Kde mají ze záplavy sněhu radost? V Kladrubech zapřahají do saní až šestispřeží. Navíc se narodilo již devět letošních hříbátek
16.02.2021
Foto: NH Kladruby (stejně jako ostatní snímky v článku)
Popisek: Klisničce Abantě není ještě ani celý měsíc
První byla klisnička, která dostala jméno Abanta. Věděli jste, že někteří kladrubáci se rodí tmaví až černí a teprve věkem zbělají do své typické bílé barvy? Tak vznikají kladrubští bělouši, existují ale i kladrubští vraníci – ti nesvětlají. Ale zpět k počasí, které tak zaměstnává silničáře (a v Praze městské strážníky). V Kladrubech totiž po letech vytáhli místo kočárů sáně.
Sněhu máme po celé republice tolik, že bychom ho mohli v klidu vyvážet. V Kladrubech nad Vltavou 8. února zapřáhl Jiří Nesvačil junior vůbec poprvé šestispřeží. Sáně táhli koně se jmény, před kterými má člověk chuť pokleknout, jak zní šlechticky. Nuž, Kladruby, národní hřebčín, koně s rodokmenem delším než má kdekdo z nás. No sami si ta jména poslechněte: Generale Pastorela VII, Rudolfo Ecrasita II-34, Generalissimus Ruana III, Favory Risa XXXII, Sacramoso Aversa XI-5 a Generalissimus Roncha VI. Ale ne, nejsou to šlechtické rody, ale pojmenování dvou barevných variant chovu koní - běloušů s otcovskou linií Generale a Generalisimus a vraníků s liniemi Sacramoso a Napoleone.
Šestispřeží. Jak z ruské pohádky, v těch saních, samozřejmě vystlaných kožešinami, by se chtěl svézt každý
Všechno jelo jako namazané
„Moc si to užívám, jelikož zapřahání do saní v Kladrubech se nám poštěstí jednou za čas, konkrétně to nyní bylo po čtyřech letech,“ prozradil Jiří Nesvačil junior serveru Jezdci.cz. „Vše probíhalo naprosto bez problémů, koně jsou zkušení, takže šlapali skvěle,“ dodal tento přední český vozataj reprezentující Národní hřebčín Kladruby.
Nádherní kladrubští bělouši mají i elegantní postroje, se znakem hřebčína na čele
A skončilo to projížďkou Jiřího Nesvačila? Ani náhodou. V národním hřebčíně jízdy se sáněmi využili letos hned několikrát. V hřebčíně Slatiňany zapřahal čtyřspřeží starokladrubských koní František Kollert. V Kladrubech nad Labem se v rámci natáčení pořadu Českem na koňském hřbetu svezli sáněmi s rolničkami bratři Ondřej a Martin Krausovi. Takže rolničky a dusot kopyt se tamní krajinou ozýval nezvykle často.
Ondřej a Martin Krausovi při natáčení pořadu Českem na koňském hřbetu
První hříbě a hned vášnivá Španělka
21. ledna, jen co ustájili šestispřeží, v hřebčíně Kladruby bouchli šampaňské. Na svět přišlo letošní první hříbě. Hezky podle plánu, v termínu a bez problémů. Po 90 minutách už si samo stouplo na vlastní nožky a napilo se mateřského mléka. A jaké dostala klisnička jméno? Ne, ne, žádná Mařenka od Budějic. Abanta, vášnivá Španělka. Jméno Abanta pochází totiž ze španělštiny a znamená Splašená. Ale můžeme si být jistí, že v Kladrubech její živočišnou sílu živočišného jména jistě nasměrují tím správným směrem.
Papá, 22 dětí, není to málo?
Tatíčkem Abanty je kladrubácký hřebec Generalissimus Energia XLIX. Ale ano, zase jméno jako z encyklopedie dávno zaniklé šlechty. Pro Generalissima Energia XLIX to není žádná novinka. Za svůj bohatý život už zplodil 22 hříbat. Však, dobrá krev se musí udržovat. U zvířat. Tam je to v pořádku.
Abanta s maminkou. I když to tak teď nevypadá, hříbátko časem zbělá
Tmavá hříva, přesto bělouš
Klisnička Abanta se narodila s tmavou hřívou. To je přinejmenším podivné, když se jedná o chov kladrubských běloušů. Není to kukaččí mládě? Ani náhodou. Na to mají v Kladrubech tabulky a na zálety tam není nikdo zvědavý. Stejně jako víno, zrají totiž i kladrubští koně. Bílým klisnám starokladrubského koně se rodí černá nebo tmavě hnědá hříbata a postupem let tzv. vybělují, jedná se o postupnou ztrátu pigmentu v srsti.
Hříbě už bylo párkrát na sluníčku, prošlo se po dvoře, nasálo do nozder chladivý vzduch letošní kousavé zimy. Další půl rok stráví s matkou. A pak štandopéde na vyučenou do hříbárny v nedalekých Selmicích na dvoře Františkov. Tam Abanta stráví mezi vrstevníky tři roky života. A ne, sama tam mezi cizími nebude. V Kladrubech mají opravdovou nadílku, od konce ledna se jim narodilo dalších sedm malých kladrubských běloušů. Letos ještě čekají narození dalších třiceti osmi hříbat. Ti všichni po půl roce vyrazí s Abantou na zkušenou do hříbárny. Tam si všichni užijí něžný, ale přísný výcvik.
Hřebeček Generalissimus Serrana I-16. To je pro změnu vraníček, ten černý zůstane
A ani hřebčín Slatiňany, kde chovají starokladrubské vraníky, není pozadu. V sobotu 13. února okolo desáté hodiny večerní tam přišel na svět první letošní vraník, malý hřebeček Generalissimus Serrana I-16. Matkou je desetiletá klisna 525 Serrana, hříbě je jejím třetím potomkem. Otcem je třináctiletý plemenný hřebec Generalissimus Manida I., po kterém se zatím narodilo šestnáct hříbat. Letos čekají ve Slatiňanech narození dalších čtyřiceti jedna hříbátek. V půl roce života také vyrazí na výcvik do hříbárny, ale na rozdíl od běloušů, jejich ´škola´ se nachází v oboře Slavice, která je vzdálená osm kilometrů od hřebčína Slatiňany.
Kladrubáci v běhu historie
Starokladrubští koně, chovaní kontinuálně více než 400 let, představují jedno z nejstarších plemen koní na světě a zároveň nejstarší původní české plemeno koní. Celý chov svým dekretem založil Rudolf II. A to 6. března 1579. Současní koně mají evidované předky až do poloviny 18. století a dělí se na 5 čistokrevných klasických kmenů a 3 čistokrevné neklasické kmeny. Cílem chovu je galakarosier, mohutný kočárový kůň, určený k ceremoniální a reprezentační službě. Nějak tak se v minulosti přezdívalo Rolls-Royce tehdejší hromadné dopravy. Za galakarosierem jel císař pán, jel král, jel pán, rozhodně ne kmán.
Starokladrubské koně byli koně císařů a králů, dodnes je najdeme na královských dvorech ve Švádsku a v Dánsku
Starokladrubský kůň je opravdovým světovým unikátem jak pro svůj původ, tak i jako ukázka úspěšné chovatelské práce, jíž se podařilo vzkřísit ojedinělé původní české plemeno. Rozsáhlý komplex Národního hřebčína byl i se starokladrubským koněm v lednu 1995 prohlášen kulturní památkou. Zároveň je plemeno starokladrubského koně zařazeno do Národního programu MZe ČR a vybraní jedinci jsou evidování jako genetický zdroj.
Osudný požár
Roku 1757 vzal hřebčín za své plameny požáru. Ty se nasytily i plemenářskými záznamy. A nad hřebčínem se zatáhly mraky. Do té doby se často potýkal s finančními problémy, ale nikdy s likvidací. Po požáru k ní došlo. Hřebčín byl po požáru totiž pronajat holandské firmě Tuissant, které sloužil jako sklad textilií. Jaká předpověď naší národní budoucnosti. Ovšem roku 1770 pojal císař Josef II. myšlenku opětovného založení hřebčína za svou a netrvalo dlouho a po okolí už se zase proháněli koně.
František Bílek, zachránce starokladrubských vraníků, které koncem třicátých let 20. století začal z posledních přeživších jedinců regenerovat
Při první světové válce spadl kladrubský hřebčín do rukou novorozeného Československa. A tam se uvažovalo o tom, co s tím vším, proboha, budeme dělat. Nejdříve vybujela proti hřebčínu nenávist. Jako vybujela proti všemu habsburskému. A chovní koně byli symbolem habsburské vlády. V plánu chvíli bylo část chovu zlikvidovat. Naštěstí k tomu nedošlo a chovu se pokračovalo. Bělouši byli zachováni, ovšem vraníci dostali řádně za vyučenou. Rozprodalo se téměř všechno. A tady nastupuje na scénu těsně před druhou světovou válkou profesor František Bílek. Ten se pokusil o nemožné. Chtěl plemeno regenerovat. Využil pro to geneticky příbuzná plemena lipicánů a starokladrubských běloušů. Povedlo se mu. Teď už jede hřebčín v režimu udržovacího šlechtění.
Vložil: Kamil Fára