Putování k bezedné propasti. A romantické lázně a hluboké jeskyně. Český poutník

08.04.2018

Foto: René Flášar

Popisek: Poutník si prohlédl i lázeňský park v Teplicích nad Bečvou

FOTOGALERIE Za dnešním putováním mě přiváží mezinárodní rychlík do městečka na okraji Olomouckého kraje. Cesta je to daleká. Přestože jsem ve vlaku již od časného rána, na hranickém nádraží vystupuji až krátce po poledni. Okamžitě přesedám na pantograf, který tu snad jezdil už v dobách mého mládí, a mířím do zastávky Teplice nad Bečvou.

Mé první kroky vedou k lázeňskému areálu. Ten je sice na začátku března ještě téměř liduprázdný, ale i tak stojí za prohlídku. Díky poloze v malebném údolí řeky Bečvy je příjemným relaxačním místem. Léčí se zde především nemoci srdce, ale posilnit si zde můžete celý organismus včetně psychiky. V okolí vyvěrá unikátní minerální voda bohatá na oxid uhličitý. Léčivé prameny byly objeveny přibližně v polovině 16. století, první lázeňský dům tu vyrostl v roce 1711.

Unikátní jeskynní systém

Za pozornost rozhodně stojí i zdejší Zbrašovské aragonitové jeskyně. Protože jsou však v březnu prohlídky jen dvakrát denně, a já bych musel čekat téměř dvě hodiny, beru protentokrát zavděk jen informačním průvodcem. Píše se v něm, že jde o jedinečný jeskynní systém evropského významu vzniklý současným působením atmosférických vod a teplých minerálních vod vystupujících z velkých hloubek. Jeskyně byly objeveny v roce 1912 a zpřístupněny o 14 let později.

Unikátní výzdobu tvoří minerál aragonit, dále takzvané gejzírové stalagmity a kulovité sintrové povlaky nejvíce připomínající koblihy. Nejnižší úrovně podzemí jsou trvale zaplněny oxidem uhličitým. A zbrašovské podzemí má ještě jeden unikát. Jde o nejteplejší jeskyni u nás. V jakémkoliv období roku je zde stálá teplota 14°C.

Propast bez konce

Kolem barokní kaple svatého Peregrina z roku 1775 opouštím lázeňský areál. Po mostě přecházím Bečvu a přebíhám přes rušnou silnici, abych se vrátil k železniční zastávce. Právě tady začíná naučná stezka Hůrka, která vede stejnojmennou rezervací. Jejím největším lákadlem je Hranická propast, která je nejhlubší ve střední Evropě.

Poslední měření hloubky se uskutečnilo v roce 2012, kdy potápěč Krzysztof Starnawski spustil z hloubky 217 metrů sondu do hloubky 373 metrů. Sám potom krátce ještě sestoupil do hloubky 225 metrů, což je největší hloubka dosažená na této lokalitě potápěčem. Celková potvrzená hloubka suché i mokré části je tedy minimálně 442,5 metrů. Odborníci však odhadují, že hloubka může dosahovat až 800 metrů.

Z geologického hlediska jde o poměrně členitý krasový systém. V hloubce 48 metrů pod hladinou jezírka lze po překonání sifonu Zubatice vystoupat do suchých částí (Rotunda suchá, Nebe I-III, Monika). Speleologové je průběžně monitorují včetně měření teploty vody a vzduchu. Rotunda suchá je navíc známá coby hnízdiště netopýrů, kteří do ní pronikají velmi úzkým průlezem. Musejí přitom překonat asi sedm metrů skalního masivu.

Sloupek na almužnu

Od propasti vedou mé kroky k bývalému hradu Svrčov, který dávno zmizel z povrchu zemského a dnes ho připomíná jen informační tabule. Z místa je krásný výhled na údolí řeky Bečvy a lázeňský areál. Potěšen tímto rozhledem opouštím naučnou stezku a po zelené značce se vydávám k poutnímu místu Kostelíček. Malebnou krajinu před ním sice hyzdí několik rádoby moderních domů, které však spíš připomínají protiatomové kryty, samotný poutní areál je ale stále krásný a udržovaný.

Jeho dominantou je kostel Narození Panny Marie, o němž je první zmínka z roku 1492, ale předpokládá se, že byl postaven již ve 13. století. V roce 1595 ho nahradila rozsáhlejší stavba, která se dochovala dodnes. Jedná se o pozdně gotickou jednolodní stavbu, k níž v roce 1781 přibyla sakristie. Součástí areálu je také křížová cesta s dřevořezbami z roku 1884 a kaple Antonína z Padovy, prvně zmiňována v roce 1684. Zajímavostí je kamenný sloupek na almužnu z roku 1689, který stále stojí před vchodem do kostela.