Prý se chtěla stát hééérečkou, jenže potkala báječného kluka, který ji odvedl na konkurz do televize. Úspěšná manželka legendárního herce prozradila, jak se žije s kvartálním alkoholikem
21.09.2016
Foto: mekskojetin.cz
Popisek: Scenáristka a spisovatelka Miroslava Besserová
Nedávno oslavila scenáristka Miroslava Besserová sedmdesátku. Píše pořád, knihy začala psát, když její manžel, herec Vilém Besser, prohrál boj s rakovinou. Teď s touto nemocí bojuje sama. A odmítá chemoterapii. O svém životě promluvila pro OnaDnes.
Celý život se pohybovala mezi známými herci, teď o nich píše knihy. Proč zrovna oni? „Vím, o čem jejich bytí je. Celý život se mezi komediantskými pusinkami pohybuji. Táta byl dirigentem v olomoucké operetě, kde jsem strávila své dětství. Znala jsem obě olomoucká divadla, jejich zákulisí, kabiny osvětlovače, odkud jsem sledovala i ‘dětem nepřístupná‘ představení... Bydleli jsme ve stejném domě jako Pepíček Bek se ženou, kteří mě často hlídali. Vedle bydlela Slávka Budínová, o kousek dál Jarmila Doležalová. A jednoho takového komedianta jsem měla dlouho doma,“ vzpomíná na život, spjatý s herci.
Místo na DAMU skončila v televizi
Sama s tímto povoláním také koketovala. „To víte, že jsem chtěla být hérečka! Taky že jsem dělala přijímačky na DAMU. Jenomže jsem tam potkala krásnýho kluka, co po nich mířil na konkurz do televize, a vzal mě s sebou. Když jsem viděla, jak probíhal, připsala jsem se mezi uchazeče. Představte si, oni mě přijali! Do Zvědavé kamery jako eléva. Věděla jsem prd, co to znamená, ale to slovo znělo tak krásně. Na DAMU jsem se vykašlala a nastoupila rovnou tam. Můj první úkol zněl: přepis textu z magnetofonového záznamu. A protože jsem neuměla psát na stroji, smolila jsem ho přes noc rukou tiskacím písmem. Svého šéfa jsem tehdy rozesmála. Pak jsem se naučila psát na stroji,“ směje se vzpomínce, jak nastoupila v Československé televizi.
Havlová jim vozila léky
Psala scénáře pro televizi, knihy začala psát až po smrti manžela, herce Viléma Bessera. Potřebovala se z ní vypsat. „Osm let jsme žili s tím, zda umře. Pendloval mezi špitálem a divadlem. To bylo krutých osm let. Věděli jsme to ale jenom my dva, rodinní přátelé Jiří Adamíra s Hanou Maciuchovou a doktoři samozřejmě. Poprosili jsme je, aby o tom nemluvili. Vilém měl rakovinu měchýře a míchy a rychlý spád to vzalo až poté, co ho pan profesor Hradec otevřel, aby se podíval, jak je to dobré. Vzduch se dostal, kam neměl, přišly metastázy, a pak už to byla otázka půl roku,“ říká Miroslava.
V té době ještě neexistovala chemoterapie. „To byl pravěk. Léky, které byly ve světě, nám občas přivezla Olga Havlová. Přátelili jsme se. A i když z ní byla první dáma, zůstala zlatá ženská. Mohla je přivézt a dát Mílovi jedině tak, že polovina zůstala v nemocnici a druhou dostal on. Ani jsme nevěděli, kam ta druhá půlka šla. Nepátrali jsme po tom,“ vzpomíná.
Průsery i nádherný věci
Jak se žije s vědomím, že milovaný muž zemře? „Prostě jsme žili ze dne na den. Byl tu přece ten malý prcek, náš syn. Když bylo Vilémovi trochu líp, měli jsme třeba i pár týdnů klid. To pak zkoušel v divadle a hrál. Zajímavé je, že ty poslední roky hrál krásné role a skvěle. I přesto, že pil,“ naráží na další stín na jejich soužití.
Vilém byl totiž alkoholik. „Hezky kvartální. To mi pak třeba volal po představení a posezení v klubu, abych pro něj do divadla přijela. Měli jsme to kousek, takže klidně v pyžamu, bez papírů, pomalu po paměti. Policajti nebyli. Pak mi tyhle výpadky vynahradil jinak. Byl strašně hodný, bezvadný chlap. Milovala jsem, jak všechno dělal na plný pecky. Průsery i nádherný věci,“ říká láskyplně. „Byli jsme neskutečně zaháčkovaní. Proto já už nikdy žádného chlapa domů nechtěla. Nikdo mu nesahal ani po kotníky,“ konstatuje třicet let po manželově smrti.
Zachránila ji kolegyně
Nikdy jí prý nevadilo, že není slavná. „Byla dokonce doba, kdy jsem nemohla pro televizi pracovat, protože můj muž zlobil soudruhy, a tak za mě mé scénáře podepisovala jiná dramaturgyně. Jinak to nešlo. Takhle jsme mohli mít aspoň nějaké peníze na živobytí. Byla zlatá. Moc nám pomohla. Slíbila jsem jí, že dokud bude žít, všechny titulky zůstanou s jejím jménem, a to dodržím,“ děkuje své kolegyni.
A cože to bylo za problémy? „U ‘Realistů‘ se jmenovaly Josef Vinklář. Pepa chtěl hrát všechny Mílovy role. Byl nejlepší. Ve všem. Včetně informování soudruhů. A Besser nebyl z těch, kteří by se drali. Neříkal si o role. Jednou chtěl ale Vinkláře profackovat. To když ho režisér František Vláčil obsadil do Hadího jedu. Pepa ho v klubu opil a původně Mílovu roli si domluvil pro sebe. Zahrál ji ale dobře. Vůbec nechápu, proč tak výborný herec tohle dělal,“ dodnes nechápe Besserová.
Před rokem dostala tři měsíce
Jak se dá fungovat po smrti milovaného člověka? „Máte dvě možnosti, buď si vyberete roli zoufalce, a pak je to drama, kdy nejíte, nespíte... Ale tohle by bylo komediantství. Nebo si můžete říct, že je každý den dobrý. Na nic nečekáte, chodíte do divadla, na pivo, jezdíte na chalupu a žijete normálně. A o tom to je. Díky tomu já můžu dneska fungovat,“ říká racionálně.
A pak přišla stejná diagnóza. „Před více než rokem mi pan primář ve Střešovické nemocnici řekl, že jdu pozdě, že mi dává tři měsíce, maximálně půl roku. Metastázy i v kostech. Ale žiju, jak vidno.“ Chemoterapii odmítla. „Byl by to v mém věku konec. Mám už sice odžito, ale když tu ještě chvilku pobudu, pomohu ostatním ‘krášlit‘ svět, budu spokojená. A protože se mnou ve Střešovicích nic nedělali, jen si mě předávali na různých odděleních, našla jsem si na Karláku skvělou paní doktorku Bielčíkovou, díky které jsem stále tady. Dostávám injekce, které tlumí bolesti a udržují ty hady, jak jim říkám, aby nelezli dál. Dokonce jsem se zbavila berlí, bez kterých jsem dřív nemohla chodit. Začala jsem opatrně i cvičit,“ popisuje svůj boj s nemocí.
PR přes rakovinu? Hnus
O své nemoci moc nemluví. Má důvod. „Víte, mně vadí, když si z téhle choroby někdo dokáže postavit mohylu. Dokáže ji sprostě zpeněžit vyprávěním, které není často ani úplně pravdivé. Přece jestli má někdo blbý sny, bude je mít, i když bude zdravý. Nevím, kde se bere tenhle trend sbírat body na emocích kolem rakoviny. Když mi vyšla kniha povídek Chlapi na odstřel a na lásku, přišel na křest jeden bulvární deník s tím, že mi k titulu udělají PR. A druhý den obrovský titulek, že je u nás doma opět rakovina. Zírala jsem na to jako blázen. Moje fotka, Mílova fotka a na konci článku zmínka, že píšu knížku. To bylo šílené,“ zlobí se ještě dnes.
Po manželově smrti se upnula na syna. „Když Vilém zemřel, byl náš syn malý. Bylo mu pět, nemoc nevnímal jako možné finále života, třebaže mi nejednou v noci, když jsem Mílovi musela píchat injekce proti bolesti, tátu pomáhal třeba obrátit na bok. Moc se milovali. Měla jsem strach, jestli nezdědil dispozice, ale nic mu nenašli. Pak ale před lety zkolaboval. Příčinou bylo srdíčko. Fungovalo jen na pětadvacet procent. Čekaly nás střídavě roky ve špitále a doma. A až v roce 2015 před Vánoci dostal nové srdce a je v pořádku,“ oddechla si pyšná matka a dodala: „To bylo pro mne to nejhorší ze všeho. Víc než fakt, kdy jsem se já dověděla svou diagnózu, vrátila se do práce a cestou z bufetu mi na chodbě šéf sdělil, že mám padáka. Tak jsem si vzala bundu a šla domů. Tehdy jsem se zapřisáhla, že ne já, ale můj syn tady musí být a musí fungovat.“
Čtěte také:
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Dáša Vrchotová