Do varu přivede plný amfiteátr, a přitom má strach z lidí. Co ale dál, když nemůže sám hrát… Tajnosti slavných
03.09.2018
Foto: karelplikal.cz/Ota Nepilý
Popisek: Karel Plíhal
AUDIO/VIDEO Má už sice šest křížků na krku, k nim ale spoustu plánů. Mimořádného kytaristu a textaře nedokáže zastavit ani nemoc, která mu znemožnila vzít do rukou milovanou kytaru. I ze zdánlivě patové situace dokázal najít východisko.
Patří k nejlepším folkovým písničkářům a je také jedním z nejoriginálnějších. Jeho melodie jsou jemné a poetické i lechtivé, při tvorbě textů si rád pohrává se slovy, takže výsledkem je v podstatě krásná poezie. „Plíhalovy písničky by mohly spojovat generace, jenže o tom ta starší zatím neví. Snad proto tak dlouho trvalo, než se jim otevřely brány nahrávacích studií, zatímco věrní mladí posluchači jich už léta znají desítky,” napsal Čestmír Klos v roce 1985 na obalu jeho debutu, nazvaného prostě Karel Plíhal. Pokud právě nepatříte k fanouškům tohoto žánru, nejspíš se vám vybaví díky spolupráci s Jarkem Nohavicou a skupinou Čechomor ve filmu Rok ďábla, který natočil v roce 2002 podle svého scénáře režisér Petr Zelenka. Je až neuvěřitelné, že před pár dny oslavil vynikající kytarista, zpěvák, skladatel, textař, básník, hudební režisér a aranžér kulaté šedesátiny. Při té příležitosti si nadělil ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon mimořádný dárek.
Modrá knížka:
Z kotelny na pódia
Když se zrodí mimořádný talent, bez odborného vzdělání se zpravidla obejde. Karel je toho živoucím důkazem. Narodil se 23. srpna 1958 v Přerově a vystudoval strojní průmyslovku v Olomouci, kde také dodnes žije. Zpočátku pracoval jako konstruktér, pak se přesunul jako topič do kotelny olomouckého divadla, aby se vzápětí vydal na dráhu písničkáře. Doprovázet se sám na kytaru mu nečinilo potíže, šest strun bravurně ovládal již od patnácti let. Začínal s olomouckou amatérskou undergroundovou country-swingovou kapelou Hučka, v roce 1977 se stal členem skupiny Falešní hráči a v roce 1981 založil vlastní kapelu Plíharmonyje, s níž získal na Portě v letech 1981 a 1982 cenu za interpretaci. Sólo vystoupil poprvé v roce 1983 a ihned vyhrál s písní Akordy autorskou Portu. Od té doby koncertoval sám či s jinými písničkáři, především s Jarkem Nohavicou a Emilem Pospíšilem.
Pohádka:
Poslední práce se Zuzanou
Od prvního autorského alba v roce 1985 jich má v současnosti na kontě již jedenáct a v roce 1996 si v domovské Olomouci vybudoval vlastní nahrávací studio. V roce 2004 konečně vyšlo i album Nebe počká s texty Josefa Kainara, které rád zhudebňoval i Vladimír Mišík. S vydáním Karel dlouho otálel, protože s nahrávkami nebyl stále spokojen. Nakonec se album stalo posledním, na němž můžeme slyšet i zpěvačku Zuzanu Navarovou. Pět skladeb pro ně nazpívala krátce předtím, než podlehla zákeřné rakovině. O rok později vyšly záznamy koncertů Karel Plíhal v Olomouci a Karel Plíhal v Telči. V září 2012 vyšlo úspěšné studiové album Vzduchoprázdniny, za které získal cenu hudební akademie Anděl 2012 v kategorii folk & country. V říjnu 2015 vyšla kompilace Karel Plíhal - Skříň s beduíny, která nabízí fanouškům výběr toho nejlepšího z jeho tvorby v letech 1990 až 2005.
Amnestie:
Vavříny z Porty
V roce 2006 se konečně jeho fanoušci dočkali i vydání poezie, výběr básní nazvaný Jako cool v plotě doprovodil ilustracemi známý humorista a karikaturista Miroslav Barták. Karel ale také složil hudbu k celé řadě inscenací Moravského divadla Olomouc, režíroval nahrávání alb Jarka Nohavici, Petra Fialy, bratrů Ebenů či skupiny Bokomara. Především je ale milovanou a vždy nadšeně vítanou hvězdou folkových festivalů a čtyřnásobným držitelem hlavní ceny Porty. Zdálo by se, že mu jdou texty i muzika jako po másle, i u tak mimořádného talentu má ale tvorba svá úskalí. „Nejhorší je neopakovat se, neskončit u toho, co jsem dělal před dvaceti lety. Musím hledat nová témata, přehodnotit svůj operační systém,“ nechal se slyšet v jednom rozhovoru již v roce 2004. Ve výsledku ale vždy nechybí jeho mimořádný smysl pro humor, což ve spojení s brilantní hrou na kytaru fanoušci stále znovu a rádi oceňují.
Špína:
Vždy stručný a svůj
Karlovy texty jsou plné snílkovské hravosti a pohádkovosti, nečekaných zápletek a rýmů, rád se oddává rýmařské exhibici i v mluveném slovu během koncertů. Není folkovým kazatelem, jeho vystoupení provází bezstarostná, humorná atmosféra. Do politických či společensko-kritických úvah se pouští jen výjimečně. Umí být stručný, co chce říct, dokáže vtěsnat do několika vteřin. Na všech albech si drží svůj styl, originální poetiku a radikálně se neproměňuje. „U Plíhala nacházíme hravost a vyjadřovací volnost již od počátku jeho hudební kariéry,“ prohlásil o něm uznávaný hudební kritik Jiří Černý. „Již koncem sedmdesátých let si ‘dovolil‘ jednu z nejlyričtějších písní Beatles (I‘ll follow the sun) zpívat jako Frýdek-Místek, rané Pink Floyd otextoval regulérním jídelním lístkem jako Cibulovou omáčku, v jiném případě jako Snídani v krávě, z Oldfieldova Ommadawn udělal Pohádku, a třebaže ne tak radikálně, ale zcela po svém převedl i Toma Paxtona, Chucka Berryho a Dona Mc Leana...“
Padaly hvězdy:
Jak zahnat strach
Jeho největším životním paradoxem je, že je v podstatě velký introvert a lidí se bojí. Přesto dokáže bavit zaplněné hlediště či amfiteátr. „Když chci mezi lid, jdu na hřbitov,“ říkává při vystoupeních s oblibou. Na svou plachost ale již před léty vynalezl zbraň – blízkost obecenstva řeší například tím, že má reflektory nastavené proti očím, aby obecenstvo neviděl zřetelně. Navzdory strachu z lidí se přece jen nakonec stihl i oženit. Jeho dnes již bývalou manželkou je drobná tmavovláska, herečka Ivana Plíhalová, kterou znají především návštěvníci Moravského divadla Olomouc. Dlouhá léta ale zněl její hlas i na vlnách Českého rozhlasu Olomouc v populárním pořadu Lady magazín. Mají spolu syna Matěje a dceru Markétu. Hudební talent sice zdědili oba, v otcových šlépějích ale prozatím vykročil jenom Matěj.
Ráda se miluje:
Dárek ke kulatinám
K nedávným šedesátinám si Karel nadělil dvojalbum, nazvané Alba & bonusy 1984 - 1990, které shrnuje prakticky celé jeho supraphonsko-pantonské nahrávací období. Starší písničky, které byly za doprovodu hostů nahrány v českobudějovickém rozhlasovém studiu, doplňuje sedm zajímavých bonusů, které tvoří především koncertní verze dobových písní, ale také několik výjimečných coververzí, například Ommadawn Mikea Oldfielda. Druhé album Karel Plíhal...Emil Pospíšil..., které nahrál v roce 1988 opět v Českých Budějovicích s kamarádem, výborným kytaristou a hráčem na sitár Emilem Pospíšilem, dál provází Plíhalova svébytná poetika, je zde ale patrný tvůrčí i muzikantský posun.
Z minula:
Vypomůže náhradník
Na jaře roku 2016 začaly Karla sužovat vážné problémy s pravou rukou, kvůli nimž nemohl zhruba rok a půl hrát. Loni v říjnu se chtěl na pódia konečně vrátit, nemoc se ale přihlásila znovu o slovo, takže plánované koncerty musely být zrušeny. „Nemoc, která si mne před pár lety našla, je noční můrou všech muzikantů, má hezké poetické jméno – fokální dystonie, ztráta citlivosti prstů, neurologická záležitost,“ komentoval své potíže v oficiálním vyjádření, který zveřejnila Česká tisková kancelář. Letos v říjnu plánuje návrat na pódia opět, tentokrát to už ale zaručeně vyjde. Doprovázet ho totiž bude kytarista Petr Fiala, a pokud se prý stane zázrak, budou hrát na kytary oba. Navíc chce své fanoušky příští rok potěšit zbrusu novou deskou.
Kdepak jsou:
https://www.youtube.com/watch?time_continue=8&v=vo-UZWjFdS0
Vložil: Adina Janovská