštěvníků. Otevřeno je v květnu o víkendech, od června do září pak každý den od 9.00 do 18.00 hodin.
Jen pár desítek metrů od labyrintu se nachází poutníkova socha, která je součástí několika uměleckých děl stojících či ležících při turistické a cyklistické stezce okolím Brandýsa nad Orlicí.
K pomníku nejmladšího partyzána
Přes vísku Perná s historickou sýpkou mířím do osady Bezpráví. Po roce 1989 zde chtěla herečka Bára Štěpánová společně se svým tehdejším manželem vybudovat skanzen bezpráví a na širé louce v okolí železniční zastávky shromáždit artefakty z období minulého režimu. Nakonec ale zůstalo jen u plánů.
V osadě stojí za návštěvu kaplička, kterou zde v roce 1812 nechal postavit raněný a zázračně uzdravený voják. V dolní části Bezpráví, v těsné blízkosti železničních kolejí, stojí hájovna a pomník hajnému Dolečkovi a jeho synovi Oldřichovi. Čeněk Doleček byl za pomoc partyzánům popraven, krutý osud jeho syna nebyl dlouho znám. Vypátral ho až publicista Stanislav Motl. Zjistil, že nejmladší český partyzán skončil v německém koncentráku pro děti, kde na něm nacisté prováděli kruté a nelidské pokusy. V době osvobození byl Oldřich chromý, slepý a prakticky neschopný života. Umírá jen pár dní po skončení II. světové války, aniž by se vrátil do své vlasti. Smutný příběh. Rozum se zdráhá uvěřit, čeho je člověk člověku schopen činit.
Stříbrná krasavice
Krásné, ale depresivní místo raději opouštím a podél železniční trati a přírodního parku Orlice mířím k cíli své dnešní cesty. Na začátku Ústí nad Orlicí ještě odbočím k vrcholu Andrlův chlum na němž stojí rozhledna Stříbrná krasavice, která se vypíná do výšky 50 metrů a při jejím zdolávání musím vyšlapat 183 schodů. Za svoji námahu jsem ale odměněn překrásným výhledem na Orlické hory a Kralický Sněžník.
V restauraci chaty Hvězda, která stojí pod rozhlednou, si dopřávám vychlazenou kofolu a potom z kopce dolů mířím rovnou k historicky cenné a nedávno zachráněné nádražní budově. Výpravčí a pokladny jsou sice už v nové hale, ale posezení je pořád příjemnější před stařičkou budovou. Právě v jejím stínu mé dnešní putování končí. Kolo měním za vlak a mířím k domovu. Tak ahoj příště!
Vložil: René Flášar