Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Žhavá část kampaně se blíží

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Sbíral mrtvé, ošetřoval těžce zraněné i rodil děti, přesto neztratil smysl pro humor. O optimismus Františka Filipovského nepřipravila ani ztráta hlasu. Tajnosti slavných

13.11.2015
Sbíral mrtvé, ošetřoval těžce zraněné i rodil děti, přesto neztratil smysl pro humor. O optimismus Františka Filipovského nepřipravila ani ztráta hlasu. Tajnosti slavných

Autor: archiv ČT

Popisek: Král českého dabingu a jedinečný komik František Filipovský. Cena, pojmenovaná po něm, se udílí každoročně v jeho rodné Přelouči.

Byl drobný svým vzrůstem, ale velký duchem, energií a vitalitou. Často se potkával se smrtí, viděl sebevraždy a bezpočet dalších tragédií, dokonce pomáhal v polních podmínkách na svět miminkům. Přesto si dokázal zachovat smysl pro humor.

I když byl vesměs představitelem vedlejších postav, byl výrazný a velmi zapamatovatelný, takže se bez něj neobešla většina filmů. Sekundoval v nich takovým osobnostem, jakou byl Jindřich Plachta, Oldřich Nový, Jan Werich, Ladislav Pešek, Zdeněk Štěpánek, Jaroslav Marvan či Vladimír Menšík, a vysloužil si tím přívlastek velký herec malých rolí.

S Jaroslavem Marvanem v komedii Škola základ života

S Jaroslavem Marvanem v komedii Škola základ života

Jeho jméno se stalo u nás synonymem pro francouzského komika Louise de Funése a nejen díky jeho postavám se stal králem českého dabingu. O tom, že je život plný paradoxů, se nezapomenutelný František Filipovský znovu a znovu přesvědčoval po celý život, nejkrutější zkoušku mu ale osud uchystal na sklonku života. Muž, který nikdy nezavřel pusu, prodělal mozkovou mrtvici, po níž už nikdy nedokázal pořádně promluvit. Ve vynuceném mlčení prožil celý poslední rok.

Školu ‘odpískal‘ kvůli divadlu

Narodil se 23. září 1907 v Přelouči do rodiny flétnisty orchestru Prozatímního divadla, skladatele a kapelníka Františka Filipovského staršího. Po otci zdědil umělecké nadání, takže od dětství hrál na různé hudební nástroje a zpíval v kostele na kůru. V prvním ročníku gymnázia v Pardubicích propadl a musel přejít do Hradce Králové. Nakonec vystudoval kurz při obchodní akademii v Chrudimi, přitom ale hrál ve studentských představeních a o prázdninách u venkovských divadelních společností.

S Lídou Baarovou v roce 1937 v dramatu Panenství

S Lídou Baarovou v roce 1937 v dramatu Panenství

V roce 1929 odešel do Prahy na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval dějiny umění a estetiku a současně vystupoval a režíroval na různých pražských scénách. V divadelní sezóně 1929/1930 to byly Velká opereta, Voice-band E. F. Buriana a Moderní studio J. Frejky a v následující Intimní divadlo a smíchovská Aréna. Vysokoškolská studia nakonec pro pracovní vytíženost nedokončil.

Chudoba v přímém přenosu

Ve třiadvaceti letech teprve ochotničil, a tak přijal nabídku pracovat jako průvodce zvláštních vlaků s Poláky. V té době totiž Francie hledala pracovní síly pro průmysl a zemědělství a chudé Polsko je velmi ochotně poskytovalo. Lidé z nejnižších sociálních vrstev tak utíkali za lepší budoucností, jejich transporty ale rozhodně měly k optimismu daleko. František Filipovský zodpovídal za zdravotní stav cestujících a měl pečovat i o jejich psychickou kondici. Někteří z nich totiž nedostali povolení pro vstup na území Francie a práci na jejím území, a tak byli na pokraji zhroucení. Panikařili, cpali se do vagónů, zraňovali se i umírali. „Viděl jsem vysílené chudáky umírat na sedadlech, na zemi, pod koly. Byl jsem svědkem sebevražd i náhodných neštěstí. Takové obrázky vám z paměti nikdy nezmizí,“ prozradil v jednom rozhovoru. V polních podmínkách také odrodil několik dětí, nejprve asistoval u porodu, později už to zvládal sám. „Tohle byly radostnější chvilky,“ dodal.

V roce 1941 s manželkou Hildou a dcerou Pavlínkou, která se ztrácí v záplavě volánků a krajek

V roce 1941 s manželkou Hildou a dcerou Pavlínkou, která se ztrácí v záplavě volánků a krajek

Ve snaze uniknout bídě se Poláci leckdy chovali pudově a zcela nesmyslně. „Měl jsem zdravotnický průkaz a ošetřoval jsem rozmačkané prsty, ruce, těžké zlomeniny. Jednou jsme tahali ze střechy jenom torzo jednoho z těch chudáků. Nedostal povolení pro vstup, ale chtěl utéct, a tak vylezl na střechu vlaku. Asi nedával pozor, nebo už byl vysílený, a jeden z viaduktů u Olomouce mu usekl hlavu… ale ve smrtelné křeči se udržel na střeše vagónu,“ popsal jednou strašlivé události, které byly jeho každodenním chlebem. Většinou o nich mluvit nechtěl, rozpovídal se až pár let před smrtí, aby podal svědectví o hrůzách tehdejší doby. „Nikdy jsem nepoznal tak propastný rozdíl mezi středním stavem a nejchudší vrstvou společensky degradovaných lidí,“ konstatoval.

Věčný ‘starý-mladý‘

František Filipovský nikdy nevytvářel své postavy v celé jejich šíři, ale rozdroboval je do malých a ostrých detailů úkonů a gest. Profesionální hereckou dráhu odstartoval v roce 1931 v Osvobozeném divadle, kde se uvedl ve svém svébytném, komickém stylu. Vynikal hudebním a fyzickým nadáním, které ho předurčovaly ke zpěvoherním a fraškovitým rolím, a již v mladém věku ztvárňoval drobné, rtuťovité, čilé a sršaté pány a dědy staršího data narození. V sezóně 1939/1940 se představil na jevišti smíchovského Švandova divadla, další dvě prožil v žižkovském Moderním divadle a v letech 1942 až 1944 hrál v divadle Uranie. Odtud se dostal do činohry Národního divadla a členem jejího souboru byl až do roku 1992. Současně ale hostoval od 50. let na různých pražských scénách, například v Semaforu či ve Viole.

Dvorní astrolog císaře Rudolfa II. v komedii s Janem Werichem Císařův pekař a pekařův císař

Dvorní astrolog císaře Rudolfa II. v komedii s Janem Werichem Císařův pekař a pekařův císař

Před filmovou kamerou začínal jako komparzista, první opravdovou roli pak dostal v roce 1932 v Innemannově a Vančurově dramatu Před maturitou, v níž hrál jednoho ze studentů. Ve 30. a 40. letech ztvárňoval rozličné úředníky, tajemníky, účetní, číšníky, krejčí, doktory, právníky a svérázné muže dalších rozličných profesí. Do povědomí diváků se ale zapsal především rolemi studentů-šprtů a podlejzáků v úspěšných komediích režiséra Martina Friče. Stal se například Krhounkem v komedii Škola, základ života či Mazánkem v legendární Cestě do hlubin študákovy duše a oba skvěle zahrál, když mu bylo dávno přes třicet.

Dramatický konec války

Ve víru dění nemohl František Filipovský chybět ani v květnových dnech roku 1945 a hektické dny prožíval mnohem víc než kdokoli jiný. V pražské nemocnici Bulovka totiž právě rodila jeho žena Hilda, s níž se oženil ještě před válkou, v roce 1937. Právě se chystal na svět syn Jan a herec dostal na starost prvorozenou Pavlínu, později známou herečku a zpěvačku. Když zjistil, že rozhlas je centrem povstání a bude se vysílat, spěchal pěšky na Vinohrady i s malou Pavlínou na ramenou. Rychle ji odevzdal babičce, a pak pronikl na poslední chvíli do budovy rozhlasu. Němci ovšem začali studia ostřelovat, aby Češi nemohli vysílat. „Ihned jsme byli na zemi, kryli jsme se, ale jedno studio stejně neobjevili a vysílalo se. Na ulici mezitím zastřelili několik lidí, bylo to hodně smutné, ale radostné zároveň. Končila válka,“ vzpomínal.

Inspektor Mrázek v seriálu Hříšní lidé města pražského

Inspektor Mrázek v seriálu Hříšní lidé města pražského

Král českého dabingu

Po válce postupně začal dostávat stále významnější role, později přešel k vyzrálým mužům, kteří byli většinou impulzivní, náladoví i hodní. Jedním z nejvýraznějších je jeho inspektor Mrázek ze seriálu Hříšní lidé města pražského a následných čtyř celovečerních filmech. Ke konci života hrál různé dědečky, hodné i zlé, a naposledy se představil filmovým divákům v roce 1987 jako starý žebrák v krimikomedii Zuřivý reportér. Velmi významně se uplatnil i v rozhlase a televizi, kde dokonce zahajoval historicky první vysílání Československé televize. „Když se 1. května 1953 spouštělo první živé vysílání, hodinu a půl před začátkem mu zavolali, a přestože měl čas sotva na to, aby skočil do přistaveného auta, nakonec před kamerou excelentně zahrál Harpagona,“ vzpomínali na něj kolegové.

Se Zdeňkem Řehořem a Vladimírem Menšíkem jako vodník Bertík Vodička v komedii Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách

Se Zdeňkem Řehořem a Vladimírem Menšíkem jako vodník Bertík Vodička v komedii Jak utopit dr. Mráčka
aneb Konec vodníků v Čechách

Navždy a nezapomenutelně se zapsal především do historie českého dabingu a spousta lidí ani netuší, jaký má francouzský komik Louis de Funés ve skutečnosti hlas, protože k nám odjakživa promlouvá jedině hlasem Františka Filipovského. Skvělý dabér ale má na kontě mnohem víc vydařených dabingových rolí a je po něm pojmenována i cena za nejlepší výkony v českém dabingu – na jeho počest se každoročně udílí Cena Františka Filipovského nejlepším dabérům v jeho rodné Přelouči. Všechny pocty, které za své mistrovství získal, ale pan Filipovský velmi upřímně odmítal, o svém hlasu měl totiž velmi špatné mínění. Proto se mu do dabingu nejprve vůbec nechtělo, přesvědčil ho až Miroslav Horníček, který ho doslova zbavil mindráků.

Kruté odcházení

V televizi se František Filipovský objevil naposledy jako populární Blekota v roce 1990 v seriálu Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek. Pak ho náhle zradilo zdraví. Postihla ho mozková mrtvice, po níž úplně přestal mluvit. Na mysli ale neklesal. „Skleslí byli všichni kolem něj, jenom děda se usmíval. S babičkou si i tak rozuměl beze slov,“ tvrdila jeho vnučka Pavlína Bubeníková. O tři roky později, 26. října 1993, odešel navždy.

S Jitkou Zelenohorskou v seriálu Arabela

S Jitkou Zelenohorskou v seriálu Arabela

Na kontě měl titul Zasloužilý umělec, který dostal již v roce 1958, i Národní umělec a v roce 1968 ho vedení Národního divadla jmenovalo svým zasloužilým členem. Je autorem memoárových knížek Šest dýmek Františka Filipovského a Kamarád dobré nálady: Ze vzpomínek Františka Filipovského, jeho životními peripetiemi se zabývala i spisovatelka Milica Zdražilová v knížce František Filipovský. V jeho stopách kráčí dcera, herečka a zpěvačka Pavlína Filipovská. Syn Jan byl výborný amatérský fotograf a až do své smrti pracoval jako fotolaborant v České tiskové kanceláři.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace