Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Zmizelí Češi

Zmizelí Češi

René Flášar pátrá po osudech zmizelých, kteří se již dávno ztratili i z policejních svodek

Sex, pivo a rokenrol

Sex, pivo a rokenrol

Rockové příběhy; ve spolupráci s časopisem Rock´n ´all

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Nejobtížnější je představení od představení dokazovat, že jsem dobrá. Vím, že nesmím zklamat, řekla Dagmar Pecková

08.05.2018
Nejobtížnější je představení od představení dokazovat, že jsem dobrá. Vím, že nesmím zklamat, řekla Dagmar Pecková

Autor: Zlatá pecka Chrudim

Popisek: Dagmar Pecková na TK k dalšímu ročníku Zlaté pecky (prosinec 2017)

ROZHOVOR, FOTOGALERIE Kariéry a úspěchy operní divy Dagmar Peckové jsou českému publiku dostatečně známé. Řeč tedy přišla na její nové projekty, ale také to, jaké pro ni bylo slyšet z úst jednoho českého dirigenta, že nemá talent… Rozhovor vznikl u příležitosti jednoho setkání: Kde se potkává šmrnc první republiky se světem moderních technologií a energických ženských osobností? Dámský klub Cosmopolitan Executive Helas Ladies Club již 19 let podporuje, inspiruje a sdružuje ženy s aktivním přístupem k životu. A Dagmar Pecková byla vzácným hostem. A nevynechala ve svém povídání ani srdeční záležitost; festival Zlatá Pecka v Chrudimi.

Paní Pecková, jak se Vám daří?

Děkuji za optání, mám se výborně. V současné době mám za sebou a také před sebou několik skvělých projektů, takže neustále tvořím nové věci, stále před sebou tlačím tu káru plnou nápadů. Je ale dobře, že člověk má před sebou stále nějaké sny a pořád něco chce.

Je o Vás známo, že si sama vymýšlíte vlastní projekty, které si nejen vysníte, ale i sama zrealizujete. Co Vás nejvíce potěšilo v roce 2017 a co připravujete v tom roce letošním?

Kromě jiného byl asi nejdůležitějším projektem toho loňského roku projekt Wanted, který čítal 17 představení v pražské Lucerně. Byla to velká kabaretní revue se vším všudy. Jeho prostřednictvím jsme na prkna v České republice přinesli téma a skladatele, který je zde méně známý – a pokud ho někdo zná, má zkreslené představy 60. let. Řeč je o skladateli jménem Kurt Weill, který je znám i tím, že tvořil ve spolupráci s Bertoldem Brechtem. Jsem velmi ráda, že jsem právě toto téma mohla přiblížit i z té druhé strany, ukázat, jak to vnímám já, jak to vnímají lidé z mé branže. Kurt Weill byl totiž největším operním reformátorem 20. století. A tak je také třeba ho vnímat. Takovým druhým vrcholem pro mě v tom loňském roce bylo založení hudebního festivalu s názvem Zlatá pecka Chrudim. Loni tedy proběhl první ročník, letos bude druhý a už máme plány až do roku 2020.

Proč zrovna Chrudim?

Protože to je moje rodné město. Narodila jsem se právě Chrudimi, vyrůstala jsem v sousedních Medlešicích, které jsou od ní vzdálené asi čtyři kilometry. Do Chrudimi jsem pak chodila Lidové školy umění a také na druhý stupeň základní školy. Na Medlešicích je zajímavé například to, že se tam na místním zámečku narodila matka Emy Destinnové. Dědeček Emy Destinnové byl právě správcem medlešického zámku. Je tedy opravdu zajímavé, že z takové malé vesnice v podstatě pochází dvě takové „poblázněné“ zpěvačky, protože Ema Destinnová měla povahu velmi podobnou té mé.

Jakou máte povahu?

Myslím si, že jsem v podstatě velmi hodný člověk, což ode mě tedy nikdo nečeká a mnohé to překvapí. Ale běda tomu, kdo mi zkříží moje plány, začne mě poučovat – a mnohdy toho vím právě já daleko více než on. Z toho pak někdy vznikají strašné situace.

Co pro Vás bylo v kariéře zatím nejtěžší? Co jste musela překonat? Přeci jen jste dlouhou dobu na volné noze – v podstatě „podnikatelka s hlasivkami“.

Člověk se v životě pořád s něčím potýká. Nejtěžší bylo asi dokázat tomuto národu, že to za to stojí, abych byla na jevišti, protože jsem odsud byla tak trochu odsunuta panem dirigentem Košlerem, který mi řekl, že u mě vůbec žádný talent nevidí a poradil mi, ať se vrátím k šibřinkám. Tím myslel operety, které jsem dříve zpívala. Tím, že jsem pak zhrzeně odešla do Drážďan a odtamtud do dvou let hned do Státní opery v Berlíně a vystupovala jsem ve Stuttgartu, Paříži a všude, kde to šlo, nabrala má kariéra v Německu opravdu raketový růst. Začala jsem se tedy vracet do tehdejšího Československa a lidi ke mně začali mít úctu a obdivovali mě. Všechno to, dá se říci, vzniklo z trucu. Vlastně bych panu dirigentovi Košlerovi měla za to poděkovat a donést mu květiny na hrob.

Podnikat v oblasti umění je velká dřina. Jaké je to být zpěvačkou v zahraničí a u nás?

V první řadě je třeba si uvědomit, že nejde jen o vás. Jde hlavně o vkus jednotlivců, o vkus všeobecný, o vkus lidí, kteří vás angažují, o vkus těch, co pro vás pracují – ať už to jsou manažeři nebo agentura. Když se to povede a agentura pro vás dojedná pěkná vystoupení, perfektně to klapne. Vzpomínám, když jsem se po pádu železné opony vydala koncertovat po Německu, dostala jsem se pod křídla jedné vynikající švýcarské agentury. Bylo to úsilí těchto lidí, díky němuž se mi povedlo vystupovat například v Covent Garden. Samozřejmě, musela jsem jezdit prezentovat svoje umění a ředitelé těch velkých scén se byli podívat několikrát na mých nejrůznějších vystoupeních, aby se přesvědčili, že je to opravdu to pravé, že to funguje. Na druhou stranu jsem to vždy brala tak, že tyto lidi, kteří vydali velké úsilí, nesmím zklamat. Myslím si, že tím nejobtížnějším je stát na divadelních prknech a představení od představení dokazovat, že jste dobrá. A já už to takhle dělám 37 let.

Je to tak, že diktát ze strany divadel i agentur, byl důvodem toho, že jste si začala plnit své sny prostřednictvím vlastních projektů? Kde se vzalo to rozhodnutí vydat se cestou vlastních projektů?

Sama sebe jsem se jednou zeptala, kolik let aktivní kariéry mi ještě zbývá – 10, možná 15 let. Řekla jsem si, že je na čase neposlouchat ty druhé, když mi říkají, co je pro mě nejlepší a co bych měla a neměla dělat. Rozhodla jsem se jít si za svým. Nemyslete si, ono je to daleko těžší než být členkou nějakého divadla až do důchodu. Já bych ale asi těžko snášela, kdybych na jevišti měla hrát tetičky a babičky. Odhodlala jsem se tedy jít po své linii. Je pravda, že sehnat lidi, kteří vám fandí a nějakým způsobem to zaštítí i finančně a stoprocentně vám věří, že projekt bude dobrý, vůbec není snadné. Ve výsledku je to pořád to samé – seženete někoho, kdo vám věří a zároveň mu vzápětí musíte dokázat, že jeho investice, ať už citová nebo finanční, byla správná.

S kým se vám v Česku dobře spolupracuje?

Jedním z takových lidí je například Jan Kučera. To je génius, člověk, který umí opravdu hodně moc. Nejen, že je to geniální klavírista, ale je to také vynikající dirigent, skladatel, aranžér. Je to dokonce i komik a showman. On s námi právě dělal na projektu Wanted, celé to hudebně zaranžoval, sehnal si muzikanty, kteří s ním na jevišti budou, a navíc se nám podařilo ho dostat i na jeviště – zpíval nám tam, hrál. Je to jeden z mála lidí, kteří když mi řeknou „Takhle ne!“, tak ho poslechnu.

Mluvila jste o panu dirigentu Košlerovi. Spolupracovala jste s ním někdy potom, když už jste byla úspěšnou a slavnou Dagmar Peckovou?

Ano, spolupracovala.

Jaké to bylo?

Já si myslím, že on svůj názor na mě nezměnil. Mám dojem, že jsem mu vadila jako člověk, což má pak samozřejmě velký vliv na práci. Když si pak vezmete pány dirigenty Bělohlávka nebo Peška. Pan Pešek je budhista, toho nic nevykolejí. S ním jsem sjezdila Anglii, v Americe jsme spolu byli. Spolupráce byla moc fajn – taková otcovská láska v ní byla. Je to velmi moudrý člověk, které ho mám moc ráda a strašně ráda ho poslouchám.

Je nějaký nešvar současných mladých dirigentů, který je výraznější, než býval třeba dřív?

Dřív to bylo o tom, že dirigenti začínali u klavíru jako korepetitoři. Dnes je trendem to, že kariéru musíte udělat do 30. Jestli to nezvládnete, je pak pozdě. Dříve se člověk opravdu vypracoval – seděl za klavírem, potom byl druhým „kapelmeisterem“, dirigoval balet a postupně se dostával k operám. Díky tomu dirigenti znali ten operní repertoár, znali hlasy i role, jejich úskalí. Takoví lidé vám jako zpěvákovi vždycky pomohli.

Pojďme trochu odhalit „tajemství“ vašeho hlasu. Byl vždy takový, jaký ho známe?

Myslím si, že můj hlas byl „naturtalent“. Když jsem v 16 letech přišla na pražskou konzervatoř, měla jsem rozsah tři oktávy naprosto bez problému – nahoře jsem měla „tříčárkované F“ a mohla jsem zpívat Královnu noci, dole pak malé F a mohla jsem dělat Olgu v Oněginovi. Neříkám, že ten můj hlas byl nějaký velký, ale to přirozené znění tam bylo. Pražská konzervatoř měla za úkol ten hlas zdokonalit technicky a nějakým způsobem mne „vyzbrojit“ pro budoucnost na jevišti. Ze školy jsem ale odcházela s oktávou jednou. I s touto výbavou se mi však povedlo vyhrát soutěž v Karlových Varech. Potom jsem poznala paní Denygrovou, která mi tehdy přišla vymluvit vztah s jejím synem. Vztah vzal za své, ale z paní Denygrové se stala taková moje „umělecká máma“. Byla to ona, kdo mi pomohl hlas vycvičit a vrátit mi alespoň dvě a půl oktávy. Díky tomu jsem byla schopná zpívat alt, soprán i mezzosoprán. Dnes, jak se hlas ruku v ruce s lidským tělem mění, mám tendenci zpívat spíše mezzosoprán a kontraalt. Na soprán si už netroufnu, ale byly doby, kdy jsem byla nezařaditelná a byla jsem za to ráda, protože jsem si díky tomu užila spoustu krásných rolí.

Jaká hudba Vás bavila dřív a jaká Vás baví teď? Je v tom vůbec nějaký rozdíl?

Díky Německu a také díky panu dirigentovi Bělohlávkovi jsem „čuchla“ k Mahlerovi a německé písni jako takové. Německá píseň už od Mozarta až po Mahlera nebo Strausse, to je celý písňový oblouk, který jsem já za těch 37 let prožila. Musím říci, že opera je krásná věc, ale už je to o tom, že prezentujete požadavky režisérů, už máte na sobě kostým, vytváříte něco – jste postava. Když ale přijdete do koncertního sálu, ať už je tam pianista nebo orchestr, máte možnost prezentovat ty uzavřené klenoty písní s nádherným textem. To je něco krásného a musím říci, že jsem šťastná, že jsem v životě nebyla jenom ta operní zpěvačka, ale že jsem mohla dělat i tyto nádherné písně. Celý mahlerovský repertoár, který jsem natočila, to byly krásné kusy a jsem toho názoru, že můj hlas na to byl přesný.

Vždy jste měla spíše image rockerky…

To řekla i britská královna při návštěvě Prahy. Ještě za prezidentování Václava Havla jsem byla spolu s dalšími českými osobnostmi pozvána na Pražský hrad a čekali jsme ve frontě na to, abychom se mohli poklonit královně. Přede mnou byla Lucie Bílá, která měla tehdy období vyčesaných vlasů, briliantů a celkově byla za dámu. A já jsem tam přišla, pravda v dlouhých šatech, ale s ježkem na hlavě. Když jsem udělala před královnou ono pukrle podle protokolu, obrátila se na prezidenta Havla s otázkou, jak je možné, že u nás vypadají rockerky jako operní zpěvačky a naopak. I britská královna si tak všimla, že u nás je něco jinak.

Žijete víc v Česku nebo Německu?

Jak kdy, teď pracuji tady na jednom projektu, nedávno jsme dotočili nové vánoční album, které se bude jmenovat Zrození. Pracovala jsem na něm s Musicou Bohemicou a panem Krčkem, což je neuvěřitelný člověk. Tím, že jsem se chtěla dostat k podstatě vánočních písní, jsme vybrali písně různých evropských národů. Celé to křesťanství je totiž ta naše Evropa. Když se Marii narodil Ježíš, byl to začátek něčeho nového, něčeho velkolepého. Teď nás čeká ještě práce ve fotoateliéru a na bookletu. CDčko má vyjít v říjnu, tak se moc těším. Samozřejmě připravuji druhý ročník Zlaté pecky Chrudim. Vždycky tomu dávám tematický oblouk. Loni to byla celá Carmen – dělali jsme koncertní provedení opery Carmen v klášterních zahradách a na konci, když jsem přemýšlela, jakou peckou to zakončit, napadlo mě dát se dohromady s Bárou Hrzánovou, která v roce 1999 hrála Carmen v Divadle v Řeznické. Tak jsem se rozhodla, že bude fajn, když se objevíme na jednom pódiu. Ve finále z toho vznikla nádherná hra „Carmen Y Carmen“, kterou napsal Jan Jiráň. Je to o tom, že se operní diva přijede podívat na hospodu, kde se to tenkrát všechno odehrávalo. Bude se to hrát 4. října v Kalichu, čímž bych vás chtěla moc pozvat. Druhý ročník Zlaté pecky Chrudim bude na téma Krásná Helena, na začátku bude koncertní provedení opery Krásná Helena a na konci jsem poprosila pana Tomáše Vondrovice, velkého odborníka na antiku, aby nám napsal divadelní hru. Ta se bude jmenovat Smaragdová destička neboli Antický kabaret. Myslím si, že to bude opět něco nového a dobrého. Ale abych odpověděla na Vaši otázku. Více žiji v Německu, protože tam mám rodinu – i když děti už jsou velké. Synovi je 21 a dceři 16.

O festivalu Zlatá Pecka Chrudim

Festival Zlatá Pecka i v letošním roce rozezní Chrudim tóny vážné hudby. Hlavním leitmotivem druhého ročníku bude opera Jacquese Offenbacha, Krásná Helena, která se bude prolínat celým programem. Záštitu nad festivalem převzala světově uznávaná mezzosopranistka Dagmar Pecková, která je místní rodačkou a nápad na Zlatou Pecku se zrodil v její hlavě. Festival nabízí bohatý program plný kulturních zážitků, interpretační kurzy a také doprovodný program pro celou rodinu. V období od 26. srpna do 2. září se milovníci klasické hudby setkají v nádherném prostřední Klášterních zahrad, v Kostele Nanebevzetí Panny Marie, ve velkém sále Muzea nebo v Divadle Karla Pippicha. Jedna z částí festivalu se odehraje také v nedalekých Medlešicích, na rekonstrukci medlešického zámku je v rámci festivalu vypsána i veřejná sbírka.

Zdroj: helas-ladies-club.cz

Vložil: Štěpán Cháb

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace