Měla blonďaté vlasy a modré oči, tomu Jestřáb nemohl konkurovat. Zemřel poslední z Rychlých šípů, slavné Foglarovy klukovské party

Foto: Nakladatelství Olympia

Popisek: Rychlé šípy. Z generace 40+ snad není nikdo, kdo je nečetl. Foglarovy knížky ovlivnily celé generace... Slavný Jestřáb už je u nebeské Bobří řeky dávno, teď se k němu připojil i Jindra Hojer

Po dočtení stínadelské trilogie o dobrodružstvích Rychlých šípů jsem si říkal, kam by se celá pětka kluků poděla v našem ne až tak klukovském světě, kde často vítězí spíše nespravedlnost, než čest. A odpověď na to poskytl poslední vzor pro jednoho z členů Rychlých šípů. Jindra Hojer, který těsně před Vánoci zemřel v požehnaném věku 96 let. A kam zmizeli kluci z dobrodružných příběhů Jaroslava Foglara? Začaly se jim zapalovat lýtka a podlehli kouzlům tabáku. A tam už místo pro Jestřába (přezdívka Jaroslava Foglara) a tajné klubovny nebylo.

V roce 1926 se nad Holešovicemi ozval pláč novorozence. Právě se tam narodil budoucí vzor čestnosti, klukovské povahy a rošťáren v mezích zákona, Jindra Hojer. Už od mala chodil do Sokola. A tam potkal prvního z předloh budoucích Rychlých šípů, Červenáčka. „Když mi bylo pět let, chodil jsem v Holešovicích do tělocvičného oddílu Sokola. Jednou jsme si v šatnách krátili chvíli hrou na babu a při jedné honičce jsem se srazil s nějakým klukem. Začala nám téct krev z nosu, a místo abychom si začali nadávat, objali jsme se a skamarádili. Byl to můj životní kamarád, se kterým jsem chodil do školy, do Skautu, do Sokola, na gymnázium,“ popsal pro Paměť národa Jindra Hojer setkání s Václavem Černým, se kterým zůstali kamarádi až do posledních dnů svých životů. Mezi kamarády se Václavu Černému říkalo Černoch, Foglarovi se později hodila do příběhů Rychlých šípů jeho povaha, méně už jeho přezdívka, a tak jej známe jako Červenáčka.

Jindra Hojer v roce 2018, foto sbírka Post Bellum. Hojer vystudoval chemii a většinu života pracoval ve Výzkumném ústavu organických syntéz v Rybitví u Pardubic. Později učil a přednášel na různých školách včetně vysokých. Byl také autorem trojice knih, mimo jiné autobiografie Střípky ze života Jindry Hojera. V posledních letech žil v jednom z domovů důchodců v Pardubicích.

Čertovo kvítko

Ale teprve v roce 1936 se Jindra Hojer osmělil k tomu, aby se hlásil do klubu k Jaroslavu Foglarovi. Museli se za něj zaručit dva kamarádi, kteří už v oddílu byli. To aby měl Foglar alespoň nějakou jistotu, že se z Jindry nevyklube čertovo kvítko. A tak 3. červen 1936 zastihl Jindru Hojera, kterak stojí před Jestřábem a polyká naprázdno. Už v té době byl Jaroslav Foglar mezi kluky pojem. „V krku jsem měl sucho. Jestřáb mě rentgenoval očima. Pak napřáhl levou ruku, já mu podal pravou – a on říká: ‘My si podáváme levou, ta je od srdce.‘ Tak jsem mu taky podal levou a Jestřáb prohlásil: ‘Tak my tě tedy vezmeme na zkoušku,‘ a já zůstal dalších takřka pět let. Zažil jsem i dva tábory. Jeden ve Sluneční zátoce a druhý na Moravě,“ řekl pro Reflex Jindra Hojer. Tři roky strávil ve Foglarově klubu Dvojka na bývalém parníku Orlík, který byl zakotvený na Vltavě u Rudolfina. Ovšem po třech letech jim do parníku začala nezvladatelně zatékat voda, Foglar jej tedy musel prodat. A tak hledal s oddílem Dvojka nové útočiště. Ne všude se jim ale líbilo. V Říční ulici pod Tyršovým domem se usídlili, ale jen na chvíli. „Vedle v truhlárně ale dělaly rakve pro popravené Čechy, a tak jsme v tom prostředí nechtěli být. Nakonec jsme sehnali klubovnu ve vodárenské věži u Jiráskova mostu, kde jsem v roce 1940 také doskautoval.“

Jindra s tatínkem v roce 1936, kdy nastoupil k Jestřábovým skautům, foto archiv Jindry Hojera

Válka byla něco strašného

Psal se rok 1940, země byla pod nadvládou Německa a rodiče Jindry Hojera se obávali, aby se jim syn nezapletl do nějaké kulišárny, kterou by mohly řešit okupační síly drsněji, než bylo obvyklé. A tak Jindra Hojer z oddílu odešel. „Válka byla něco strašného. Těžko se o tom mluví. Kdejaký sloup byl polepený plakáty se seznamem popravených českých lidí. Byla to doba, kdy přišli gestapáci, sebrali vás, a člověk netušil proč. První den okupace jsme koukali ve škole z okna, jak přijíždějí němečtí vojáci. Byly to krušné chvíle. To už jsem chodil do Akademického gymnázia na Příkopech,“ řekl pro Paměť národa.

A ruka se do ruky zabalila

Mělo to ovšem i jiné důvody, ryze osobní. To když Jindra Hojer vzal do úst poprvé cigaretu a ne a ne ji vyplivnout. Jindra Hojer, vzor čestného a spravedlivého kluka, a pálil jednu cigaretu za druhou. A nejen to…

Taisa, maturitní foto, rok 1943, archiv Jindry Hojera. Tohle je očividně ta Tája, které Jestřáb nemohl konkurovat.

„Jenže my už měli jiné zájmy… Ona měla blonďaté vlasy a modré oči, víte?! Odpadla nám poslední hodina a já jí řekl: ‘Tájo, máme hodinu, než ti pojede vlak, já tě doprovodím. Půjdeme pěšky na nádraží a budeme se učit.‘ A jak jsme vyšli na Příkopy, tak u Dětského domu, tam, co ústí Havířská ulice, stála kaštanářka. Byl listopad, sychravé počasí, tak povídám: ‘Koupíme si horké kaštany.‘ Tak jsme si koupili pytlík kaštanů, za korunu jich bylo deset. Kaštany jsem dal Táje do kapsy a prázdný pytlík k sobě. Vždycky jsme si sáhli do kapsy a kaštan oloupali a najednou se stalo, že do té kapsy vjely dvě ruce současně. Moje i Tájina. Kaštany už tam takřka žádné nebyly. Zato jsem měl najednou pocit, jako když vám projede tělem 220 voltů a 50 hertzů. Naše prsty se propletly, já stiskl její ruku a Tája ten stisk opětovala. Tomu nemohl Jestřáb konkurovat,“ vzpomínal Hojer pro Reflex.

Měl tajný románek s Tájou šťastný konec jako v pohádce? Ale ano. Potkali se, když Táje bylo už šedesát let. Pracovala jako lékařka v Kosmonosech. A co udělal Jindra Hojer, v té době vdovec a uznávaný chemik? „Byla to i ve svých šedesáti letech velká krasavice. Divil jsem se, že zůstala svobodná – chlapi prý za ní dolejzali jako mouchy na zkažené maso. Naše prvotní setkání nebylo nijak zvlášť srdečné, ptala se mě, co potřebuju. Dal jsem jí dopis, který jsem jí napsal a který jsem neměl odvahu odeslat. V něm jsem se jí vyznával ze svých citů. Ona to přede mnou četla a já trnul, co z toho bude. Pořád jsem netušil, na čem jsem. Dočetla dopis, udělala dva kroky ke mně, rozpřáhla náruč a řekla: ‚Pojď ke mně, Jindro!‘ Já vyskočil jako čert z krabičky, objali jsme se a tekly nám slzy štěstí. Po čtyřiceti letech jsme byli zase spolu.“ A byli spolu, sestěhovali se do společného bytu a strávili spolu dalších 25 let života.

Skautský průkaz Jindry Hojera. Vyfoceno žáky ZŠ Dukelská v Mladé Boleslavi v rámci projektu Příběhy našich sousedů

A jak se Jindra dostal do Rychlých šípů?

„Byl jsem v oddíle asi tři čtvrtě roku, když za mnou přišel Jestřáb, že by potřeboval moje jméno do seriálu. Tak jsem se jako hodný kluk doma zeptal maminky, jestli mi to dovolí. Maminku zajímalo, co to bude za postavu. Jestřáb řekl, že ta postava mi v životě hanbu dělat nebude. Tak jsem na to kývl. Jenže Skaut a Rychlé šípy, to bylo něco jiného. Některé příhody sice měly reálný základ v tom, co jsme v oddíle prožili, ale většinou se jednalo o smyšlené historky,“ řekl pro Paměť národa. A tak se Jindra Hojer stal jedním ze slavné pětice Rychlých šípů, jejichž příběhy poprvé vyšly v roce 1938.

Kreslené Rychlé šípy byly nejoblíbenějšími ´komiksy´ pro mládež své doby. Foto Facebook

A co Foglar?

V době dospívání se Jindra Hojer od Foglara myšlenkově vzdálil. Vystudoval chemii a většinu života pracoval ve Výzkumném ústavu organických syntéz v Rybitví u Pardubic. S Jaroslavem Foglarem se potkal až v roce 1983, kdy se konalo první setkání původních členů Dvojky. Od té doby spolu byli v kontaktu a pořádali spoustu akcí. Když v roce 1999 Foglar zemřel, uvědomil si Jindra Hojer, že mu nikdy nestačil za vše poděkovat. A tak s Václavem Černým vydali knihu ´Jestřábe, díky´ s příspěvky od chlapců z oddílu i od jeho přátel. „Jsem rád, že jsme to udělali,“ řekl Jindřich Hojer.

Vložil: Kamil Fára