Vražda, která obrátila české dějiny

Foto: Wikimedia Commons / volné dílo

Popisek: Miniatura Václava III. na cestě do Uher ve Vídeňské obrázkové kronice, výřez

ČASOSBĚR: Dnešní díl možná trochu překvapí. Půjde o příběh, ke kterému nemáme „sesbíráno“ příliš pramenů a odehrál před časy dost dávnými. Paradoxem je, že díky tomu, jak se učí dějepis, jej většina z nás zná možná lépe, než některé příběhy z moderních dějin, které zásadně ovlivňují naše časy. Důležitý ale byl. Vedl až ke změně vládnoucí dynastie našeho národa.

Co je to vlastně národ? Historici odpovídají občas dost zjednodušeně, definují ho jako skupinu lidí, která má společné dva zásadní znaky: Mluví společným jazykem a má společné dějiny. Náš jazyk je hlavně záležitostí obrozenců z devatenáctého století, o tom už jsme také psali, jak se naše národní obrození se stalo legendárním vzepětím českého živlu, a právě od této chvíle se jasným plamenem rozhořely spory mezi námi Čechy a německým elementem.

Což nám ale trochu popírá druhý znak národa – společné dějiny. My a Němci je máme společné po celé jedno tisíciletí. Prošly si různými výstupy i sestupy, dnes naštěstí žijeme v míru vedle sebe.

Dějiny se na našem území ubíraly různými zatáčkami, ale celou dobu tu nad sebou máme bájnou historii vzniku naší národní pospolitosti. Tak jako u jiných národů má tato zakladatelská etapa národních dějin spíš povahu legendy, kde se úplně nehledí na historickou přesnost.

V české kotlině se bájné dějiny odvíjejí od příběhu, v němž Přemysl Oráč orá u Stadic. Ráno začal jako zemědělec na políčku a den zakončil jako vedoucí představitel národa. Bonusem dostal i ženu, která si jej vyhlédla ve své věštbě. Legendární dvojici kněžny Libuše a Přemysla Oráče známe každý.

Zda se založení dynastie Přemyslovců odehrálo tímto způsobem, dnes již nezjistíme. Ale příběh je to výborný. Jen pro pořádek, legendy o tom, jak prostý muž založil vládnoucí dynastii, nenajdeme jen v našich národních dějinách. Podobně jsou na tom i Němci a i Francouzi.

Bez ohledu na historicky problematický úsvit rodinné historie se vládnoucí rod Přemyslovců vcelku doložitelně zasloužil o naši zemi. Nejprve jeho příslušníci vládli jako knížata a podle principu seniority vykonával funkci nejstarší člen rodu. Jak se však rodina rozrůstala, postupně vykrystalizovala jedna vládnoucí větev. Což tedy neznamenalo, že by členové vedlejších větví nebyli vhodní k použití v rámci sňatkové politiky. Tu naši Přemyslovci ovládali brilantně dlouhá staletí před Marií Terezií.

Pro předávání vlády se ale postupně ustálil princip primogenitury, ustavující dědicem trůnu nejstaršího syna. S ohledem na tehdejší úmrtnost bylo vhodné mít dědiců v záloze více. Pokud ale ambiciózních potomků přežilo několik, lákavá vidina trůnu vedla k intrikám, bojům a vraždám. Tyto svérázy bratrství dodnes zpestřují dějepisný výklad. Třeba svatého Václava učinilo světcem právě bratrovo nepochopení k principu prvorozenosti.

Nakonec se zavražděný panovník stal patronem celé země. Přemyslovci, kteří přijali a prosadili víru Cyrila a Metoděje, dali národu celkem tři svaté. Kromě Václava jeho babičku Ludmilu a také Anežku Českou.

Zatímco počátky přemyslovské historie jsou na úrovni bájí a legend, vládnutí pozdějších generací už máme historicky doložené.

Roku 1085 se velké pocty dostalo Vratislavovi II.; jako první v našich dějinách se honosil titulem král. Za vojenskou pomoc mu jej udělal Jindřich IV., toho času císař Svaté říše římské, nejdůležitějšího územního celku středověku. Smůlou bylo, že královský titul se vztahoval jen na osobu Vratislava; jeho následovník byl zas jen knížetem.

Ale vrátka se pootevřela a ukázala evropským panovníkům, že na našem území vládne dynastie, která je ochotná spolupracovat. O sedmdesát let později si od dalšího císaře vysloužil osobní titul krále Vladislav II., když vojensky pomohl během tažení na severu Itálie.

A pak už přišla událost, která je jednou z nejoblíbenějších zkouškových otázek. Zlatá bula sicilská, 1212, to si pamatují i ti, kteří opustili školní lavice před desítkami let. Těžko říct, jak by to dopadlo s otázkou, odkdy jsme dědičným královstvím. Odpověď je samozřejmě stejná: Přemysl Otakar I. byl prvním panovníkem, který synovi předal království i s korunou. Jeho následovník Václav I. svou pozici ještě upevnil, byl vojensky úspěšný a odrazil mongolský vpád. Zemi po dvou desetiletích předal synu Přemyslu Otakarovi II., řečenému železný a zlatý, což zní jako kompliment, a skutečně to sedí. Z dějepisu si ho pamatujeme také zásluhou jeho smrti v bitvě na Moravském poli. To pole dnes leží v Rakousku a vedla se na něm celoevropsky významná bitva o nadvládu nad alpskými zeměmi – Korutany, Štýrskem a Rakousy. Bohužel z ní vyšel vítězně Rudolf I. Habsburský.

Že jsme si mohli troufnout na tuto výzvu, ale ukazuje, jak legendární postavou železný a zlatý Přemysl Otakar byl. Bohatý a úspěšný panovník se prosadil až na samotný vrchol evropské politiky. Územní ambice českého království tehdy sahaly až k Jaderskému moři.

Syn Václav II. je v dějinách považován za krále dávajícího přednost rozumu a umírněnosti, co dokážou bitvy, viděl názorně u konce svého otce. Ekonomický rozkvět za jeho vlády přinesla mincovní reforma, jako platidlo se ujal pražský groš. Tatínek ho dobře oženil s Gutou Habsburskou z dalšího ambiciózního evropského rodu. Měli spolu 10 dětí, včetně pozdějšího krále Václava III., i když se se dospělosti dožily jen čtyři z nich. Zemřelo i dvojče Václava III., sestra Anežka. Náročné porody patrně přispěly i předčasnému úmrtí královny Guty.

I druhá královna byla vznešeného původu; Eliška Rejčka byla polskou princeznou. Když se stala ženou Václava II., bylo jí pouhých 12 let, o tři roky později porodila jejich jediné společné dítě – Anežku. V 17 letech se stala královnou vdovou.

A právě v roce 1305 se náš příběh láme. Na trůn usedá mladičký Václav III., ani ne šestnáctiletý. Už ve dvanácti letech byl korunován králem uherským, neboť byl tři roky předtím zasnouben s dcerou posledního uherského krále z rodu Arpádovců. Jeho korunovace však nebyla místní šlechtou přijata, po několika letech se i přes snahu otce nakonec uherské koruny musel vzdát. Ale jak asi může vypadat král, který je tak slabý, že neubrání korunu?

Klid nebyl ani v Polsku, které zdědil po otci s českou korunou roku 1305. Odpor místních šlechticů se rozhodl řešit vojensky, protože další ztrátu prestiže už si nemohl dovolit, aby jej nezačala ohrožovat i šlechta česká.

Plánovat vojenské tažení byla ve 14. století dost problematická logistická operace. Než člověk dal dohromady a přesunul armádu, mohl mezitím i pominout důvod tažení. Václav III. vytáhl s armádou na Polsko přes Moravu a během cesty se rozhodl zastavit v Olomouci. Právě tato zastávka se mu stala osudnou: 4. srpna roku 1306 byl v hanácké metropoli zavražděn.

Za objednatele likvidace panovníka je považována česká šlechta jako celek. Trpělivost s mladým slabým panovníkem začínali ztrácet všichni. Vražda, která se odehrála před 720 lety, ale změnila chod našich dějin.

Tímto činem došlo k vymření vládnoucího rodu Přemyslovců „po meči“, tedy v mužské linii. Václavovi III. bylo v době smrti necelých 17 let; měl jen nemanželskou dceru Alžbětu. V ženské linii, tedy po přeslici, se přemyslovská krev sňatkovou politikou dostala do rodů, které nám budou vládnout v následujících staletích – Lucemburků, Jagellonců a Habsburků.

S nadsázkou vlastně můžeme říct, že nám Přemyslovci přes staletí vládli až do roku 1918. I poslední císař Karel se mohl dovolávat vazeb na legendárního Oráče od Stadic. Je to krásná ukázka toho, jak získávají rody legitimitu k vládnutí – vždy se odkazují na minulost, občas spíše legendární než doloženou. A příběh Přemyslovců funguje jako legenda skutečně výborně. Klidně by jej někdo mohl zpracovat jako seriál o několika řadách. Byly by v něm rodinné intriky, krvavé bitvy i nejvyšší politika středověké Evropy. Olomoucká vražda by pravděpodobně musela jednu z řad uzavírat, následovalo po ní totiž značně turbulentní období zmatků, které skončilo až o čtyřicet let později nástupem Karla IV.

Než se toho ujme Netflix, můžete na výročí vymření vládnoucího rodu po meči zavzpomínat v Národním muzeu, kde můžete až do poloviny října navštívit výstavu Přemyslovci. Panovnická dynastie a její doba. A srovnat si to s tím, co vám říkali ve škole.

Zdroje:Wikipedie

https://www.ceskykralovskyinstitut.cz

https://storyofprague.cz/blog/vymreni-premyslovcu-po-meci/

Vložil: Radka Vosáhlo