Gestapáci ve mlýně aneb Záhadný případ Hradčany-Kobeřice. Záhady života
05.05.2024
Foto: vodnimlyny.cz (snímky v článku časopis Záhady života)
Popisek: Mlýn v Hradčanech u Prostějova, náležející hradiskému klášteru, byl vybudován na potoce Brodečka v roce 1710 za opata Barnarda Wancka, v matrice je však zde doložen mlynář už v roce 1686. Přestavěn byl v roce 1922.
V okrese Prostějov se nachází obec Hradčany-Kobeřice, kde jedna mladá rodina před nedávnem koupila starý mlýn. Nádherná přírodní scenérie s nedalekými loukami a lesy slibovala všestrannou příjemnou rodinnou idylku, avšak krátce po koupi nemovitosti manželé Burianovi začali čelit něčemu, s čím určitě nepočítali. A nakonec si museli na rovinu přiznat, že v jejich mlýně straší.
Zvláštní prožitky rodiny i přátel dosáhly takové intenzity, že před několika týdny na místo dorazili vyšetřovatelé paranormálních jevů, brněnská skupina EPRV777, aby vše prozkoumali, a hlavně pomohli.
„Už v době, kdy jsme mlýn pořizovali, tady byla na některých místech znát zvláštní energie, i když mlýn sám o sobě na člověka působí velmi pozitivně. Má své jedinečné, osobité kouzlo,“ začíná své vyprávění maminka dvou dětí Petra Burianová. Manžel Petr ji doplňuje: „V opavském zemském archivu se dochovala první písemná zmínka o našem mlýně. Je z roku 1610 a vyplývá z ní, že už tehdy tady existovalo pusté torzo mlýna. I podle nálezů, které se mi podařilo získat pomocí detektoru kovů, je jasné, že toto místo má velmi zajímavou minulost. Našel jsem poblíž i nějaké keltské artefakty a římské mince, z čehož usuzuji, že tady poblíž bývala obchodní stezka. Z historických pramenů toho o minulosti mlýna víme poměrně hodně a je velmi pestrá. Koncem druhé světové války, v květnu 1945, se tady ve mlýně dost střílelo, když v této oblasti dlouhých osm dní probíhala bitva o Hradčany mezi Němci a Sověty. Mlýn také, pokud víme, v dávné minulosti čtyřikrát vyhořel.“
Z vyprávění paní Burianové
Před naším nastěhováním tady přes dvacet let nikdo nebydlel, rozsáhlé stavení pohltila příroda a mlýn si žil vlastním životem. Ze začátku jsme sem jezdili jen občas jako na chatu, a protože máme rádi společnost, brali jsme s sebou i své kamarády. Pomalu jsme začali s rekonstrukcí, abychom se sem nastěhovali natrvalo. A už tehdy se, hlavně v mlýnici, začaly dít zvláštní věci. I když jsme se je z počátku snažili ignorovat, později už to nešlo…
Dětský křik a pláč
Jak bych vám naši mlýnici popsala? Je to čtyřpatrová budova, která je v těsném sousedství s obytnou částí mlýna, kde dnes žijeme, a původními stájemi. Přestože bylo parné léto, někteří naši kamarádi, když jsme jim celý prostor ukazovali, měli v mlýnici stísněný pocit, často se přidávalo i mrazení v zádech a husí kůže. Bylo jim to tak nepříjemné, že se do mlýnice odmítali znovu vrátit, natož aby tam přespali.
K tomu se vážou i vzpomínky na dobu, kdy jsme v mlýně ještě nebydleli. Šla jsem se svou kamarádkou a její holčičkou na obhlídku do mlýnice, ale malá tam dostala hysterický záchvat. Nebyla k zastavení. Vyděšeně se dívala jedním směrem a křičela tak, že jsme museli okamžitě odejít pryč. Zklidnila se až venku. Z její reakce nám bylo jasné, že dívka viděla někoho, kdo jí naháněl obrovskou hrůzu. A řeknu vám to popravdě, neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit, protože sama mám děti a bála jsem se, co nastane, až se sem přestěhujeme natrvalo.
Můj manžel tady, na rozdíl ode mě, nikdy necítil nic zvláštního, není v tomto ohledu nijak senzitivní. Ale pravdou je, že krátce po zakoupení mlýna se ani jemu dovnitř moc nechtělo, když padla noc. A přestože tomu tenkrát nepřikládal žádný význam, raději přespával na zarostlé zahradě, a když pršelo, tak venku v průjezdu. Ani ho nenapadlo, že by šel na noc do mlýna. Možná podvědomě vnímal, že to není bezpečné, kdo ví…
Velmi nepříjemné pocity mívali naši přátelé i v prostoru bývalých stájí, kde jsme měli prozatímně uložené dřevo. Když padla tma, nikomu z nás se do stájí nechtělo. Těžko se to vysvětluje, ale člověka tam po chvilce přepadal neodbytný pocit, že tam není sám a že ho někdo bedlivě sleduje. Shodli jsme se, že je tam s námi nějaká žena, která se tam kdysi starala o zvířata. Nebyla nijak zlá, ale příjemné nám to nebylo. Vytratila se v okamžiku, kdy jsme si pořídili ovce a kozy a přivedli je do stáje. Možná se tím naplnilo nějaké její dávné přání a její duše mohla v klidu odejít. Nebo jsme ji jen přestali vnímat, to opravdu nevíme.
Svědků přibývá
Naše ložnice shodou okolností přímo sousedí s mlýnicí, kde se paranormální jevy dosud projevovaly nejčastěji. Pak přijel kamarád, aby nám v ložnici opálil okna. Když svou práci dokončil, přišel za námi a byl úplně bledý. Na rovinu nám přiznal, že chtěl být hotový co nejdříve, protože měl v ložnici neustále pocit, že ho někdo pozoruje. Měl z té bytosti husí kůži a byl si jistý, že tam není vítaný. A já mu věřila, protože jsem tytéž nepříjemné pohledy už zažila také, ještě než jsme se do mlýna nastěhovali. Hlavně jsem je mívala na schodišti, které vede do obytné části mlýna.
Začínalo to vždy stejně. Nejprve jsem cítila nepříjemný pohled v zádech a byla si jistá, že přímo za mnou stojí nějaký muž a chce mě ze schodiště strhnout dolů… Pak jsem jen v napětí čekala, jestli mi opravdu ublíží, nebo ne. Co jiného jsem mohla dělat? Tomu schodišti jsem se nijak vyhnout nemohla. Časem jsem se ho naučila před scházením schodů alespoň pozdravit a nezbývalo mi než doufat, že bude všechno dobré. Dlouho jsem neměla ani tušení, kdo to je a co po nás může chtít. Pak nás ale v mlýně navštívila kamarádka Sylva, která měla při pohledu na schodiště také zvláštní vidění.
Jaroslav Drábek při rozmluvě s majiteli mlýna
Spatřila minulost?
Sylva tam uviděla dva muže v kloboucích a dlouhých tmavých kabátech, takových, jaké během druhé světové války nosili příslušníci gestapa. Později nám vyprávěla, že vypadali jako živí, a dokonce se ze schodiště ohlédli směrem k ní. Kamarádku v ten okamžik silně mrazilo v zádech a nemohla se ani pohnout. Byla z toho vidění v takovém šoku, že jsem ji raději odvedla pryč, abych ji uklidnila. Nemyslím si, že tenkrát zahlédla našeho zlého ducha, má intuice mi říká, že šlo o otisk dávných událostí, které se tu kdysi skutečně staly.
Když jsme totiž začali pátrat po historii mlýna, dozvěděli jsme se, že právě po tomto schodišti kdysi gestapo násilím odvádělo bývalého majitele mlýna pana Tesárka. Svědci vypověděli, že přímo před domem stálo jejich černé auto. Pan Tesárek byl vyslýchán na gestapu a skončil v koncentračním táboře. Byl to zřejmě tak silný emocionální zážitek pro celou rodinu, že se tato situace do prostoru schodiště nějak energeticky otiskla. Nemyslíme si, že ti esesáci patřili mezi přízraky, které jsme tam běžně vídali. Podle mě neměli vlastní vědomí. Možná je kamarádka viděla ve stejném období, kdy před zhruba osmdesáti lety došlo k zatýkání, to opravdu nevíme. Jisté ale je, že pan Tesárek přežil a po válce se do mlýna vrátil.
Lidí, kteří tady zažívali horké chvilky, stále přibývalo. Nedělo se to jen některým našim přátelům, ale také nic netušícím řemeslníkům. V jedné z místností jeden z nich přespával a každou noc, přesně ve tři hodiny ráno, ho budilo nepříjemné škrabání na dveře. Jednou také slyšel nějaké prásknutí, tak silné, že si myslel, něco v pokoji spadlo na zem. Když si dělník, pochopitelně celý vyděšený, rozsvítil, nemohl přijít na to, co ty zvuky způsobilo. Od té chvíle nebyl až do rána schopen zamhouřit oči a po několika takových děsivých nocích už tam přespávání zavrhl úplně.
Duch léčitel
Petra Burianová Záhadám života ještě prozradila, že ne všechno nadpřirozené, co se v mlýně dělo, bylo vyloženě negativní. Ještě předtím, než se sem rodina nastěhovala, se prý tady děly určité zázraky. Alespoň o tom byli přesvědčeni všichni, kteří toho byli svědky. „V mlýně máme místnost, kam všichni chodili, když je bolely nohy. Stačilo deset minut pobytu v tomto pokoji, a lidem mizely velké otoky nohou i chronické bolesti kolen. To nám přišlo hodně zvláštní, ale opravdu se to dělo. Skoro to vypadalo, že tam bydlí nějaký duch s léčitelskými schopnostmi. Říkali jsme mu Lojza. Soused za Lojzou chodil pravidelně jako do lázní. Dobelhal se do mlýna, chvíli si v té místnosti poseděl a odcházel jako Jura. Ale i Lojza si tam časem zřejmě něco odsloužil a po nějaké době jsme tyto pozitivní účinky přestali pozorovat. Zůstávala tam s námi jen temná zlověstná energie, kterou jsme po nastěhování do mlýna vnímali ještě zřetelněji, než kdy předtím.“
Náš nový domov
Jednou večer, děti už spaly, jsem byla sama v obýváku. Najednou jsem ucítila silné zamrazení v zádech a zezadu do ucha mi neznámý mužský hlas krátce, ale zcela zřetelně zašeptal: „Bububu!“ Myslela jsem, že strachy vyletím z kůže! Dlouho mi trvalo, než jsem se uklidnila. Přesto jsem stále věřila, že nás tento duch v mlýně nakonec přijme a že si na sebe vzájemně zvykneme. Jenže on se s naší přítomností smířit nechtěl. Jednou v noci jsem ho dokonce spatřila. Když se přiblížil, tak mě probudil ze spánku. Vypadal jako temný mrak, zřetelný obrys člověka, který seděl na posteli u mých nohou.
Nepřála bych nikomu něco takového zažít, strašně jsem se ho lekla. Když splnil svou povinnost vyděsit mě k smrti, zase zmizel. Nebylo to však naposledy, kdy mi v noci přišel připomenout, kdo je zdejším pánem. Zjevil se mi i v podobě malého černého kotěte, které chodilo po pelesti postele. Jenže my žádné malé černé kotě nemáme! Dívala jsem se na ně, a pak se kotě najednou rozplynulo. Občas v noci, hlavně když byl můj manžel v práci, jsem slyšela těžké kroky, jak chodí po půdě. A také se mi už stalo, že jsem přímo z ložnice spatřila černý stín, jak bloumá po chodbě.
Mami, pomoc!
O tom, že staré opuštěné mlýny po půlnoci ožívají, hovoří pohádky už dlouhá staletí. Jenže v případě mladé rodiny se to stalo realitou, s níž se potýkala stále častěji. Velmi senzitivní je i dvouletá dcera Burianových, která svým rodičům už krátce po nastěhování dala jasně najevo, že tady skutečně není něco v pořádku.
„Vzpomínám, jak za námi přijela na návštěvu kamarádka. Toho večera, když padla tma, jsme se rozhodly, že ještě půjdeme na chvíli ven. Společně jsme došly ke schodišti, které vede z našeho bytu do dvora, a tam se najednou moje dvouletá dcera zastavila. Ukazovala ručičkou do jednoho místa, lapala po dechu a hlasitě křičela: ‚Tam je velikej čert!‘ V mojí kamarádce by se v tu chvíli krve nedořezal, já vzala dcerku do náruče a odvedla ji pryč. Bohužel se to nestalo poprvé, kdy se naše malá s „čertem“ setkala. Nesčetněkrát se nám přihodilo, že za ní přišel i v noci, přímo do naší ložnice, když jsme spali. Dcera se pak ze spaní budila a křičela: ‚Pomoc!‘ Ve skutečnosti jsme ale neměli ani tušení, jak jí můžeme pomoct.“
Přízrak, který škrtí ženy
Dvouletá dívka si svým rodičům často stěžovala, že je jí v posteli zima. Přestože bylo v ložnici nepřetržitě zapnuté topení, nedokázali místnost vytopit tak dobře, jako ostatní prostory. Její maminka vypověděla: „Jednou jsem se jí zeptala, kde je jí zima, a ona si ukázala na krk. V tu chvíli mi došlo, že ji ta bytost, které se tak bojí, v noci škrtí. Chtělo se mi z toho plakat, protože když vám tohle říká vaše dítě, je to děsivé. Obzvlášť když nevíte, co můžete udělat, aby to přestalo. Naše malá dokonce odmítala spát na jedné straně manželské postele. Řekla nám, že tam „to bolí“. Není tedy divu, že ložnice nepatřila mezi naše nejoblíbenější místnosti v mlýně. Byla tam taková napjatá atmosféra, kterou člověk dokáže jen těžko popsat.“
Docela často o tom manželé mluvili před kamarády, takže není divu, že se tu a tam do ložnice zašel někdo ze zvědavosti podívat. Udělala to i jedna kamarádka, která je na paranormální jevy docela citlivá. Krátce poté, co vstoupila do ložnice a zavřela za sebou dveře, se nad postelí manželů rozhoupala ozdobná dekorace ze srdíček. Mladá žena měla vzápětí tak silné mrazení v zádech, že z místnosti okamžitě utekla. „Vůbec nechápala, jak tam můžeme spát. Jiná naše přítelkyně zase měla v ložnici pocit, že ji někdo intenzivně škrtí, a strašně ji to vyděsilo. S ničím takovým se ještě nesetkala a nedokázala si vysvětlit, jak je něco takového možné. A já? Stále intenzivněji jsem se začala smiřovat s tím, že náš duch zkrátka nemá rád ženy. Pocity knedlíku v krku nebo škrcení měly i kamarádky, které vůbec senzitivní nebyly a na paranormální jevy nevěřily. U nás docela rychle změnily názor.“
Náhody neexistují
Noční paranormální aktivity nás dlouhodobě vyčerpávaly natolik, že jsme se s manželem dohodli, že vyhledáme pomoc. Naše první volba byla jasná, požádali jsme o radu naši sousedku, která pracuje s kyvadlem. Jí se sice podařilo se s místními duchy spojit, ale když se zeptala, jestli je může odvést do Světla, bylo jí řečeno: NE. Sousedka nám pak předala užitečnou informaci, že bytost, která nás tolik trápila, bude spolupracovat jen s mužem. A tak jsem začala hledat mužského, který by nás dokázal zbavit trápení.
No a pak do našeho života začaly vstupovat zvláštní náhody… V jediném týdnu mi dva lidé, kteří se navzájem vůbec neznali, dali tip na Jaroslava Drábka ze skupiny EPRV777. Brala jsem to jako znamení.Mimochodem, měl za námi dvakrát přijet i se svými kolegyněmi, ale pokaždé se něco přihodilo a termín musel posunout. Nakonec za námi vyšetřovatelé přijeli pouze v mužské sestavě a pro mě osobně byl jejich příjezd vysvobozením z pekla. Posledních čtrrnáct dní jsme už téměř nespali. Buď se v noci budila dcera, nebo já. Ten černý přízrak nás obě dostal až na samotný okraj všech sil.
Jaroslav Drábek v akci
Největší zbraní je úcta a pokora
Jaroslav Drábek, hlavní vyšetřovatel skupiny EPRV777: Docela dlouho jsme s k Burianovým nemohli dostat, ale nakonec se nám to před pár týdny s mým kolegou a fotografem Patrikem Uhlířem podařilo. Nejdřív jsme v Hradčanech trochu bloudili, a dokonce přijeli i k jinému mlýnu, než jsme našli ten správný…
Když jsme vystoupili z auta, byli jsme až překvapení, jak rozsáhlé to tam je. A oba jsme se s Patrikem shodli, že tohle staré stavení na nás působí zvláštním, řekl bych stísněným dojmem, přestože bylo celé zalité odpoledním sluncem. Někde uvnitř jsme cítili silné znepokojení, které, jak víme, nikdy není radno podceňovat. Na první pohled bylo zřejmé, že se do zdí zdejšího mlýna krvavě zapsala druhá světová válka a že případ, který máme před sebou, nebude procházka růžovou zahradou.
Dodnes jsou na mnoha místech mlýna patrné díry po kulkách i šrapnelech a není pochyb, že se do těchto prastarých zdí obtisklo ohromné utrpení všech, kteří se tady snažili přežít. Byli jsme s Patrikem hodně zvědaví, co všechno se tady děje, a také jsme doufali, že budeme rodině, která na nás tak dlouho čekala, umět pomoci. Když jsme vešli do mlýna, paní Burianová zrovna vysávala z parapetů sůl, která měla podle naší rady paranormální jevy alespoň zmírnit, ale jak se ukázalo, ani tato opatření nebyla všemocná…
Od rodiny Burianových jsme se dozvěděli všechno o pozoruhodné historii mlýna, a pak jsme se pustili do vyšetřování. Když jsem si šel prohlédnout dřevěné schody, které paní Petře tolik naháněly hrůzu, zjevila se mi tam na chvíli hubená postava. Byl to nějaký voják v ošuntěle vypadající uniformě. Podle toho, co jsem viděl, bych řekl, že to byl Němec. Zkoušeli jsme přímo na schodech zapnout přístroje, abychom si s ním promluvili, ale nebyli jsme úspěšní.
Prošli jsme sklepení i další přilehlé části mlýna, než jsme vstoupili do mlýnice. Tam jsem měl husí kůži jako pralinky. V jednom z pater jsem pak zaregistroval přítomnost tří žen, dvě z nich nám po zapnutí spiritboxu dokonce prozradily své jméno, představily se nám jako Anička a Vendulka. Všichni jsme jejich hlas slyšeli. Určitou komunikaci jsme navázali i s tím vojákem, který rodinu tak děsil. I na nás působil velice nepříjemným dojmem, ale respektoval nás. Promluvil k nám krátce i přes spiritbox. Když jsme se ptali, jestli můžeme provést odváděcí liturgii, z přístroje se ozval mužský hlas, který vyzněl jako strohý příkaz: „Dělej!“
Přístrojová komunikace byla na rozdíl od jiných našich případů velice slabá, voják zřejmě nechtěl, aby s námi kdokoliv z těch, co tu zůstávali, navazoval bližší kontakt. O to silnější ale byly pocity na těle, které jsme s Patrikem při vyšetřování měli. V mlýnici jsme ještě během vyšetřování zaregistrovali několik dalších postav, ale nebylo jim vidět do obličeje.Zjevily se nám jen jako šedočerné mlhoviny a krátce nato zase zmizely.
A i když byla tentokrát komunikace se zemřelými jen minimální, nejdůležitější pro nás bylo, že souhlasili s tím, že můžeme provést odváděcí liturgii. K obřadu jsme zvolili první patro mlýnice a bylo velice zvláštní, že jsme úplně všichni nejprve cítili obrovskou tíseň na hrudi. To se pak ale během modlitby změnilo, pocity tísně zcela opadly a v našem srdci zavládla osvobozující úleva. Pak se do celého prostoru rozprostřel zvláštní klid, který nám vyvolal úsměv na tváři.
Naše práce ale ještě neskončila, zapálil jsem vykuřovadla a energeticky očistil celý mlýn. Na závěr jsem ještě mlýnici pokropil svěcenou vodou, aby bylo celému domu i rodině požehnáno. A teď už nám nezbývalo než čekat, jak bude změnu vnímat rodina, která nás pozvala.
Jak to všechno dopadlo?
V ložnici jsme vždycky mívali asi o dva stupně Celsia méně než v celém bytě, ale od té doby, co jsme duchy odvedli, už se nám daří ložnici bez problému vytápět. Po odjezdu skupiny EPRV777 dcerce trvalo asi dva týdny, než se odhodlala usnout v naší ložnici. Pořád měla velký strach, že za ní „čert“ v noci zase přijde. Ale zajímavé bylo, že hned po odvedení těch bludných duší mi prospala celá dvě odpoledne a spala bez přerušení. Teď už nemáme žádný problém, o „čertovi“ dcera přestala mluvit a žádné přízraky už ji ani nás netrápí. Jsme moc rádi, že už je tady úplný klid. Snažíme se totiž, aby náš mlýn zase patřil celé vesnici. Aby se sem prostřednictvím mnoha kulturních a motorkářských akcí, které s přáteli pořádáme, zase vrátila radost a smích dětí, které k mlýnu odjakživa patřily…
Převzato z časopisu Záhady života, autorka Jitka Svobodová.
_20240504.jpg "Záhady života")
Vložil: Redaktor KL