Čtyři mantry Dědka bylinkáře. Záhady života

Nejznámější český bylinář Břetislav Nový se mnohým alternativní medicíny nejspíš již vryl do paměti jako Dědek kořenář.

Bývalý chemik a asi nejznámější současný český bylinář Břetislav Nový se mnohým milovníkům alternativní medicíny nejspíš již vryl do paměti jako Dědek kořenář. A možná víte i to, že před mnoha lety založil firmu NOVY, s. r. o., která vyrábí nejrůznější přírodní produkty včetně legendárních Dubovek či Zubovek. Přestože dnes otevřeně vypráví, jak už mnohokrát čelil honu na čarodějnice a bojoval s různými úřady, nadšení do bylinek a všeho, co s nimi souvisí, ho ještě neopustilo. Ostatně, jak mi řekl, všechno má svůj smysl a každá potíž, která člověka nezabije, jej vždycky posílí. A poučí.

Pane Nový, proč jste se vzdal svého zavedeného Dědka kořenáře a nyní vystupujete jako Dědek bylinkář?

Byl to důsledek snahy jedné televizní redakce zrušit mou firmu a poškodit na pověsti i mě samotného. Vyrobil jsem totiž Dubové kapky obsahující výtažky bylin, které mají silné dezinfekční a adstringentní účinky, a když nastala chřipková epidemie, lidé si je nemohli vynachválit, podle mnoha ohlasů skvěle fungovaly i na covid. Jsou totiž určeny k aplikaci do dutiny ústní. Největší mou smůlou bylo, že jsem už byl po čtyřiceti letech bylinkářské praxe celkem známý a příliš nápadný, takže jistí redaktoři dostali objednávku na „skvělou“ reportáž.

Přišli tenkrát do naší prodejny se skrytou kamerou a na zkušenou prodavačku, která už více než padesát let prodávala byliny, zahráli divadlo. Reportér jí zalhal, že jeho maminka umírá na covid a potřebuje něco, co by jí pomohlo. Dvaasedmdesátiletá prodavačka v tu chvíli zapomněla na veškerá firemní nařízení, co smí a nesmí zákazníkům dle EU říkat, a místo toho mu se srdcem na dlani nabídla Dubovky, se slovy, že mají léčivé antivirotické účinky a skvělé ohlasy od zákazníků.

Novináři pak vítězně odkryli karty, ukázali kameru a začali na ni verbálně útočit, že prodává jedy. Šokovaná prodavačka nebyla schopna ani myslet. Volala mi celá rozrušená a zoufalá, abych to vyřešil, protože byla na mrtvici a nemohla dál pracovat. Musela odejít vyplakat se a týden hledat nové nervy a lásku k lidem. Její kolegyně mě později informovala, že se špatně skrytou kamerou přišly ještě dva týmy.

Jak jste reagoval vy?

Nebyl jsem hned schopen odborně argumentovat, protože se mi nad tou duchovní špínou také zastavil mozek. Až za dva dny, tedy pozdě, jsem přišel na to, kde byla chyba. Novináři se oháněli lejstry, z nichž vyplývalo, že jeden litr Dubovek, které prodáváme, obsahuje toxické množství alkaloidů. To ostatně zaznělo i v reportáži z úst odbornice, která chemický test produktu na zakázku redakce prováděla.

Těžko říci, co všechno paní profesorka redaktorům o výsledcích toho rozboru skutečně řekla, protože její posudek si sestříhali podle svého a v reportáži zaznělo jen pár manipulativních vět. Ve zveřejněné pasáži odbornice hovořila o alkaloidech z kostivalu lékařského, což je jasné, protože žádnou jinou bylinku, kterou Dubovky obsahují, nelze označit za nebezpečnou… Tedy dle EU předpisů.

A jak je to s kostivalem?

Kostival lékařský je už od nepaměti zázračná bylinka a za tím si stojím i v zástupu s mnoha bylinkáři přede mnou. Úředníci jsou toho názoru, že je kostival toxický, protože ho nepochopili. Je to i o dávkování, ale tak je to se vším! Vždyť člověk se může přiotrávit i v případě, že vypije větší množství obyčejné pitné vody. Analýza, kterou se oháněli novináři, vypočítávala obsah alkaloidů kostivalu lékařského v jednom litru Dubovek, přestože doporučené denní užívání je jen pár mililitrů, ostatně jako u každé bylinné tinktury.

V malém množství tedy podle mě není kostival lékařský toxický, naopak velmi pomáhá na celou řadu zdravotních problémů. To ale redaktory nezajímalo, cílem bylo, aby si lidé nekupovali naše produkty, přestože byly schválené a legislativně v naprostém pořádku. Mimochodem, podle nařízení Evropské unie je povolené užívání 400 mikrogramů těchto alkaloidů na den v potravinářství, což je – pozor – 105 vstřiků našich Dubových kapek do úst rozprašovačem. Ale kdo normální by to tolikrát udělal? A navíc, v kosmetice, kam Dubové kapky patří, limit stanoven není.

To je zajímavé.

Příběh ale nekončí. Za radu, že nejlepší je Dubovky stříkat do krku, jsem navíc dostal od hygieny 5000 korun pokutu. Proč? Protože podle legislativy Evropské unie platí, že „kosmetické přípravky“ se mohou vstřikovat jen do dutiny ústní. Není řečeno „do krku“. Celkově mě to všechno slovíčkaření znechutilo natolik, že jsem předal firmu dcerám a stal se ze mě oficiálně Dědek bylinkář.

Konečně už jsem zase začal být svobodný a mohu lidem říkat, na co jaká bylina je, aniž by za má slova trpěl někdo jiný než já. Stejně jsem chtěl svoji firmu předat svým tvořivým pozůstalým já z vlastní vůle, a ne z onoho světa.

Jste chemik. Bylo vaše vzdělání v tomto oboru pro bylinkaření, kterým se zabýváte přes 40 let, klíčové?

Ano, protože ve své práci technologa používám něco, čemu se říká chemická logika. To je také nejspíš důvod, proč jsem konkurenčními odborníky tolerován. Na svých přednáškách a seminářích vysvětluji vše na zjednodušeném základě všeobecného vědění patologie, fyziologie a biogeometrie, biochemie, fyziky, psychosomatiky i víry v materialistického elektromagnetického Boha a Jeho Stvořitele.

Takže jste oficiálně s podnikáním skončil?

Pozměnil. Svou firmu NOVY, s. r. o., jsem předal dcerám a sám jsem se stal jejich zaměstnancem (technolog a vývojář). Také jsem se stal nejstarším začínajícím podnikatelem s IČO. Většinu života musím před systémem kličkovat jako zajíc na střelnici, tak jsem vykličkoval do poradenské, spisovatelské a výukové živnosti, abych neměl v důchodu klid. Proto také rozjíždím webovou aktivitu v podobě klubu Dědka bylináře, a abych neohrožoval veřejné zdraví volným přístupem k informacím o aplikacích bylinkových přípravků, tak je klubovými pravidly přístup nejen omezen, ale i zpoplatněn – a každý je vítán.

Naděje umírá poslední.

To máte pravdu. Naděje je nesmírně důležitá, protože nás dokáže posílit, i když se vše už zdá být ztraceno. Bez naděje jsme všichni ztraceni. Znáte ten laboratorní pokus, který se prováděl s krysami? 

Pokud máte na mysli Calhounův Experiment myší ráj, který se nakonec změnil v peklo, tak ano. Ukázal, jak by mohla vypadat zkáza naší civilizace, pokud bychom žili v naprostém blahobytu. V Záhadách života jsme o tomto děsivém experimentu již psali.

Ano, Calhounův experiment je nesmírně zajímavý a nadmíru poučný. Mám teď ale na mysli pokus Curta Richtera, vědce z Univerzity Johnse Hopkinse. Umístil krysy do naplněných věder s vodou a zkoumal jejich výdrž v plavání. A teď přijde to zajímavé. Krysy, které jsou všeobecně známy svými plaveckými schopnostmi, ve vědrech, odkud nebylo úniku, vydržely na hladině jen v průměru 15 minut, než se utopily. Ve druhém experimentu Richter krysy na poslední chvíli zachránil, když viděl, že přestávají bojovat s únavou a potápějí se. Vyndal je, osušil a nechal odpočinout.

Neposlouchá se mi to dobře, já tohle týrání zvířat ani v rámci vědy dvakrát nemusím.

Chápu. Přesto by vás mohlo zajímat, že než se krysy ve vědru začaly topit podruhé, vydržely plavat celých 60 hodin. Měly totiž naději, že je opět někdo vytáhne z vody, a nevzdávaly se tak snadno, jako při prvním pokusu. Je to drsné, ale takový je život.

To je síla. Pojďme si teď říci něco bližšího o vašich dávných učitelích. Jejich jména naši čtenáři, kteří se zajímají o lidové léčitelství, určitě znají. Povíte mi o nich něco víc?

Jistě máte na mysli Jindřicha Paseku, u něhož se léčili i politici včetně prezidenta, nebo jasnozřivého Josefa Prouzu. Mám na ně na oba úžasné vzpomínky. Mohu vám však prozradit, že co se týče duchovna, mým největším učitelem v této oblasti se stala malá Janička Janová, která v šesti letech zemřela na rakovinu mozku. Několik měsíců před její smrtí jsme na ni ještě s Jindřichem Pasekou bioenergeticky působili s cílem, aby už ta prokletá rakovina, po druhé operaci, kterou už holčička podstoupila, konečně zmizela. Ale u dětí je to vždycky těžké. Její moudré a laskavé oči to věděly…

V čem se pro vás stala tak významnou duchovní učitelkou, že na ni po tolika letech stále vzpomínáte?

Dívenka v sobě měla ohromný nadhled a moudrost, kterou jsem už v takové míře nikdy u nikoho neviděl. Posílali jsme jí tenkrát s Jindřichem léčebná fluida, až se z nás v uvozovkách kouřilo. Opravdu jsme se snažili a nedávali na sobě znát nervozitu. Janička se na nás po celou dobu usmívala, dívala se svým andělským nadhledem přímo do nás: „… já vím, o co se snažíte. Ale taky vím, jak to dopadne.“ Málem jsem se rozbrečel, protože z jejích očí se na mě díval Bůh. Lépe to popsat nedovedu a jsem přesvědčen, že do ní byl v tu chvíli převtělený.

Zkrátka, i když Janička v tom zvláštním stavu transu věděla, že už brzy zemře, zůstávala v hlubokém vnitřním klidu a vyzařovala z ní taková moudrost, že na ni dodnes nedokážu zapomenout. Později nám ještě řekla básničku o sluníčku, kterou si sama vymyslela, a pak s rodiči odešla. Oba nás s Pasekou mrzelo, že jí nedokážeme pomoci, ale tak to zkrátka mělo být. Dělali jsme, co jsme mohli, a přesto to nestačilo.

Jak jste na ni energeticky působili léčebnými fluidy?

O takovém energetickém léčení existuje úžasný film, který veřejnosti poměrně nedávno představil i známý moudrý herec Jaroslav Dušek. O co šlo? Tři čínští léčitelé, opravdoví mistři psychotroniky, energeticky působili na paní, která měla prokazatelně rakovinu močového měchýře. Pacientka byla po celou dobu pokusu pod ultrazvukem, takže bylo možné v přímém přenosu sledovat, jak nádor pod působením těchto tří léčitelů mizí.

Zajímavé je, že zkušení čínští mistři nikdy nepůsobí na své pacienty energeticky kontinuálně, bez ukončování, tak jako je tomu zvykem u nás. Oni posílají energii v jakýchsi nepravidelných impulsech, a ještě v závěru působení nahlas říkají: „Dost! Konec! Stačilo!“ Takový způsob posílání léčebného fluida je podle všeho mnohonásobně účinnější. Jindřich Paseka byl mistr kontinuálního působení. Tak mě učil toto.

Ve své knize Moudrosti Dědka kořenáře popisujete čtyři základní mantry přežití. Řeknete o nich něco našim čtenářům?

Rád, ale asi je budete muset takzvaně vypípat. První mantrou je: „No a co?!“ Přeložím. „Jestli se to má pos*at, tak ať se to pos*re, já se z toho nepos*ru, já se na to můžu vys*at.“ Druhou mantrou je: „Řeš to, co má řešení a co spěchá. Co nespěchá, se vyřeší samo. To, co řešení nemá, neřeš, protože tomu se můžeš jen pokorně přizpůsobit.“ Třetí mantra: „Čím jsi pln, tím přetékáš.“ Někdo má v sobě moře lásky, radosti, jiný nenávisti, závisti atd. Snažme se přetékat jen tím krásným, co život přináší. A ta čtvrtá: „Hledej okolo sebe jen to dobré, protože to špatné si tě najde samo.“

Zkrátka, toto je podle mne základní schéma pro šťastný život. Pokud se jím řídíme, nic nás nesrazí na kolena. Navíc, pokud věříme v Boha a jsme přesvědčeni, že všechno je v souladu s Boží vůlí, tak jak bychom Ho mohli soudit za to, že nám do života přináší to či ono utrpení? To by byla naprostá hloupost. Bůh se totiž skrze nás a naše problémy učí a neustále zdokonaluje. Jsme jeho nedílnou součástí – vždycky jsme byli a vždy budeme. V tomto fyzickém těle, nebo jiném.

Co z toho tedy podle vás plyne?

Že pokud se na osud díváme z nadhledu, musíme nutně dojít k poznání, že lidé, kteří vnímají jakékoliv nesnáze jako problémy a újmu, prožívají svůj život v karmickém Pekle. Ale ti, kteří vidí v problémech příležitosti a výzvy k tvořivosti a ponaučení, vděku, lásce a radosti ze života, jsou v Ráji, protože si s rozvojem svých schopností hrají na smysluplnou existenci a s touto hravostí přichází i lehkost bytí a spirituální moudrost.

Takže co byste poradil člověku, který právě řeší životní situaci, v níž mu vůbec není dobře na duši?

Přijmout ji a poděkovat, protože nikdy nevíte, proč zrovna vám Bůh takovou nesnáz seslal. Všichni jsme v Boží zahradě a vše, co se nám děje, tedy to, co řešíme, co vidíme, slyšíme a zažíváme, má určitý důvod a vyšší smysl. Ale jak tuto společenskou hru budeme hrát a jak si ji užijeme (případně jak obstojíme ve zkouškách pokory), už je jen na nás.

Vraťme se k vaší praxi. Pamatujete si na okamžik, kdy jste poprvé ucítil potřebu zabývat se bylinkami profesionálněji?

Už od první třídy jsem musel sbírat a sušit byliny. Byla to školní povinnost, ale překvapivě mi to vadilo méně, než jak jsem vnímal, že to ty rostliny bolí. Škola nám dala za povinnost nasbírat a nasušit šest kilogramů bylin. Chápal jsem, že to je důležité pro nemocné lidi, tak jsem nereptal. Mnohem později jsem bylinky sbíral a sušil pro vlastní potřebu. Po vojně jsem nastoupil do Výzkumného ústavu organických syntéz. To mi výrazně nasměrovalo život. Laboratorní praxe, ze které doteď čerpám, a dodatkové studium ve firemní knihovně s prvními informacemi o léčitelství.

Jak se to stalo?

Vedoucí mé laboratoře byl starší, zkušený a k mým pokusům dosti tolerantní člověk, který se osobně léčil u slavného československého léčitele Jana Mikoláška (1889-1973). Zvídavě jsem ze šéfa páčil, jak to ten slavný Mikolášek dělal, takže mi o něm dost vyprávěl. Ve skutečnosti to s ním bylo trochu jinak, než jak naznačuje film Šarlatán (2020). Mikolášek měl bezesporu neuvěřitelný dar a diagnostické léčitelské schopnosti. Byly tak znamenité, že k němu denně přicházely zástupy nemocných z celého Československa.

Mnoho z peněz, které od klientů získával, používal charitativním způsobem, například sponzoroval nemocným dětem s tuberkulózou nebo astmatem pobyty u moře. V obci, kde žil, dokonce nechal vybudovat kanalizaci, silnici a mnoho dalšího. Jenže i přes svou štědrost se stejně dostal do pomluv. Co já vím, jeho příbuzní mu záviděli, protože jim žádné finance darovat nechtěl, měl s nimi jiné plány, jak už jsem naznačil.

Byly to poctivě vydělané peníze. Vždyť Mikolášek dělal až 300 diagnóz denně, což upřímně nechápu. Já jich udělám deset, maximálně patnáct, a mám toho až nad hlavu.

Pan Mikolášek dělal jasnovidnou diagnostiku z moči, máte s tím také osobní zkušenost?

Nikoliv. Jasnozřivého Mikoláška tento způsob diagnostiky naučila skvělá kořenářka Josefa Mühlbacherová a myslím, že ji ve svých schopnostech nakonec i předčil. Nejenže měl dar léčit přímo od Boha, ale také ohromné znalosti bylin. Dokonale nastudoval Mattioliho herbář, a dokonce složil profesní zkoušku jako úřední znalec bylin. Byl to profík ve všech směrech. Já svou diagnostiku dělám jinak než on, ale o tom si určitě ještě povíme.

Co byste nám řekl k Mikoláškovi ve filmu Šarlatán?

Především byl natočen skvělým týmem i herci, ale pro povrchní zábavu spotřebitele kulturních projektů jako kompilace skutečnosti a módní tendenčnosti, podprahově manipulující s myslí diváků. Je natočen tak, aby to chytlo za srdce, a to se povedlo. Skvělý pan Trojan zřetelně cítil, jak to má zahrát, a vnímal jsem i to, že nebyl nadšen, že musí hrát to, co jeho přirozená důstojnost nebrala.

Film se jmenuje Šarlatán podle MUDr. Franze Mesmera, objevitele magnetoterapie, kterému kolegové dali tuto ponižující přezdívku za to, že chodil po Vídni v šarlatovém plášti a přebral jim většinu revmatické klientely. Mesmer byl vizionář a barvou pláště si zajistil, že ho v chabě osvětlených ulicích vozkové nepřehlédli, tedy předchůdce žlutých vest. Chytrý člověk, který závistným pomluvám neušel.

Ale ve filmu je jasně uvedeno, že léčitel Mikolášek byl gay. Je to pravda?

Můj šéf říkal, že Mikoláška manželka opustila, protože na ni neměl vůbec žádný čas a ona potkala někoho jiného. A umělecké rozostření, že by Mikoláškův asistent byl jeho milenec, bylo podle mne nedůstojné ponížení pracovitého a velmi obětavého člověka. Přátelili se, to ano, ale nic víc v tom nebylo. Ani v tehdejší době, kdy to bylo zakázané, se o ničem takovém mezi lidmi nešuškalo. Neutajilo by se to. Ale když jde o peníze, je vhodné skutečnost v kasovním i politickém zájmu trochu umělecky upravit; alespoň to nebyl ve filmu černoch.

Asi by nebylo bez zajímavosti vzhledem k Mikoláškově potenciálnímu společenskému vlivu zmínit, že hlavně kvůli němu byl vydán Zákon o zdraví lidu 20 z roku 1960 Sb., kde se veškeré léčitelství striktně na desítky let zakázalo. Vždyť udělal přes pět milionů diagnóz moči, tedy každý třetí v ČR s ním měl zkušenost. Jan Mikolášek patřil mezi ty nejlepší lidové léčitele minulého století. Byl to národní poklad, který na dlouhá léta skončil ve vězení.

Setkal jste se s ním někdy?

Můj šéf, který se k němu chodil léčit, měl od Mikoláška fůru úkolů, a tak jsme se o něm často bavili. Já se s ním bohužel osobně nesetkal.

A jak to s vámi bylo dál? Jak jste se dostal k léčitelství?

Dva roky jsem byl ve výzkumáku, a pak několikrát změnil práci, protože jsem cítil, že nejsem na správném místě. Mermomocí jsem chtěl dělat něco, co bude mít smysl nejen pro mě, ale i pro společnost. Dokonce jsem chtěl dělat i Mičurina, což je dobové označení pro šlechtitele nebo zručnějšího pěstitele ovocných stromů. Jak to probíhalo? Chodil jsem přírodou jako čundrák a pátral po starých ovocných stromech, kvalitních lokálních odrůdách, o které se nikdo nestaral a ani je nemnožil. Bylo to však časově neúnosné a nedalo se z toho uživit, a tak jsem se pustil do zahradničení. A v ten moment do sebe všechno zapadlo a já byl ve správný čas na správném místě.

V jakém slova smyslu?

Když jsem vypěstoval asi jedenáctikilové kedlubny goliáše a přivezl je na trh, potkal jsem tam známou. Vyprávěla mi celá vystresovaná, že její roční holčička se už potýká s cukrovkou. Šel zrovna okolo nás nějaký prošedivělý pán a já mu povídám: „Vaše vlasy prozrazují, že už leccos znáte. Nevíte náhodou, jestli tady není v okolí nějaký vyhlášený léčitel?“ A on povídá: „Tady ne, ale ve Svratce je prý nějaký Sekerka.“ Začal jsem po něm pátrat a od lidí se dozvěděl, že žádného Sekerku neznají. Ale pana Paseku ve Svratouchu ano.

Musím se smát, to je vážně dobré.

A tak jsem přítelkyni i děťátko naložil do svého nového trabanta a vydali jsme se společně do Svratouchu za Jindřichem Pasekou. Neumíte si ani představit, jak byla nacpaná garážočekárna nemocnými. Naštěstí jsme měli s malým dítětem přednost. Každý respektoval, že děti pan Paseka bere přednostně. Léčitel nad holčičkou manipuloval svým nilským křížem, působil na ni bioenergeticky a já jsem to pozorně sledoval. Přemýšlel jsem, čím je pan Paseka jiný než já, kdybych to chtěl dělat sám. Pan Paseka nám řekl, ať se ukážeme zase za měsíc. A za měsíc jsem sebral odvahu zeptat se, jestli by mě vzal do učení.

Souhlasil?

Ano, ale dal mi podmínku, že se nejprve musím naučit anatomii, fyziologii, patologii a také změnit svůj vztah k lidem. Vzal jsem to jako životní výzvu. Od té doby jsem spal jen tři hodiny denně, protože jsem se začal biflovat. Kamarádka naštěstí právě dostudovala lékařskou fakultu a já následující tři měsíce intenzivně, ve dne v noci, ležel v jejích skriptech. Po čtvrt roce jsem sebral veškerou odvahu nechat se od pana Paseky přezkoušet s plným vědomím, že k němu jdu dělat „státnice“. Řekl jsem mu: „Dobrý den pane Paseko, já jsem váš nový žák Nový.“ Ani nemrknul, vzal do ruky pružinu, točil, a pak mi řekl: „Tady si sedni a koukej.“

A to se stalo. Asi dvacet dní jsem byl jen dojíždějícím pozorovatelem, ale jednoho dne jsem se od manželky pana Paseky dozvěděl, že má můj učitel angínu a mám za ním přijít. Ležel v posteli a pronesl: „Tak se ukaž, co umíš,“ a vybídl mě, abych jej léčil. Viděl, jak se snažím, a já byl rád. A asi jsem se osvědčil, protože jsem od té doby mohl přebírat menší část jeho pacientů. Kolikrát jich tam čekalo i dvě stě, takže jsem mu tím hodně ulevil.

A pan Paseka vás něco učil? Nějaké konkrétní léčitelské postupy?

Znal jsem jeho způsob práce, ale vedl mě spíš k tomu, abych si našel svůj vlastní systém, který mi bude nejlépe vyhovovat. A já na to šel spíš vědecky. Sepsal jsem si soubor příčin a důsledků, problém byl v tom, že jsem tenkrát ještě moc nevěděl, jak to všechno spolu souvisí. Postupně jsem ale na to, i díky dlouhým rozpravám s panem Pasekou  „po šichtě“, přicházel. Spolupracoval jsem s ním šest let a byla to zkušenost k nezaplacení. Oba jsme měli odlišné postupy, a přesto byli naši pacienti spokojeni.

V čem bylo tajemství pana Paseky? Proč byl tak dobrý, přišel jste na to?

Ano. Byl obdařený schopností lidi energeticky dobíjet, právě skrze speciálně upravený nilský kříž, který při práci s energiemi používal. Nebylo to ale přímo tím předmětem, který pan Paseka držel v rukou, byl to nástroj, který mu vyhovoval. Tajemství jeho úspěchu bylo v jeho nezlomné víře v Boží vůli, tedy záměr.

Nebyli lidé, kteří jej vyhledali, naštvaní, že se jim věnujete pouze vy, jeho mladý učedník?

To víte, že se takoví našli. Objevil se ale i případ, kdy pacienti nechtěli pana Paseku a po jedné speciální zkušenosti přicházeli už jen za mnou. Stalo se to nečekaně a dodnes mám tu scénu v živé paměti. Čekárnu jsme měli v garáži, byla tam šílená tlačenice a vzduch byl tak vydýchaný, že to vůbec nebylo příjemné. Lidé chodili přes malou místnost, kde jsem ordinoval já, do kotelny, kde léčil pan Paseka. Abych mu od pacientů odlehčil, řekl jsem nahlas, aby tak deset lidí přišlo ke mně a posadilo se na dlouhou lavici. A nakonec jsem řekl, ať poslední zavře dveře. Dveře se zabouchly, ale z druhé strany se ozval strašlivý křik. Na pantové straně, v mezeře velké maximálně milimetr, zůstaly přiskřípnuté dva prsty malého dítěte.

To muselo bolet.

To si pište. Dítě řvalo. Skočil jsem ke dveřím jako tygr, popadl kliku, otevřel dveře a stanul tváří v tvář rodičům, držícím své křičící dítě v náručí. Stáhnul jsem je do pracovny a pokynul všem pacientům, aby si sedli na lavici, a hlavně aby mlčeli a jen se dívali. Otec se postavil za ženu. Dítě zmlklo. Natáhl jsem opatrně pochroumanou ruku prstíky směrem před mé pravé rameno, přiblížil své do špetky držené prsty, aniž bych se prstů dítěte dotýkal, a začal se soustředit. Nastalo soustředěné ticho všech přítomných. Děcko koukalo s rodiči pozorně, ale klidně na to, co provádím. Asi po deseti minutách působení jsem cítil, že už to stačí. Ohmatal jsem prstíky a zdály se být v pořádku, tak jsem řekl, ať s prsty pohne. Fungovalo to, jakoby se zážitek s dveřmi nestal. Bolest byla úplně pryč. Takže zázrak.

V čem?

V té místnosti bylo ve chvíli přenosu energií asi deset lidí, všichni mě pozorovali, a aniž by to tušili, na energetickém přenosu mezi mnou a dítětem se aktivně podíleli i svojí vůlí. Když jsem s opravou prstů tehdy skončil a všechno dobře dopadlo, otec toho dítěte řekl: „Já jsem hlavní architekt města Prahy. Kdybych tohle neviděl na vlastní oči, tak bych tomu v životě neuvěřil.“ Původně přišli s velmi častými angínami.

Poslední otázka. Jak vás vůbec napadlo vyrábět bylinné koncentráty?

Možná vás to překvapí, ale právě díky panu Pasekovi. Do ordinace mu totiž lidé přinášeli nejrůznější lahve tvrdého alkoholu, jak bylo dříve ve službách zvykem. Skoro každý něco přinesl a přišel problém, co s tím, protože prodat se to nesmělo. Začal jsem do toho dávat bylinky, a to mělo smysl zase zpátky pro klienty. To byla taková doba, že lidé byli rádi téměř za jakékoliv byliny ve víně i v kořalkách. Spokojen jsem s tím ale moc nebyl, protože účinnost byla slabá, a já chtěl „chemicky“ víc… Začal jsem do vodky a čistých lihovin nakládat vyšší poměr bylin od svého přítele bylinkáře z Pomezí a vím, že první byl kostival a druhý byl kozlík, třetí zeměžluč, čtvrtá byla dubová kůra.

Tím to začalo?

Ano, kostival zeslizovatěl na gelové mazání, které jsem nazval Kostivalové, a to se hodně matlalo a na kloubech hojivě lepilo. Kozlík jsem smíchal s květem černého bezu, chmelem, dobromyslí, meduňkou a mařinkou, a bylo to na dobrou mysl, nervy a stresy. Zeměžluč jsem skamarádil s dalšími hořkými kytkami a bylo to na trávení, břichabol, nevolnost, střevní a žlučníkové koliky.

Z dubové kůry jsem přidáním řepíku, heřmánku, šalvěje a dalších kytek udělal Dubové kapky. Ty se osvědčily na bolesti v krku, ústech, při kašli, a když jsem se jednou dusil ucpaným nosem, tak jsem poprvé kolem roku 1984 vyzkoušel, co je bomba čenichovka. A když utichla ozvěna mého řevu a já jsem zvedl otlučenou hlavu o futro, tak jsem zjistil, že mohu nosem normálně dýchat. A od té doby se rodí nové a lepší produkty se značkou Dědek kořenář, které nyní vyrábí Dědek bylinkář.

Jitka Svobodová

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, Břetislav Nový,