Superstát sjednocené Evropy je na stole. Komentář Štěpána Chába
komentář
26.11.2021
Foto: Pixabay
Popisek: Všichni se (povinně?) sejdeme pod Braniborskou bránou
Konečně, konečně někoho napadlo, hned po Napoleonovi a Hitlerovi, že spojená Evropa do velkého a jednotného celku je to pravé ořechové. Přesně s tím totiž přišla nově nastupující vláda v Německu, které už je přisouzena pěkná kombinace rudé a zelené barvy. Ta oznámila, že bude prosazovat Evropu federalizovanou a oproštěnou od zdržující a překážející národní sebestřednosti jednotlivých zemí. A dodala další dobrůtky svých plánů na budoucnost. Nehtíkem po té Merkelové budeme v prachu historie hrabat.
Tak se na to podívejme. Nový vládní slepenec v Německu přišel s mnoha nekompromisními návrhy, které nepřipouští diskusi. „Suverénní Evropa je klíčem naší zahraniční politiky,“ uvedl vedoucí SPD Olaf Scholz, který převezme v polovině prosince křeslo po dosluhující Angele Merkelové. „Pro ekonomickou silnou a nejlidnatější zemi v srdci Evropy je úkolem umožnit, podpořit a posunout suverénní Evropu vpřed.“ Tak promluvil budoucí vládce Německa. No, máme se nač těšit. U nového vedení Německa už se nikdo nezakecá, tam to pojede i přes mrtvoly kupředu k zářivé budoucnosti. Podle nové vlády „lidé právě na to čekají“.
Na co se máme těšit a zaměřit? Pirátský europoslanec Mikuláš Peksa je z nápadu německé junty když ne nadšen, tak alespoň příjemně rozradostněn. Dává příklad Německa, které je také slepené z šestnácti spolkových zemí, kdy každá spolková země má svou Ústavu, své vlastní potentáty, svou vlastní politiku. „Z pohledu obyčejného občana, který chce, aby stát respektoval jeho práva, to má tu výhodu, že vždy existují 2 texty, o které se lze opřít. Máte-li tedy pocit, že Vám daná spolková země nebo naopak spolek činí něco, co by činit neměl, vždy se můžete opřít o pozici toho druhého a bránit své zájmy.“ A to je přece výhoda. Z Peksova přínosu do diskuse vyplývá, jako kdybychom měli těch ochranných papírů málo a nedodává, že přemíra ochranných papírů začne časem sešněrovávat samotnou ochranu a dělat z ní bič.
Ale nešť. Německá vláda se také zavázala, že zjemní přiznávání občanství lidem, kteří budou v Německu pobývat. Čekání na občanství se zkrátí na pět let, při dobré integraci se může žadateli zkrátit až na tři roky. Přičemž nebude nutné, aby žadatel při udělení občanství uměl německy. Zvláštností také je, že si bude moci ponechat své původní občanství. V této souvislosti nová německá vláda ve své koaliční vládní smlouvě deklarovala, že sjednocená Evropa by měla mít v rukou hlavně zahraniční a bezpečnostní politiku. Tedy v zahraniční a bezpečnostní politice by rozhodovala sjednocená Evropa, nikoliv samotný stát.
Miloš Zeman má, s největší pravděpodobností, problém se jmenováním Jana Lipavského do křesla Ministerstva zahraničních věcí. Není náhodou, že Lipavský podal kdysi přihlášku do stejné partaje jako Peksa, tedy k Pirátům. Proč má Zeman s Lipavským problém? Pro jeho až animální odpor k Izraeli a snahy zahájit spolupráci s palestinskými teroristy (hnutí Hamás kupříkladu Velká Británie nedávno zařadila mezi teroristické organizace, přesně s tímto Hamásem by Lipavský rád navázal přátelské styky).
Jenže Lipavského pohled na Izrael začíná v Evropské unii převládat. Pomalu, ale začíná. Česká republika má k Izraeli dlouhodobý a setrvalý vztah. Jak by to bylo ve sjednocené Evropě? Byl by náš postoj k Izraeli nevýznamný? Stejně jako je nevýznamný postoj k Izraeli Saska nebo Bavorska? Zásadní je ten celoněmecký postoj? Jak bychom na tom byli? A měli bychom, při tom, že se v Německu do vlády spojili Zelení, socialisté a krajní levičáci, vůbec šanci svůj postoj obhájit a prosadit? Nebo se všichni staneme ve sjednocené Evropě nepřátelští vůči Izraeli?
Obzvláště s ohledem na to, že ve vládní koaliční smlouvě se nová německá vláda přihlásila o to, že je potřeba ve sjednocené Evropě držet na jednom místě zahraniční a bezpečnostní politiku, mám vážné pochybnosti, jestli by to bylo ve prospěch celé planety. Potřebuje svět další bezhlavě sebevědomou velmoc, která bude mít svou pravdu a zdroje na to tu pravdu vybojovat i na cizím území za pomoci zbraní? Jde o to, že když USA vyhlašují jednu ze svých četných válek, nezaslechnu ani náznakem, že federální stát Kalifornie do toho má možnost jakkoliv zasáhnout. Stejně tak jsem nezaslechl, že by federální stát Spojených států Kalifornie sám vyhlašoval válku.
Ale teď situaci stabilizuje paradoxně právě nejednotnost členských států Evropské unie. I samotné Německo se postavilo proti třeba bombardování Jugoslávie a stalo se trochu brzdou absurdní eskalace tamní války. Byla tu totiž oponentní strana. Tu teď vymažeme? V České republice má kupříkladu Izrael jistotu, že v Evropě má přátelský stát, který se za něj postaví a bude jej hájit. A bude. Se sjednocenou Evropou to bude jedno. Jako kdyby do mezinárodní politiky chtěl kecat Olomoucký kraj a prosazovat si svou. Bylo by to divné, že? Ale stejně divné bude ve sjednocené Evropě, když si svou bude chtít prosadit nějaká Česká republika. Prostě jen další z krajů sjednocené Evropy, který má řešit to, jestli mu správně fungují hydranty a nemíchat se do vysoké politiky.
Napoleonsko-hitlerovský komplex je strašně lákavý. Vytvoříme něco supersilného, supervýkonného, ale zároveň také nebezpečného. Protože na vrcholu se může objevit někdo, kdo svou pozici vezme příliš vážně a začne pracovat. Je mi jasné, že taková Evropa by dávala v mnohém smysl. I ten, na který poukazuje vlastně Mikuláš Peksa. Ale vzdáme se něčeho, co z nás udělá bezvýznamnou součást mohutného celku, v kterém budou vládnout jiní. Nebudou? Můžeme přece dění celku ovlivňovat vysíláním Peksů do jejich středu. Představte si, že Petr Fiala přijde s povolební smlouvou, kde si vytkne sjednocení Evropy. Nikdo by si toho na celém kontinentu ani nevšiml, a když všiml, padl by smíchy pod stůl. Když něco takového řekne Německo, dobré polovině populace Evropy se s ohledem na historickou zkušenost srazí půlky k sobě a začne přemýšlet nad tím, kam uprchnout.
Vložil: Štěpán Cháb