Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Památce písečných králíků před nádražím; Pardubice. Básník, z něhož normalizace udělala vyhnance z literatury, by se v těchto dnech dožil osmdesátky

06.07.2021
Památce písečných králíků před nádražím; Pardubice. Básník, z něhož normalizace udělala vyhnance z literatury, by se v těchto dnech dožil osmdesátky

Foto: Bohdan Holomíček (stejně jako ostatní fotky v článku, pokud není uvedeno jinak)

Popisek: Petr Kabeš, Bítov 1997. Na vysvětlenou: Básník a historik umění, představitel generace tzv. šestatřicátníků (spolu s Havlem, Violou Fischerovou nebo Věrou Linhartovou) Jiří Kuběna se po roce 1989 stal kastelánem hradu Bítova, kde trvale žil a kde v 90. letech uspořádal několik pamětihodných celostátních setkání českých básníků a kritiků.

21. června 2005 ve svých čtyřiašedesáti letech zemřel básník Petr Kabeš. Tam, kde mu múzy dopřály vrchovatou měrou ve vnímání světa a jeho překreslování do básnických map, tam mu sudičky ubraly na zdraví i délce života. Mohl tady být dalších sto let, stále by měl co říct a bylo by potřeba mu naslouchat. Teď se můžeme jen vracet k jeho slovům a snažit se pochopit a poučit se. Je čím. A je proč. Petr Kabeš, svědomí totality, na kterou možná občas zapomínáme.

V pondělí 21. června by se dožil 80 let pardubický rodák, básník Petr Kabeš. Souputník Jiřího Gruši, Jiřího Pištory i fotografa Jiřího Tomana. Za své básnické sbírky získal v roce 1995 Cenu Jaroslava Seiferta a v roce 2003 Státní cenu za literaturu. Své rodné město naposledy navštívil v roce 2002, kdy přijel na vernisáž svých dlouholetých přátel Františka Kyncla, Josefa Procházky, Jiřího Laciny a Bedřicha Novotného v tehdy ještě opuštěné budově bývalé reálky. Jeho osobnost si nyní připomíná i Pardubický kraj.

 

To byl typický Petr Kabeš

Kabešovy Pardubice

Básník Petr Kabeš byl od začátku 60. let šéfredaktorem časopisu Sešity (vydávání zastaveno a redakce rozmetána 1969). Byl také spolutvůrcem legendárního Slovníku českých spisovatelů. Po absolvování gymnázia v Pardubicích vystudoval Vysokou školu ekonomickou a pracoval v oboru vědeckých informací. „Spolu s Ivanem Wernischem, Pavlem Šrutem, Jiřím Grušou či Antonínem Brouskem patřil k plejádě mladých autorů, od nichž stratégové kulturní politiky očekávali, že se stanou svěžím hlasem socialistické přítomnosti. Zdá se skoro neuvěřitelné, jak rychle se domohli uznání a publikačních možností. Své první verše začal Kabeš tisknout někdy v sedmnácti po časopisech, ve dvaceti mu vyšla první knížka a v pětadvaceti už řídil vlivný literární měsíčník Sešity. Jenže o necelé tři roky později kulturní život zmrtvěl normalizací a mladá básnická generace se rozdělila do několika proudů: hrstka se nechala zkorumpovat, jiní si našli nějakou formu existence v šedé zóně, někteří časem dospěli k rozhodnutí emigrovat,“ popsal pro magazín Respekt Viktor Šlajchrt.

 

Arnošt Lustig, Petr Kabeš a Anna Kareninová

Po roce 1971 byl zaměstnán jako plavčík, výčepní, noční hlídač, a především pozorovatel počasí na hoře Milešovka v Českém Středohoří. Po podpisu Charty 77 byl i odsud propuštěn a živil se jako stavební dělník, noční hlídač a čerpař a studnař u firmy Agrostav. V sedmdesátých a osmdesátých letech se podílel na redigování sborníků a periodik pro samizdat. Poslední jeho sbírkou je Cash z roku 2001, datovaná úplným zatměním Slunce 11. 8. 1999 a úplným zatměním Měsíce 9. 1. 2001. Astronomické a přírodní úkazy coby znamení času dávají souboru veršů a výpisků ráz básnického diáře (nikoliv chronologického), zároveň je kniha členěna úryvky z Melvillovy Bílé velryby a dalšími texty (např. zprávami z tisku). Na konci života Kabeš celé své dílo nově uspořádal a přepracoval do čtyř svazků. Podrobil ho přitom přísnému výběru a mnohé doplnil z rukopisů (Pěší věc a jiné předpokoje; Krátké letní procesy; Kámen ze srdce; Těžítka, ta těžítka, vše v nakladatelství Atlantis).  Poslední svazek tohoto konvolutu, Těžítka, ta těžítka, je takto připsán rodnému městu:

 

„Památce
Jiřinkového parku v podzámčí
a písečných králíků před nádražím;
Pardubice, Pardubice“

Děláme na tom, nespěchejte

Za pomoci manželky Petra Kabeše Anny Kareninové nyní připravuje připomenutí básníka Krajská knihovna v Pardubicích v centru U Vokolků na Příhrádku. „Byli bychom rádi, kdyby si k jeho dílu našli cestu nejen jeho souputníci z 60. a pozdějších let, ale také dnešní mladí lidé, kteří citlivě vnímají současnou dobu. Na Příhrádek se Petr Kabeš přistěhuje v průběhu prázdninových měsíců,“ oznámil pořádání výstavy pardubický radní Roman Línek.

 

Právě v expozici věnované literárním osobnostem Pardubicka v v Literárním muzeu Knihovního centra U Vokolků na Příhrádku přibude o prázdninách i Petr Kabeš

Jenže kde je termín, ptali jsme se hned. Nestačí přece jen uvést, že proběhne v průběhu prázdnin. Krajské listy.cz se tedy obrátily na samotnou knihovnu. „Básník Petr Kabeš bude zařazen do stálé expozice literárního muzea Knihovního centra u Vokolků. Zásah do stávající expozice však nelze provést ze dne na den. V současné době probíhá příprava na úpravu vitrín, výběr exponátů apod. Přesný termín vám zatím nemůžeme sdělit. Musíme ho zkoordinovat s možnostmi externí firmy, jejíž asistence je nutná při otevření a uzavření vitrín,“ odpověděla Lucie Jirglová z Krajské knihovny v Pardubicích. Termín brzdí otevření a zavření vitrín. Tak než je otevřou (a zase zavřou), ponořme se do slov samotného Petra Kabeše.

 

Nechte básnit Kabeše

Kabešova génia nejlépe vyjádří sám Kabeš ve slovech, která tady nám, pozůstalým, zanechal. Nechme jej tedy mluvit. A hlavně básnit. Texty pro Bubínek Revolveru vybrala Anna Kareninová. Básně byly vydány v nakladatelství Atlantis.

„Jakýkoliv režim, který se vyslovuje proti zkracování sukní, vysloví se dříve či později pro zkracování hlav.“

„Nejpoctivějším, nejjednodušším a nejúčinnějším způsobem, jak se vyrovnat po zásadní změně režimu s proviněními jeho posluhů bez velkých rekriminací, které odčerpávají energii a obracejí pozornost dozadu, bylo by jejich souzení podle jediného paragrafu: příživnictví. Všichni mají razítka a průkazy, které je usvědčují, jak dlouho naplňují „skutkovou podstatu“ tohoto trestného činu. Čtvrt století příživničí již několik stovek kurev a pasáků – víc to nebude, uštědřují si držby mezi sebou. Při takovém náhledu by přece jen jeden paragraf ještě přistoupit musel: kuplířství.“

„Úpadek není pád, pád absolutní (ačkoli je i ten) – úpadek je spíše růst hodnot podobných třetihornímu býlí kolem nás i v nás samých, kdy ono býlí přerůstá nad hlavu hodnotám skutečným a dobrým. (Zlo je totiž také hodnota)“

„Je to vždycky tyran, kdo je připoután ke svému otroku – [na jakékoli úrovni a v jakékoli rovině tohoto metaforického postavení.] A tyran to cítí první, otrok to vycítí teprve z pánova vědomí, ne postavení prvotního. Tyranova vina tak paradoxně spočívá nikoli v danosti (byť přijaté) titulárního postu, ale v probuzeném masochismu, kterým vypěstoval latentní sadismus svého otroka.“

„V TŘIATŘICÁTÉM ROCE SVÉHO VĚKU
naučil jsem se používat zubů
při práci, v kamenné věži čtvrtý měsíc
pozoruji počasí
zatínám zuby
když po západu slunce na ochozu měním
propálenou sluneční pásku když vítr
/dnes osmý stupeň podle beauforta/
podle beauforta mi rve pásku od úst, nemohu mluvit
do větru na kamenné věži
ač zmnožil moje chápadla
nemohu nabídnout zub za zub času dole
oko za oko bych ale dal
když slídím po počasí točitými schody
z kamene
když píšu svoje jménodo rubriky pozorovatel“

 

„TŘÍKRÁLOVÁ
(Václavu Malému)

Přišli jsme pozdě. Jesličky na boku
jak odlivem zavržená bárka.
Jak srna vyvržená pytlákem.
Slámu protkávala krev; ostatně krev
roubila od posledního nocování cestu sem. A tady:
jen plocha tesařské širočiny na forbíně
neposkvrněná. Odráží očím,
klopeným ve chvíli, na kterou koruny
nachystány klanět se,
zdrobnělé trupy cestující nebem:
bílé jak hvězdy, jenom zbrklejší.
Rozpažené, vrší se
na hlavách našich a pod kopyty zvířat,
mrazí náš návrat, němý. Říkávali prý
tomu tady sníh.“

Vložil: Kamil Fára