Vzpomínková cesta ke kostelíku Božího těla. A příběh o lakotné selce. Český poutník
15.12.2019
Foto: René Flášar
Popisek: Kostelík Božího těla
FOTOGALERIE V období adventu a vánočních svátků je člověk náchylnější ke vzpomínkám na časy dětství a mládí. Vydáváme se do míst, která jsou nám nějak blízká, abychom přemýšleli o časech minulých a hledali smysl života. Právě z těchto důvodů jsem se na jedno z předvánočních putování vydal ke kostelíku Božího těla, který leží uprostřed panensky krásné přírody mezi městem Šumperk a obcemi Hrabenov a Bludov.
Právě k posledně jmenované obci úředně kostelík náleží. Nejkratší cesta k němu ale vede od hájovny Vápenice, která stojí při silnici ze Šumperka do Hrabenova. Zde nechávám automobil, ale v těsné blízkosti je i autobusová zastávka, pokud byste chtěli cestovat hromadnou dopravou, a vyrážím k místu, které jsem tak často navštěvoval ve svém mládí.
Nevím přesně, co mě ke kostelíku ukrytému v lesích táhlo, ale vždy, když na mě padly chmury, věděl jsem, že toto místo je rozptýlí. Někdy jsem jen tak poseděl, jindy se začetl do knížky. Při dnešní cestě jsem se rozhodl zanechat u kostelíka i svoji malou stopu, proto jsem s sebou vzal ovocný stromek a rýč. Od hájovny je to k mému cíli zhruba dva kilometry, takže jde o příjemnou procházku v létě i v zimním období. Po cestě vzpomínám na legendy, které jsou s daným místem spojovány.
Hostii zachránily divoké včely
Nejrozšířenější z pověstí vypráví příběh o lakotné selce z Hrabenova, která šla do šumperského kostela. Při svatém přijímání hostii – Tělo Páně – nespolkla, ale vložila do modlitební knížky, aby jej mohla dát doma do žlabu krávě, aby více dojila. Když se vracela zpátky, zastavila se na místě dnešního kostelíčka, kde byly tehdy pouze hluboké lesy. Chtěla si odpočinout. Usnula a během spánku jí hostie z knížky vypadla. Selka se po chvíli vzbudila, nevšimla si, že hostie vypadla, vzala knížku a šla domů. Po čase si lidé na tom místě všimli podivné záře, která vycházela z dutého stromu. Šli blíže a spatřili vprostřed stromu zapadlou ztracenou hostii obalenou včelím voskem. Údajně ji do stromu zanesl roj divokých včel a následně kolem hostie utvořil voskovou monstranci.
Včely tak napravily zneuctění Božího Těla, jehož se dopustil člověk. Lidé v úžasu nad tím, co spatřili, postavili na tom místě malý kostel, který nazvali Kostelíček zjevení se Božího Těla. Podle podobné pověsti měl hostii v těch místech vytrousit ovdovělý dělník Kuneš. Mezi lidmi se také dodnes traduje pověst o tom, že kostelíček patřil kdysi k Hrabenovu. Když jednou Hrabenovští hráli v jedné z bludovských hospod s Bludovskými karty, prohráli všechno, co u sebe měli. Chtěli hrát dál, ale nevěděli o co. Jediné, co je napadlo, byl kostelík. Prohráli ho a od té doby prý patří Bludovu.
Kdo vlastně kostelík postavil?
Zajímavá je ale i doložená historie kostelíčka. Poprvé je zmiňován k roku 1553, kdy se v jedné listině mluví o cestě ke kostelíčku Božího Těla. Údajně jej ale už mnohem dřív založil Diviš z Bludova nebo jeho syn, a to kolem roku 1387, kdy drželi v zástavě bludovské panství. Bludov v té době patřil moravským markrabatům Joštovi a Prokopovi, kteří jej často zastavovali. K opatrování kostelíčka byl ustaven poustevník. Poustevníci se o něj starali až do konce 18. století. Poblíž měli postavenou poustevnu. Když se v první polovině 20. století přistavovala sakristie, vykopali lidé u zdi kostelíčka lidské kosti, snad právě kteréhosi z poustevníků.
Zboření lidé nedopustili
V 18. století byl kostelík přebudován prakticky do dnešní podoby. Ovšem již o několik desítek let později nastoupil na trůn císař Josef II., který přikázal zrušit mnohé kláštery, kaple či poutní místa. Stejný rozkaz, tedy zbořit a rozebrat, vynesl i pro bludovský kostelíček a kapličky při cestě na Zámeček a na kopci mezi Šumperkem a Bludovem. Místní lidé ovšem svůj kostel natolik milovali, že se jej nechtěli vzdát. Třikrát byla vyhlášena dražba. Dražba se konala na rychtě, ale žádný kupec se nenašel. Bludovští prohlásili, že na poli mají dost kamení a zadarmo. Až když se dražba konala potřetí, domluvili se mezi sebou, vybrali potřebnou částku a nastrčili jednoho ze sousedů, který kostelík koupil. Koupil ho, ale nezboural. Nechal ho stát a lidé čekali, až bude příznivá doba na jeho obnovení. Ta dlouho nepřicházela. Kostelík mezi tím chátral, až se mu propadla i klenba a v jeho rozvalinách se schovávali pasáci dobytka před nepřízní počasí. Změna přišla až v roce 1832, kdy se díky přímluvě hraběte Františka Josefa ze Žerotína podařilo kostelíček opravit.
Poděkování za ukončení cholery
Od poloviny 19. století se zde také každoročně slavívá svátek svaté Rozálie, patronky Bludova. V roce 1855 totiž postihla Bludov velká epidemie cholery. Jen v srpnu a září tehdy zemřelo na 120 lidí. Tehdy Bludovští zavázali veřejným a slavným slibem Bohu sebe i své potomky, že svátek toho světce či světice, na jehož svátek cholera poleví, budou po všechny věky slavit jako svátek zasvěcený. Cholera polevila od 4. září, na svátek sv. Rosálie. Od té doby se tato světice každoročně slavívá bohoslužbami u kostelíčka. Hlavní pouť pak vždy bývá v neděli po svátku Božího Těla, což je obvykle v červnu.
Deset tisíc poutníků
Kolem kostelíku postupně vyrůstal celý poutní areál, který se velmi záhy proslavil slavnými poutěmi a procesími. Prameny dokonce hovoří o účasti deseti tisíc poutníků při hlavní pouti. Nejstarší památkou pak jsou pískovcová boží muka, dále tam najdeme Stonův kříž, kapličku Panny Marie z roku 1905. Z boku kapličky vytéká od roku 1909 vynikající, ledově chladná a křišťálově čistá voda přivedená z blízkého lesního pramene.
Z roku 1908 je pak křížová cesta, která je tvořena čtrnácti zastaveními uspořádaných do tvaru čtverce. Tři metry vysoké betonové pomníčky jsou zdobeny barevnými obrazy s výjevy z Kristova utrpení. Původní křížovou cestu však tvořily malované obrazy na dřevěných sloupcích.
Poutníkova stopa
Kostelíček je i dnes, v prosinci roku 2019 krásným, tajemným a romantickým místem. I tentokráte na mě sedla ona rozjímající nálada o věcech mezi nebem a zemí a skutečných hodnotách lidského života. Na dlouhé přemítání ale není čas. Je potřeba konat. Kousek za kostelíkem ve směru na Hrabenov vybírám volné místo mezi starými stromy, kopu díru a sázím třešeň. Děkuji Bohu i předkům za toto místo a slibuji, že v budoucnu vysadím i další stromy. Minimálně za své tři syny.
Krásné adventní dny, přátelé poutníci!
Vložil: René Flášar