Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Odvolili jsme, teď se rokuje o vládě

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Pleteme si věže chrámů s věžemi pevností. I dva křesťané si mohou podřezat krky, říká filozof. A dodává: A role strachu, který nás ovládá čím dál víc…

04.06.2015
Pleteme si věže chrámů s věžemi pevností. I dva křesťané si mohou podřezat krky, říká filozof. A dodává: A role strachu, který nás ovládá čím dál víc…

Autor: Facebook

Popisek: Martin Škabraha je olomoucký rodák.

ROZHOVOR Barbarská nekulturnost, stádní instinkt a strach. Také o těchto projevech a důvodech české xenofobie a protiimigračních nálad se vyjadřuje v rozhovoru filozof Martin Škabraha: „Křesťan a muslim mohou žít v klidu vedle sebe a stejně tak si dva křesťané mohou navzájem podřezat krky.“ Škabraha také setřel teze o odlišnosti kultur: „Je nám nacismus kulturně blízký, nebo kulturně vzdálený? Je nám komunismus kulturně blízký, nebo kulturně vzdálený?“

Evropská komise navrhla, aby si evropské země mezi sebe v příštích dvou letech rozdělily celkem 40 000 Syřanů a Eritrejců, kteří se většinou přes Středozemní moře dostali do Itálie a Řecka. Česká vláda to odmítá. Lze si vysvětli to, že některé státy imigranty odmítají, jiní zase nemají nic proti, tím, jak moc jsou na soužití s jinými etniky zvyklí?

Určitě to hraje roli. Ale na druhou stranu, i v zemích, kde jsou na to soužití zvyklí, přibývá protiimigračních nálad, takže problém se nedá vysvětlit jen rozdíly například mezi bývalými koloniálními mocnostmi a zeměmi jako Česká republika.

Jaké vidíte další důvody?

Myslím si, že postoj k těm kvótám hodně vypovídá o vztahu ke společnému evropskému projektu. Není možné z unie jen čerpat benefity, ten projekt bude fungovat jen tehdy, budeme-li plnit i závazky vůči ostatním. A nelze prostě nechat přílivy uprchlíků jen na zemích jižní Evropy. Přitom se po nás v tomto případě nechce žádné bezbřehé otevření hranic. Ty kvóty také znamenají limit, po jehož překročení může ta země legitimně říct, že svoji povinnost už splnila, a opírat se přitom právě o autoritu Bruselu.

V případě české společnosti bych ale ještě vyzvedl roli strachu, který nás čím dál tím víc ovládá. Ve skutečnosti to není strach z migrantů, ale strach z nás samých, z toho, že jsme příliš malí a méněcenní na to, abychom si uchránili „to svoje“ v okamžiku, kdy vedle nás bude žít někdo, kdo je jiný nebo prostě (pro nás) nový. Tuhle českou xenofobii pak samozřejmě ještě podporuje to, že celý současný západní model je především po ekonomické stránce ve vleklé krizi a v situaci tenčících se zdrojů roste sociální nejistota.

Jenže právě v krizi potřebujeme pěstovat ty vlastnosti, které svým postojem k imigrantům systematicky ničíme. Ty odmítavé postoje totiž svědčí o tom, že nejsme schopni budovat meziskupinovou solidaritu a že utíkáme před problémy, absurdně si myslíme, že je v tomto extrémně propojeném světě udržíme „před branami“.

Typická je neochota takzvaně platit na ty neproduktivní, což ve vztahu k imigrantům uplatňuje i řada levičáků, přebírajíce tak tu nejhorší pravicovou rétoriku. Bude následovat neochota platit třeba sociální dávky Romům, neochota Prahy doplácet na ekonomicky slabší regiony apod. Analogicky k tomu mohou bohatší státy EU začít odmítat solidaritu s těmi chudšími, jako jsme my.

Na facebookových stránkách hnutí Islám v ČR nechceme se objevil otevřený dopis adresovaný vládě České republiky, podepsaný sedmi zlínskými občany, ve kterém vyjadřují nevoli se zavedením povinných kvót na přijímání uprchlíků. Na druhé straně však skupina obyvatel, která odmítá dosavadní přístup české vlády, napsala jiný otevřený dopis, který adresovala jak Bohuslavu Sobotkovi, tak i představitelům EU, Donaldu Tuskovi a Jeanu-Claudu Junckerovi. Jak moc téma uprchlictví rozděluje společnost?

Bohužel čím dál víc. Začíná mě mrazit z toho, kolik jinak rozumných lidí kolem mě podléhá xenofobní propagandě a vynalézá účelové argumenty, proč nemůžeme uprchlíky přijmout. Například ten, že skutečně humánní je vytvářet v zemích jejich původu takové podmínky, aby nemuseli utíkat. To se ale s přijímáním uprchlíků nevylučuje a hlavně - oni potřebují pomoc teď, ne za několik let, během kterých se možná - možná! – podaří zase postavit na nohy některý ze selhávajících afrických nebo blízkovýchodních států (selhávajících i díky nedomyšleným západním intervencím, na kterých jsme se podíleli). Takže ten argument má nějaké zrnko pravdy, které zní samo o sobě rozumně, ale je použit naprosto účelově a v celkovém kontextu lživě. A tak bychom mohli pokračovat. Vždycky jsou to jen vynalézavé výmluvy, vytáčky.

Máme dostatek informací? Neměla by být situace například řešena referendem o přijímání lidí, kteří utíkají ať už před chudobou nebo válečnými konflikty…

V principu je podle mě legitimní, aby se o přijetí nebo nepřijetí jedné konkrétní skupiny uprchlíků rozhodlo v referendu. Ale myslím, že všeobecný zákaz jakéhokoli přijímání cizinců, případně vyloučení všech příslušníků nějakého náboženství z imigrační politiky apod., to by bylo v rozporu s mezinárodními úmluvami. A já bych v takovém případě viděl i důvod pro občanskou neposlušnost. Nezapomínejme, že tento stát se v ústavě hlásí k tomu, že je součástí rodiny evropských a světových demokracií a jeho úkolem je hájit „práva člověka a občana“. Takže nejenom (vlastních) občanů... Pokud by jeden stát zcela odmítl přijímat uprchlíky a prošlo by mu to, mohly by to vyhlásit všechny. Kam bychom pak ale utíkali, když bychom to potřebovali? To máme tak krátkou historickou paměť?

Myslíte si, že jsme na přijímání uprchlíků připraveni? Nemám teď na mysli materiální zázemí, ale spíš hodnotový a morální postoj?

Vypadá to, že nejsme; ne dostatečně. A je to velké selhání celého toho spektakulárního učení se z dějin 20. století. Jako bychom se nenaučili nic. Vemte si, jak často se v debatách na téma uprchlictví a imigrace operuje s argumentem, že přijímat můžeme, ale jen lidi, kteří jsou nám „kulturně blízcí“. Ideálním vzorem kulturní blízkosti je ale totalitní společnost! Ta touha po stejnorodosti, po obraně před čímkoliv odlišným, je sama o sobě projevem barbarské nekulturnosti, nahrazení kultury stádním instinktem.

S kulturou se v takovém pojetí zachází jako s fetišem. Kultury samy o sobě si ale nemohou být blízké nebo vzdálené. Rozdíly mohou jak odpuzovat, tak přitahovat; blízkost nebo vzdálenost nikdy automaticky nevyplývá z nějakého definitivního souboru kulturních „genů“, který lze srovnat se souborem „genů“ jiné kultury podobně, jako třeba srovnáváme stavbu těla různých živočišných druhů. Vždycky jde o to, jak tu kulturu prožíváme, uskutečňujeme v reálném vztahu k druhým lidem. Křesťan a muslim mohou žít v klidu vedle sebe, a stejně tak si dva křesťané mohou navzájem podřezat krky, a to třeba právě kvůli té (údajné) kulturní blízkosti, která je staví do sporu o pravost víry. Nebo kvůli něčemu úplně jinému.

Dneska se hlásíme k Západu a jeho demokratické kultuře. A totalitní režimy líčíme jako něco, co je vůči této kultuře zcela cizí. Vzdálené, dalo by se říct. Vždyť nacismus dokonce usiloval o to, aby naše etnikum zmizelo ze světa – a s ním jeho kultura. Jenže tyhle obludné režimy, ty sem nepřinesli nějací „kulturně vzdálení“ přistěhovalci. Ty vyrostly například z německého národního hnutí, které nám bylo velmi blízké, velmi jsme se v něm inspirovali. A komunismus byl z velké části náš vlastní, český. A zčásti dovezený, ale od „bratrů Slovanů“, kteří jsou nám „pokrevně blízcí“... Takže, jak je to? Je nám nacismus kulturně blízký, nebo kulturně vzdálený? Je nám komunismus kulturně blízký, nebo kulturně vzdálený?

A co třeba Cyril a Metoděj? Byla nám ta kultura, kterou přinesli, blízká, nebo vzdálená? Takhle bych mohl pokračovat hodiny, dala by se o tom napsat kniha. A velkou roli by v ní mohli hrát Židé. Tak vzdálení – a tolik nepostradatelní v evropské kultuře!

Já prostě odmítám celou tu hru na blízkost a vzdálenost, v níž se s kulturou zachází jako s fetišem, vyjmutým z dynamiky historických a mezilidských vazeb. Kdo se proti cizincům odvolává na kulturní blízkost, ten už žádnou kulturu nemá. Má jenom stádní instinkt. A ten ho zahubí, i kdyby se podařilo zadržet všechny uprchlíky před branami. Vždycky se najde někdo, do koho si promítneme svůj strach.

A nejsmutnější je, když někdo proti cizincům vystupuje ve jménu obrany křesťanských tradic. V čem mají ty tradice spočívat? V tom, že támhle na kopci stojí nějaký barokní kostel? Vzpomeňte si na ten příběh, jak jdou Josef s Marií od dveří ke dveřím a všichni je vyhánějí, nakonec se najde místo jen ve chlévě. A krátce po narození se Syn člověka stává uprchlíkem... Já chápu, že podle ježíšovské etiky se téměř nedá žít, je příliš náročná. Ale ať si pak ti lidé neberou do úst něco, čeho nejsou hodni. Pletou si věže chrámů s věžemi pevnosti.

Objevují se názory, že i když vláda bude blokovat přijímání uprchlíků, stejně k nám přicházet budou, protože získají potřebné doklady v jiném státě. Takže je stejně jen otázkou času, jak si poradíme. Jakou změnu to přinese? Jaké reakce se dají očekávat?

Očekávat se dá všechno. Růst fašizujících hnutí, růst odporu k Bruselu. To jsou ale nebezpečí, která mají hlubší příčiny a museli bychom jim čelit tak jako tak, i bez krize ve Středozemním moři.

Jenom letos do Řecka přijelo už 30 000 uprchlíků, někteří turisté se tak s nimi setkají na dovolené. Už se objevují první stížnosti…

No jistě. Všem trpícím celého světa by se mělo zakázat, aby svou bídou rušili náš blahobyt.

Německá kancléřka Angela Merkel už v roce 2010 prohlásila, že „multikulturalismus selhal.“ Nebude ho muset oprášit?

Nebude. Dnes a denně ho oprašují jiní. Je ale typické, jak snadno v té debatě zanikají jemné rozdíly a všechno je sesypáno do jednoho pytle. Multikulturalismus totiž nemusí automaticky souviset s přistěhovalectvím. Vznikl v jiném kontextu (když se v Kanadě řešil vztah mezi anglofonní většinou a frankofonním Québecem) a integrace migrantů se může dít jak na principech multikulturalismu (třeba Velká Británie), tak na principech zcela protikladných (Francie).

V tomto kontextu se objevily také otázky, zda potápět pašerácké lodě? Další otázkou je, zda vracet ty uprchlíky, kterým nebude poskytnut azyl?

Lodě pašeráků samozřejmě potápět. Pokud jsou prázdné. Nebo ještě lépe zabavovat (třeba by se daly nějak využít). Každopádně je to špinavý byznys. Což ale nesmí fungovat jako výmluva.

Otázka, co dělat s těmi, kteří už jsou na území Evropy, ale nezbude na ně azyl, je těžká a neznám na ni uspokojivou odpověď. Je nicméně jasné, že pokud by se nenašla jiná cesta, než je vracet, musí se nějak zajistit, aby se vraceli někam, kde jsou, aspoň provizorně, zajištěna nějaká základní bezpečnostní a humanitární opatření.

Selhávající státy mají svou historii a ta je zatraceně spjata s činností (a pak odchodem) evropských mocností. Nemluvě o míře vykořisťování zemí třetího světa v rámci globální ekonomiky. Nebo si vezměme, že jednou ze zemí, které nejvíce přispívají k šíření mimořádně agresivní podoby islámu, je Saudská Arábie, kterou díky své závislosti na ropě financují vyspělé ekonomiky, a například kopřivnická tatrovka usiluje o získání lukrativních státních zakázek od tohoto totalitního režimu. Takže zkrátka nemůžeme říct, že za to, co se v Africe nebo na Arabském poloostrově děje, neneseme žádnou odpovědnost.

Co by se mělo ve společnosti změnit, abychom dokázali i tyto otázky řešit bez konfliktu?

Musí se nám podařit připoutat pozornost k podstatným, ne zástupným problémům – k neudržitelnosti panujícího sociálně ekonomického modelu. To nás ale vrací k něčemu, o čem jsem už mluvil. K tomu pocitu malosti a méněcennosti, který je hlavním zdrojem xenofobie. Potřebujeme najít důvěru ve vlastní síly měnit věci, které je třeba změnit.

Vidíte v Evropě, mezi elitami nějakou osobnost, která by dokázala nastavit takovou imigrační politiku, abychom se nedostali do ještě větších problémů, než které teď řešíme?

Ne. Ale myslím, že by měla vzejít spíš z toho uprchlického nebo imigrantského prostředí než od nás „starousedlíků“. My jsme možná příliš v zajetí té své „blízkosti“. Změna přichází vždycky s něčím vzdáleným.

Daniela Černá

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.          

Vložil: Anička Vančová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace