Cesta na kopec, který uctívali Češi i Němci. Výstup na Bradlo. Český poutník.
06.05.2018
Foto: René Flášar
Popisek: Krásná moravská krajina
FOTOGALERIE Na dnešní putování jsem se vypravil do míst, která mám v paměti z doby mého dětství. Krajinu mezi Libinou a Novou Hradečnou jsem pravidelně pozoroval z okna vlaku při cestách mezi Šumperkem a Olomoucí.
Obouvám toulavé boty, kupuji jízdenku do stanice Libina, vystupuji z motoráčku a vydávám se za poznáním tolikrát viděného, ale přitom doposud nepoznaného. Z nádraží vedou mé kroky po modré značce na kopec nad obcí. Za pěkného počasí je vidět i značná část Jeseníků, dnes se ale musím spokojit jen s vyhlídkou na dole ležící Libinu. Dohlednost není ideální. Před vstupem do lesa na mě čeká naučné zastavení, z něhož se dozvídám, které stromy v něm budu potkávat. Buky, duby, borovice, jedle, smrky, ale i řadu dalších.
Na Šéfovu věž nešplhejte...
Po necelé hodině klidné chůze přicházím ke skalnímu uskupení nazývanému Tři kameny. Původně šlo o souvislou skalní hradbu, která je ale nyní v pokročilém stadiu rozpadu a je rozčleněna na několik izolovaných skal a skalek. Nejvyšší vrcholy dosahují výše 12 metrů.
Vybírám si jednu ze tří přístupných skal a šplhám nahoru. Netrvá mi to dlouho a jsem tam, ale rozhled je opět mizerný. Teprve když se dostanu dolů, dozvídám se, že jsem vylezl na takzvanou Šéfovu věž. „Šplhat na ni je k ničemu," směje se mému zklamání Petr Novotný, který je ve zdejších skalách častým hostem. Škoda, že míří opačným směrem, byl by to skvělý průvodce.
Kde je vrchol?
Ze Tří kamenů je to jen kousek ke studánce Běžinka. Vyvěrá ze země jen několik desítek metrů od nejvyššího bodu Úsovské vrchoviny Bradla, který je mým hlavním cílem. Běžinka je malebné místo s bublající pitnou vodou a tábořištěm. Turisté, kteří sem dorazili o něco dřív než já, se chystají rozdělat oheň starým indiánským způsobem třením větvičkou. Za mého pobytu se jim to nepodařilo, ale při odchodu mi sdělili, že v nejhorším počkají na druhou skupinu, která má i zápalky. Takže táborák bude.
Poté, co jsem se občerstvil báječnou vodou ze studánky, pokračuji ve výstupu na Bradlo. Přestože bych tam dle propočtů měl dorazit za deset minut, vrchol se přede mnou neobjevuje ani po půl hodině. Byť to doteď bylo proti mému přesvědčení, vytahuji z batohu chytrý telefon a zapínám mapy. Díky GPS zjišťuji, že jsem sešel ze správné cesty. S nápovědou jsem na Bradle za dalších 15 minut. Inu, pokrok nezastavíš a co není v hlavě a v očích, musí být v technice a v nohách.
Konečně na Bradle
Vystup na Bradlo je upraven a zabezpečen, podívat se na vrchol tak mohou bez obav i děti. Ještě před několika lety zde byl výhled do všech světových stran, dnes ale pohledu do krajiny na několika místech brání vzrostlé stromy. Přesto je za dobrých podmínek vidět Hrubý Jeseník, Králický Sněžník, prakticky celý Hornomoravský úval a podle literárních údajů za zvlášť jasného počasí také posvátný Hostýn. Na Bradle je i pamětní kniha, v níž lze nechat vzkaz.
Německé i české slavnosti
Dnes slouží Bradlo pouze turistům a horolezcům, v minulosti byl ale jeho význam větší. Němci zde pořádali slavnosti o první květnové neděli a o slunovratu. Protože však Bradlo leželo blízko národnostní hranice, pořádali zde národní poutě také Češi. První taková slavnost za účasti tisíců lidí a několika pěveckých sborů se konala 20. června 1897. V nacionálně vyostřené době druhé poloviny třicátých let se na Bradle pořádaly setkání českých hraničářů. Poslední česká manifestace se na Bradle konala v roce 1948.
Opouštím Bradlo a po červené značce mířím do cíle své cesty, kterým je na nádraží v Nové Hradečné. Po cestě potkávám řadu lesních zvířat, divočáka, sovu, srnku, v křoví číhá zajíc, naštěstí pro mě jsou ale všechna tato zvířátka dřevěná, takže je možné si je osahat a dokonce na nich i posedět.
Z okraje lesa je to na zastávku v Nové Hradečné už jen pár minut. Na příjezd svého vlaku čekám v místním hostinci při dobře vychlazené kofole a lahodné klobásce.
Vložil: René Flášar