Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Historik a legionář, hasičský záchranář i včelař... Kdo jsou nositelé nejvyšších ocenění kraje a jaké jsou jejich příběhy

27.05.2019
Historik a legionář, hasičský záchranář i včelař... Kdo jsou nositelé nejvyšších ocenění kraje a jaké jsou jejich příběhy

Autor: Pardubický kraj

Popisek: Nositelé letošních nejvyšších ocenění Pardubického kraje na slavnostním předávání ve Východočeském divadle

Na slavnostním večeru ve Východočeském divadle převzali Cenu za zásluhy o Pardubický kraj František Bobek z Československé obce legionářské, hasičský záchranář Jaroslav Žák, včelaři Josef Volejník a Evžen Báchor a oční lékař Jan Iserle. Cenu Michala Rabase za záchranu dostali Michal Fajfr a Jiří Sršeň za záchranu tonoucí ženy a Jaroslav Komárek za zastavení koně vláčejícího zraněného jezdce na dostihovém závodišti v Pardubicích. Slavnostní program doprovodily svým vystoupení žákyně tanečního oboru ZUŠ Chrudim a vokální soubor Gentlemen Singers.

Cenu za zásluhy o Pardubický kraj získali:

Historik František Bobek

Ing. František Bobek získal Cenu za zásluhy o Pardubický kraj za celoživotní přínos k popularizaci lokální historie 2. světové války a aktivní podporu akcí, díky nimž se tato historie nadále udržuje v živém povědomí veřejnosti, a zejména mládeže.

Pan Bobek je dlouholetým členem Československé obce legionářské. Jejím jménem, ale vysoko nad rámec svých povinností, se podílí na realizaci řady významným vzdělávacích, vzpomínkových, ale i investičních projektů. Patří mezi ně například záchrana tzv. Zámečku (Larischova vila) spjatého s posledními dny ležáckých občanů, putovní a vzpomínková akce Oheň (bez)naděje nebo branné závody pro žáky základních a středních škol, které nenásilnou formou spojují sport s předáváním informací o naší historii. V neposlední řadě je třeba vzpomenout osobní a lidský přístup pana Bobka při spolupráci s válečnými veterány v regionu Pardubicka a Královéhradecka.

Druhá světová válka zanechala nesmazatelné stopy na území východních Čech. A východní Čechy se stejně nezapomenutelně zapsaly do historie největšího světového konfliktu. Operovala zde výsadková skupina Silver A, která se významným způsobem podílela na přípravě likvidace zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Pomoc výsadkářům řada zdejších obyvatel zaplatila cenou nejvyšší, zejména pak lidé z vesničky Ležáky.

Za pomoc výsadkářům zdejší obyvatelé zaplatili cenu nejvyšší

Památku všech těchto obětí, mezi nimiž byly i děti, je nezbytné stále připomínat a vzpomínku na hrdinství odboje předávat dalším generacím. To si vzal za své bývalý voják, nyní člen Československé obce legionář­ské František Bobek. Ten je hnacím motorem aktivit udržujících vzpomínku na hrdiny stále živou a zároveň činí vše pro to, aby nezanikla pietní místa s válečnými událostmi spojená. Má hlavní roli v záchraně pardu­bického Zámečku, kde byli Ležáčtí nacisty drženi, a v je­ho budoucí proměně v památeční místo. 

„Jako národ trpíme deficitem hrdinství,“ vysvětluje svou motivaci František Bobek, který se už dlouhá léta aktivně věnuje válečným veteránům. „Musíme ho připomínat. To je zásadní věc, která mě vedla k tomu, že jsem začal na památku paradesantních výsadků organizovat branné závody Battlefield.“ Připomínku tragédie Ležáků pak František Bobek zesílil pořádáním každoroční akce Oheň (bez)naděje, při níž děti čtyři dny putují do Chelmna nad Nerem ve stopách zavražděných dětí z Ležáků a Lidic. „Pana Bobka si nesmírně vážím. Je to člověk s obrovským entuziasmem v kouzelné kombinaci s pokorou,“ říká jeden z navr­ho­vatelů ocenění, fotograf Tomáš Kubelka. „On zapaluje další lidi. Spoustu mladých inspiruje, provazuje gene­race napříč, seniory s mladými.“

Záchrana Larischovy vily

Vyjmenovat aktivity Františka Bobka by zabralo mnoho místa. Velmi na očích je v poslední době záchrana Larischovy vily, tedy takzvaného Zámečku. „Je až neuvěřitelné, jak daleko tento projekt dokázal dotáhnout,“ připomíná rozhlasová publicistka Šárka Kuchtová. „Jak dokáže shánět finance, řemeslníky, odborníky... Díky němu a jeho spolupracovníkům bude tato památka opravena.“

Československá obec legionářská přitom vstupem do boje o záchranu místa posledních okamžiků života občanů Ležáků šla do obrovského rizika. Projekt za desítky milionů, na jehož začátku byla zanedbaná ruina a na jehož konci má být památník heydrichiády, stojí obrovské úsilí. „Můžu říct, že spolu s projekty pro mládež mi to zabere veškerý můj čas,“ přiznává František Bobek.

Hasič Jaroslav Žák

Nadporučík Jaroslav Žák získal Cenu za zásluhy o Pardubický kraj za mimořádný a nadregionální přínos k zavádění vyprošťovací techniky a moderních postupů při řešení zejména dopravních nehod.

Pan Žák je od 80. let 20. století průkopníkem a aktivním propagátorem zpřístupnění vyprošťovací techniky regionálním posádkám hasičských vozů. Významně se podílel na rozvoji záchranářského oboru v České republice a přispěl i k prosazení myšlenky, že hasič se má aktivně podílet na záchraně zdraví či života vyproštěním a poskytnutím další pomoci postiženým.

Počítat u profesionálního záchranáře, kolika lidem v krizové situaci, při níž byl v ohrožení život nebo zdraví, pomohl, je nesmysl. Pro Jaroslava Žáka, který je bezmála pětatřicet let u hasičského sboru, je pomoc v nouzi každodenním chlebem. Stejně jako pro stovky jeho kolegů po celé republice. Ovšem urostlý usměvavý velitel směny C chrudimských hasičů je přece jenom v něčem výjimečný.„K profesionálním hasičům jsem nastoupil v roce 1985 po vojně,“ vypráví Jaroslav Žák. „Můj handicap byl v tom, že jsem tehdy moc neznal hasičinu. Měl jsem ale naopak výhodu v technickém vzdělání, byl jsem odborníkem na automobily a opravárenství.“ V té době u hasičských sborů začínaly fungovat služby, tedy servis zajišťující bezvadné fungování automobilů, radiostanic a dalšího technického vybavení. Jaroslav Žák byl jako absolvent elektrotechnické průmyslovky v tomto směru kompe­tentní, a tak došlo ke spojení, které se pro budoucnost ukázalo jako velice prospěšné. „Chtěl jsem se posunout dál, což byl hlavní impuls k tomu, že jsem se dostal ke stavění zásahového vozidla pro vyprošťování osob,“ pokračuje Žák, který byl vychován k tomu, že když něco dělá, má to dělat pořádně. „Na krajských stanicích jsem viděl, že je všechno polovičaté, nedotažené do konce, takže tady jsme to dělali z gruntu a pořádně. Díky tomu se podařilo vytvořit vozidlo Tatra 623, se kterým jsme v roce 1990 obrovským způsobem uspěli v Brně na první výstavě Pyros.“

Ačkoliv do té doby byla vyprošťovací technika výsadou pouze hasičů ve velkých městech, Žákovi se podařilo na Chrudimsku vybudovat špičkový systém při vyproš­ťování osob z havarovaných automobilů. A myšlenku, aby vybavení k záchraně zraněných při dopravních nehodách měl k dispozici co největší počet hasičů, šířil po celé zemi. „Studená sprcha přišla v červnu 1995, kdy se stalo železniční neštěstí v Krouně, kde bylo devatenáct obětí a kde jsem viděl, že někdy ani naše špičková tatřička nestačí. To mi dalo vizi, jak se zase posunout dál,“ popi­suje připomínkou na tragickou nehodu další milník vývoje Jaroslav Žák. V tomto oboru hasičské činnosti se z něj stal uznávaný odborník, který svoje ideje přenášel dál prostřednictvím přednášek na hasičských školách, učilištích a kurzech. Přitom neustále sledoval moderní trendy a zaváděl je do praxe. „Pan Žák se lvím podílem zasloužil o to, aby technika, kterou hasiči používají, byla v náležité kvalitě. A nejenom, že toto dokázal zajistit, navíc si vychovává následovníky, kteří by jednou měli štafetu převzít po něm,“ hodnotí Jaroslava Žáka bývalý dlouholetý starosta Chrudimi Petr Řezníček.

„Asi jsem byl v životě ve správný okamžik na správném místě a dotahoval věci do konce,“ uzavírá skromně Jaroslav Žák a svěřuje se: „Pokud vezmete hrobníkovi z lopaty oběť, vrátíte ji do života, je to krásný pocit štěstí a stojí za to tuhle práci dělat.“

Včelaři Josef Volejník a Evžen Báchor

Oba laureáti jsou dlouholetými včelaři, jsou popularizátory tohoto oboru, své zkušenosti dlouhodobě předávají odborné i laické veřejnosti, včetně mládeže. Oba se zasloužili i o inovace v této oblasti. Pan Volejník je autorem novátorského technického řešení, které usnadňuje manipulaci s včelstvy, čímž je zajištěn nejen lepší komfort pro samotné včelstvo, ale je tím včelařství zpřístupněno i starším či fyzicky handicapovaným včelařům. Pan Báchor dlouhodobě usiluje o důležité změny legislativy a je autorem včelařského kroje, který již přejalo více než 50 včelařských spolků.

Velká maringotka postavená na okraji jedné z luk, na kterých se prohánějí starokladrubáci z nedalekého hřebčína. To je jedno z království Josefa Volejníka, ze kterého na jaře vylétají včely, aby opylovaly květy na rozlehlých zelených polabských plochách.

Ačkoliv pan Volejník nepatří právě mezi nejmladší včelaře, i když blížící se devadesátku by mu nikdo nehádal, zvládá bez problému postarat se o své svěřenkyně hned v několika takových maringotkách rozesetých na Přeloučsku. Je totiž pokračovatelem a zlepšovatelem metody, jejíž základy položil Otakar Brenner.

Ke včelám se Josef Volejník dostal už před druhou světovou válkou

Ale pojďme od začátku. Dnes devětaosmdesátiletý Josef Volejník se ke včelám dostal už před druhou světovou válkou. „Naproti přes ulici bydlel pan Drahokoupil a tomu jsem hlídal roje. To bylo první setkání se včelami,“ vzpomíná Volejník, který se naplno svému životnímu koníčku začal věnovat po návratu z vojenské služby.

 Za štěstí považuje, že se časem seznámil s metodou včelaření prosazovanou Otaka­rem Brennerem. „Měl jsem kamarády s velkými úly, to se mi ale nelíbilo. Poznal jsem pana Brennera, který včelařil s nízkými nástavky. Tak jsem i ty svoje uřezal,“ vypráví Josef Volejník o zásadní změně svých úlů v po­lovině sedmdesátých let. Laikovi jen složitě vysvětli­telná metoda nepoužívá v úlu žádné mateří mřížky, včely nijak neomezuje v pohybu a vytváří podmínky podobné, jaké mají divoké včely v dutině stromu. Tento způsob včelaření, který umožňuje včelám vytvořit uvnitř svoje vlastní hnízdo, vyžaduje pouze speciální zvedák, který včelař používá při výměně jednotlivých nástavků. „Tato metoda mě zaujala především proto, že ji i jako žena zvládnu. Po fyzické stránce nemám problém s manipulací s menšími nástavky a při vytáčení medu nepotřebuji pomocníka,“ vysvětluje Volejníkova žačka a současná jednatelka přeloučské organizace Českého svazu včelařů Milada Polláková. Tím potvr­zuje slova samotného pana Volejníka, který s ús­měvem opakuje, že tento způsob včelaření je velmi pohodlný. „Včely nás vlastně nepotřebují, takže já je celou sezónu neruším. V takovém úlu není co dělat. Ne­můžete ani udělat žádnou chybu,“ tvrdí Josef Volejník.

Zkušenosti od něj čerpají nejenom kolegové na Pře­loučsku, se svými studenty za ním jezdí i ředitel Středního odborného učiliště včelařského Nasavrky Josef Lojda: „Pan Volejník včelaří tak, jak to včely potřebují. Nedělá zbytečné zásahy, snaží se včelám vyhovět. Se studenty k němu jezdíme proto, aby viděli, jak daleko se zkušený včelař může časem dostat.“

A co pro pana Volejníka znamenají jeho včely? „Pohoda, pohoda, nic jiného než pohoda. Je to příroda a to je radost,“ vyznává se Josef Volejník.

Evžen Báchor: Včela je kamarádka, se kterou se vzájemně respektujeme

Ať už vyrazíte na Dny medu, nebo se účastníte jiné veřejné akce, při níž se ve svých krojích prezentují pardubičtí včelaři, téměř jistě narazíte na Evžena Báchora. Nepřehlédnutelná postava ozdobená nezbyt­nou bílou čepicí ke včelám a včelaření prostě patří. „Včela je pro mě vším, je to vlastně rodinný příslušník,“ vyznává se ze svého vztahu ke svým medonosným přítelkyním někdejší dlouholetý předseda Pardubického včelařského spolku Evžen Báchor. „Je to kamarádka, se kterou se vzájemně respektujeme. Dává mi štěstí, spokojený život a taky trochu medu.“

Touha o poznání mikrosvěta blanokřídlého hmyzu u včelaře a fotografa Evžena Báchora začala již v mladistvém věku v Krkonoších. Zde jako malý chlapec pozoroval včelky a čmeláky, jak přelétají z květu na květ v rozkvetlých stráních jeho rodných hor. Tento svět jej fascinoval natolik, že začal chovat nejprve čmeláky. V osmnácti letech ho místní zubař přivedl přímo k úlům do opuštěného včelína. Zde se zrodilo to prvé celoživotní partnerství se včelami. „Od té doby jsem je už nikdy neopustil,“ vypráví Báchor. Včelaření se pro něj stalo životním posláním a daleko přesáhlo hranice území, na kterém jeho kamarádky opylují květy. Jako edukovaný včelařský odborník je vždy ochotný radou pomoci svým kolegům, organizuje kurzy pro začínající včelaře a navazuje zahraniční partnerství. Zkušenosti od něj přebírají i včelaři z různých koutů republiky, kteří organizují výpravy a zájezdy do jeho včelnic.

Dny medu a naučná včelí stezka

Založil slavnou tradici Dnů medu, vybudoval naučnou včelí stezku a Pardubický včelařský spolek pozvedl mimo jiné i praporem a krojem, kterým se zdejší včelaři prezentují společnosti. Významná je v jeho aktivitách i publikační a přednášková činnost. „U Evžena oceňuji jeho obrovské znalosti a schopnost předávat je dál. Můžete se ho zeptat na zdánlivou maličkost nebo hloupost a on vše s velkým pochopením vysvětlí,“ popisuje svého učitele senátor Petr Šilar. Chválou nešetří ani včelař Jiří Marhan: „Ačkoliv jsem skoro o generaci starší, stále se mu obdivuji a stále se k němu chodím učit. Je mi vzorem nejenom ve včelařině, ale i svým životním elánem.“

Svou energii Evžen Báchor věnuje i zlepšení podmínek pro včelaře. Zapojil se do legislativního procesu, pomohl zajistit podporu včelařů z evropských fondů, vytvořil základ pro centrální evidenci chovatelů včel nebo bojoval za snížení používání chemických postřiků v ze­mědělství. Region a práci zdejších včelařů propaguje také v zahraničí, například na půdě Evropského parla­mentu, ve francouzském Montpellier či italském Rosignanu. A za hranicemi navazuje také zajímavá partnerství. „Máme co ukázat, co nabídnout a naší čin­ností jsme se zviditelnili,“ popisuje Evžen Báchor. „Spolupracujeme se Slovinskem, s Itálií, s vče­laři z Polska nebo Velké Británie a dokonce i ze Švédska od severního polárního kruhu.“

Záběr činnosti Evžena Báchora je obrovský a jednoduše ho shrnuje Jiří Marhan: „Je to renesanční člověk...“

Oční lékař Jan Iserle

Doc. MUDr. Jan Iserle, CSc. získal Cenu za zásluhy o Pardubický kraj za jeho dlouholetý přínos k rozvoji očního lékařství v Pardubickém kraji.

Pod vedením pana profesora Iserleho došlo k významnému rozvoji očního lékařství v tomto regionu, kdy již od prvního roku jeho primariátu rychle rostl počet prováděných operací a rozšiřoval se i okruh nově zaváděných zákroků. MUDr. Iserle stál v čele očního oddělení pardubické nemocnice nepřetržitě 23 let, a i po svém odchodu do důchodu udržoval a stále udržuje kontakt s odbornou veřejností i bývalými pacienty. Je nepřehlédnutelnou osobností Pardubicka a velkým vzorem pro řadu kolegů i následovníků.

Loni na podzim se doc. MUDr. Jan Iserle, CSc., dožil „baťovské“ devětadevadesátky. A baťovský je do jisté míry i jeho životní příběh. Příběh muže, který se do své profese plně ponořil a díky svému zanícení stál u celé řady jejích milníků.

Rodák z Pardubic promoval v roce 1947 a jeho lékařský zájem původně směřoval k patologii. Nastoupil na praxi k prof. Fingerlandovi do Hradce Králové, kde ale místo lékaře nebylo volné. „Řekl mi, že mi zamluvil místo na očním, kde nikoho neměli a jakmile se to u něj uvolní, tak přejdu k němu. Ale na očním byla výborná parta, takže i když si pro mě prof. Fingerland za tři měsíce přišel, zůstal jsem,“ vzpomíná docent Iserle se smíchem. Pracoval na nově budované oční klinice pod prof. Vanýskem, se kterým následně odešel do Brna. Po odchodu prof. Vanýska se měl stát přednostou kliniky, to ale překazil fakt, že neměl a nechtěl mít stranickou legitimaci. A tak se vrátil do Pardubic.

„To bylo v roce 1961, zrovna tady končil první primář očního Josef Svoboda, po kterém jsem oddělení převzal,“ vypráví pan docent, který do města na soutoku Labe a Chrudimky přinesl řadu nových metod. „Tenkrát ty oči, to byl kumšt. Oko se otvíralo nožem, muselo se přesně říznout, dávat pozor, aby nevyteklo, to bylo napětí.“ Ani to ale nebránilo docentu Iserlemu pouštět se do progresivních zákroků. Byl tak členem týmu, který poprvé na kontinentě zopakoval v Anglii už prove­denou implantaci umělé nitrooční čočky.

„Dostali jsme se k umělému plastu, ze kterého nám optik Altman vyráběl čočky. My jsme je pak implan­tovali,“ popisuje docent Iserle, který byl přímým účastní­kem dynamického rozvoje oftalmologie. Během jeho působení se v Pardubicích začaly dělat dosud neprová­děné operace jako keratoplastika, dacryocysto­rhi­nos­tomie a další. V čele očního oddělení stál třiadva­cet let až do roku 1984, na oddělení pracoval do roku 1996 a pacientům se poté věnoval v ambulantní praxi. „Je to člověk, který se zasloužil o renomé pardubické nemocnice, o rozvoj jednoho z klíčových oborů. Byl průkopníkem zdejšího očního lékařství a vychoval řadu svých nástupců,“ říká generální ředitel společnosti Nemocnice Pardubického kraje Tomáš Gottwald.

Zásluhy pana docenta jsou pochopitelně především na poli oftalmologie, ovšem jako každému renesančnímu člověku nevyplňovala jeho čas pouze ona. Jméno Iserle je spojené i se sportem, a to nejen proto, že dodnes se pan docent po městě pohybuje na kole. V mládí hrál hokej i fotbal a devět let předsedal zdravotní komisi v hokejovém výboru. Elán a dobrá nálada se ho drží stále. „Nejlepší lék je být optimista. Pasívní lidi, smutní, ti to vždycky odskákali. Kdežto šoumeni, ti se ani nemuseli léčit a dopadlo to s nimi dobře,“ usmívá se docent Iserle.

Cenu Michala Rabase za záchranu získali:

Studenti Michal Fajfr a Jiří Sršeň za záchranu tonoucí ženy

Pan Michal Fajfr a pan Jiří Sršeň si 12. března 2018 všimli nehybného těla plujícího v místním potoce. Oba kamarádi bez váhání sešplhali po prudkém srázu k řece a bezvládnou starší ženu společně vytáhli z vody. Za svůj nezištný čin se jim dostalo uznání až s časovým odstupem, protože po předání ženy dalším svědkům události a policii z místa záchranného činu odešli domů.

Na pozdní večer 12. března loňského roku zřejmě dlouho nezapomenou dva kamarádi z Letohradu - Jiří Sršeň a Michal Fajfr. Mladíci, jejichž přátelství se táhne už od první třídy základní školy, se tehdy šli projít. V místě, kde silnice podjíždí železniční trať, se ale poklidná procházka změnila v boj o lidský život. „Uviděli jsme muže, který běžel od mostu a křičel o pomoc,“ popisuje začátek příběhu student průmys­lovky Jiří Sršeň. „Z mostu jsme viděli, jak se potokem valí žena. Michal seběhl na břeh a začal jí podávat ruku.“ Žena ovšem nebyla schopná se ruky chytit, a tak ji Michal Fajfr popadl za nohu. To už příkrý břeh zdolal i Jiří a ženu uchopil za druhou nohu. „Společně jsme paní dostali z vody ven a snažili jsme se ji vytáhnout po strmém břehu nahoru na cestu,“ doplňuje Michal, podle kterého to ale nejprve kvůli klouzajícímu terénu vůbec nešlo. Asi desetiminutové snažení ale nakonec přineslo ovoce a promočenou ženu se mladíkům podařilo dostat z koryta potoka.

Původní plán prochlazenou ženu dovést do tepla bytu muže, který oba zachránce přivolal, rychle zavrhli a raději zavolali na místo profesionály. „Zavolal jsem záchranku a nasměroval jsem ji sem. Se záchrankou během deseti minut přijela i policie a hasiči. O ženu se postarali a my jsme mohli jít domů,“ lakonicky uzavírá děj večerního příběhu Jiří.

Ovšem příhoda tím zdaleka neskončila. Po Letohradu se totiž rozkřiklo, co se u potoka v noci stalo, nikdo ale netušil, kdo jsou dva mladí zachránci. „Říkalo se, že to byli dva kluci, ale nikdo nedokázal říct kteří,“ vzpomíná starosta města Petr Fiala. „Pomohly sociální sítě, kde jsem zveřejnil, že zachránce hledám. Když jsem se pak dozvěděl, o koho se jedná, tak mě to ani nepřekvapilo, protože je znám.“

Proč takové složité pátrání po zachráncích? Mladíci se totiž s noční příhodou nesvěřili proto, že student letohradské průmyslovky Michal měl ten večer „zaracha“ a tudíž se bál reakce rodičů, kteří by se dozvěděli, že i přes zákaz šel ven. „Policie na místě naši totožnost nijak nezjišťovala a mohli jsme jít rovnou domů,“ říká Michal, kterému to přišlo vhod. Doma se ale svěřil Jiří, jehož babička na starostovu výzvu odpověděla. „Chtěl jsem chlapcům poděkovat, tak jsem je i s rodiči pozval na radnici. Bylo vidět, že rodiče jsou na kluky pyšní, takže ten prohřešek byl dávno odčiněn,“ usmívá se starosta Fiala.

Prožitá příhoda a záchrana topící se ženy ani jednomu z chlapců život nezměnila. „Nic se nezměnilo. Zachrá­nil jsem život, ale že bych byl něco víc než někdo jiný, to určitě ne,“ tvrdí Michal.

Veterinární technik Jaroslav Komárek za zastavení koně vláčejícího zraněného jezdce

Pan Komárek pracuje jako veterinární technik na dostihovém závodišti v Pardubicích. V rámci dostihového dne v den 128. Velké Pardubické, 14. října 2018, došlo při jednom z rámcových dostihů ke kolizi, v jejímž důsledku jezdec vypadl ze sedla, ale zůstal jednou nohou zaklíněn ve třmenu. Kůň ho poté táhl po zemi velkou rychlostí směrem k další překážce. Během této jízdy jezdec ztratil vědomí. Pan Komárek vběhl splašenému koni do dráhy, aby ho zastavil. Pokud by pan Komárek neriskoval vlastní zdraví, aby téměř půltunové zvíře zadržel, mohl případný další skok být pro zraněného jezdce osudný. Takto jezdec Ján Mach vyvázl bez vážnějších následků na zdraví.

Kůň Smajlík právě s jezdcem Jánem Machem za lesíkem pravděpodobně podcenil poměrně lehký příkop s živým plotem. Pádů je v dostizích poměrně hodně, tenhle byl ale trochu jiný. Machovi totiž zůstala noha zaklíněná ve třmeni a kůň ho vláčel zhruba kilometr oranicí. „S kolegy jsme byli na dropu, když jsme uviděli, že zpoza lesíka vyběhl kůň vláčející jezdce,“ vzpomíná na osudový okamžik Jaroslav Komárek. „Rychle jsem utíkal kolem překážek a za živým plotem, který jsem přeskočil, se mi podařilo koně s obrovským štěstím chytit a zastavit.“

Možná v tom bylo štěstí, ale také pořádná dávka odvahy. Jaroslav Komárek je sice kus chlapa a s koňmi má velké zkušenosti, tady se ale postavil do cesty rozeběhnutému půltunovému plnokrevníkovi. „Šlo mu přitom o život,“ potvrzuje veterinář a správce dráhy pardubického závodiště Jiří Janda. „Jára je koňař odmalička a když viděl tu hrůzu, která se tady stala, bylo mu jasné, že jde o život jezdci i koni. Nepřemýšlel, co a jak má dělat, prostě utíkal na pomoc.“

Koně se podařilo Jaroslavu Komárkovi zastavit před překážkou číslo jedenáct, kterou kromě živého plotu tvoří i masívní břevno. Právě to hrozilo fatálním zraněním jezdce a pravděpodobně i koně. „Bylo velmi důležité i to, že se nám podařilo po zastavení koně udržet v klidu. Byl vyděšený a asi i rád, že jsme ho zastavili. Nezačal se nám točit nebo skákat,“ doplňuje Komárek, který měl i tak problémy jezdce ze třmenu vyprostit. „Museli jsme tedy koně kompletně odsedlat a pak se o žokeje mohli postarat záchranáři.“ Ján Mach skončil v pardubické nemocnici. Sice zraněný, ale bez vážnějších následků.

Výjimečnost situace a konání Jaroslava Komárka potvrzuje i ředitel Dostihového spolku Martin Korba. „Velmi si vážím všech lidí, kteří dokáží v kritický okamžik reagovat. Pan Komárek má můj obrovský obdiv,“ konstatuje Korba, který zaznamenal i poch­val­né reakce zahraničních hostů dostihu.

Sám Jaroslav Komárek o příhodě z loňského podzimu vypráví, aniž by svoji zásluhu na záchraně života jezdce zveličoval. „Volné koně se nikdy zastavit nesnažíme, je to přece jenom pět kilo živé váhy. Ale když tam visí člověk, tak nad tím nepřemýšlíte, prostě se snažíte toho koně zastavit. A jestli bych to udělal znova? Udělal,“ dodává Komárek.

Komerční sdělení

Vložil: Markéta Vančová

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace