Jenom mi zapomněl říct, že tam právě mají tak trochu válku. Záhadologický, kryptozoologický i cestovatelský rozhovor s Vojtěchem Alberto Slámou

ROZHOVORY NA OKRAJI Mgr. Vojtěch Alberto Sláma (*1968 Šternberk) absolvoval Univerzitu Palackého, je režisér, spisovatel a seriózní záhadolog. Spolupracuje s rozhlasem, napsal deset knih. Spadají jak do kategorie non fiction, tak mezi science fiction; nejinak tomu bylo u legendárního Ludvíka Součka (i tento spisovatel měl jedno s druhým propojené a doplňovalo se to). Vojtěch Sláma se vedle jiného zabývá paleontologií, etnologií, ichtyologií... a taky dokumentuje rybí bohatství světových toků. Napsal Příručku pro rybáře, avšak zná toky značně exotické. Vedle Amazonky sem patří řeky jako Solimoes, Rio Negro, Curicuriari, Canuma, Mazues, Demini, Paraguay, Concolinho, Tapajos, Araca, Purus, Pixuna, Segama, Kinabantangan, Dong Nai... Natočil více filmů, například Po stopách amazonských (1999) či Akakor - Tacuncovo tajemství (2017), i zahajme rozhovor snímkem naposled zmíněným.

Jak probíhala vaše tehdejší výprava do Brazílie, která byla, jak vím, pouze jednou z mnoha? Splnila účel?

Do brazilské Amazonie jsem se tehdy vypravil za kontroverzním indiánským náčelníkem Tatunco Narou; to je člověk, který je spoluautorem knihy Kronika Akakoru, v níž tvrdí, že jeho pralesní kmen žil v podzemních, svítících městech. Historky jsou to jistě úsměvné a úsměvnými by taky zůstaly, kdyby se za Tatuncou jako červená nit netáhly děsivé události.

Co se stalo?

Zatím se ví o zmizení tří turistů, hledajících pod jeho vedením Akakor, ale vypadá to, že mrtvých zřejmě bude daleko více. Tatunca Narana navíc vedl v sedmdesátých letech velkou indiánskou vzpouru v sousedním Peru, kde bylo taky mnoho obětí; jako můj hostitel však byl velmi roztomilý a probrali jsme spolu spoustu témat. Vymámil jsem z něj i příslib velké společné expedice.

Kam?

Tentokrát ne do Akakoru, ale k bílé pyramidě pralesní svatyně Salazare.

Už koncem let devadesátých jste se Amazonií vydal ve stopách legendárního Enriquea Stanka Vráze (1860-1932) - a viz jiný váš film Po stopách amazonských. Bylo náročné podobnou cestu připravit? V čem jste slevili z původního plánu a od kterého momentu jste se zaměřili na řeku Jandiatubu?

Velký a neprávem zapomenutý cestovatel Vráz projel celou Jižní Amerikou napříč na lodi Praga. Já jsem zkopíroval asi jen necelých tisíc kilometrů jeho impozantní cesty a svou pouť zakončil v ústí Jandiatuby. Tato tajemná řeka, u jejíchž pramenů žijí doposud nekontaktované indiánské skupiny, se těší zájmu kryptozoologů. Kolují zde totiž legendy o tvorech, nápadně připomínajících bipední kachnozobé dinosaury. Sám jsem nic takového neviděl, jenom jsem zaznamenal několik domorodých pověstí.

Jak s vašimi filmovými dokumenty souvisí knižní cestopis V zeleném srdci Amazonie (2004)?

Kniha V zeleném srdci Amazonie vlastně byla takovým cestopisným bedekrem s užitečnými údaji pro turisty, kteří by se chtěli do pralesů kolem Amazonky vydat. Překvapil mě docela příznivý ohlas na ni mezi cestovatelskou veřejností.

Dalším z vašich filmů jsou Netvoři Amazonie (2017). Opravdu věříte, že žije ´rezatý mapinguari´, ukusující snad i lidské hlavy?

Mnohé pověsti skrývají reálné jádro. Vezměte si jenom našeho vodníka, jehož předobrazem byl zajisté velký sumec. Legendy o mapinguarim jsou v Amazonii velmi živé a hodně lidí je přesvědčeno o jeho existenci. Mluvil jsem i s lovci, kteří ho údajně ulovili na řece Demini. Je to obrovské rezavé zvíře, ale nic nadpřirozeného. Někteří kryptozoologové se domnívají, že by mohlo jít o přežívajícího obřího lenochoda rodu Glossotherium, který v Brazílii ještě před osmi tisící lety žil. Tito pozemní lenochodi dosahovali velikosti slona.

Brr. Přejděme teď soustředěněji k vašim knihám a začněme Záhadnou zoologií (2016). Nad ní se nicméně zeptám obecněji: Co ještě i dnes zůstává kryptozoologickou záhadou zásadního kalibru?

Mezi ´top kryptidy´ - neboli záhadnými zoologickými fenomény - samozřejmě kraluje himalájský yetti nebo příšera Nessie ze skotského jezera Loch Ness. Sporadické zprávy však hovoří o gigantických chobotnicích nebo o přežívajícím monstrózním žraloku megalodonovi.

Takových potvor je samozřejmě víc.

Každý rok se také v různých zprávách objevují informace o chupacabře nebo obřích upírech; většinou však jde jenom o umělé senzace a podvody.

Jenže pokaždé ne.

Nějaké promile naděje zůstává.

Napsal jste i román Mimozemci z Lekotilu. Dal jste se do tvorby beletrie proto, že jste si v oblasti non fiction zrovna připadal tematicky vyčerpaný, nebo tu byla i další motivace?

Jako bývalý novinář a publicista jsem pravidelně musel chrlit zprávy a komentáře. Únik k literatuře tak pro mě byl jakousi nezbytností, a to tím spíše, že jsem psal o záhadných zoologických fenoménech, za kterými jsem pořádal každoroční expedice. Moje románová prvotina Mimozemci z Lekotilu ale je z jiného soudku; i když jsem se ani tady záhadám a tajemstvím zcela nevyhnul. Největší legrace je, že dobrých padesát procent událostí popisovaných v knize se skutečně stalo.

To zní přitažlivě.

V knize se třeba dočtete o tom, jak těžké je bydlit na malém městě, když máte otcem praštěného vědce, který žije na hromádce s tou nejkrásnější doktorandkou.

To však nezní drasticky.

Ale také váš děd, opora místního hostince U pavího očka, není zrovna příkladný exemplář, a když si připočtete, že jste romantický básník a začínající učitel zcela bez autority, je na slabší depresi zaděláno. Spořádaným městem Lekotilem se navíc v noci plíží děsivé šavlozubé monstrum se zabijáckými instinkty a kolem vašeho domku, zatíženého krutou hypotékou, občas projede dvoumetrové strašidlo Čago na obří skřípějící tříkolce. Tyto drobné ornamenty v rámu příběhu navíc praskají pod tíhou intrik odpudivé ředitelky školy, a hlavně nenasytných manažerů nadnárodní korporace, kteří ničí všechno, na čem hrdinům, a totiž Mimozemcům, záleží.

Ještě že je tu udatná postava kapitána tlačného remorkéru Pružiny, která dá věci rychle do pohybu, a nebýt děsivé námořní katastrofy na jezeře Cákloš a obřího žraloka, děsícího lekotilské nudisty, by všechno dobře dopadlo. Takhle jsem to nakonec nechal na růžovém jednorožci, skotačícím na přilehlých lekotilských loukách.

 

Knihu si koupím. Budu tím od vás mít už takřka všechno… Ale nejvíc mě zajímá kryptozoologie. Můžete se teď zmínit o svém předchůdci, ne-li souputníku, inženýru Jaroslavu Marešovi? Taky on, mimochodem řečeno, začal posléze od kryptozoologie a psaní na to téma odbočovat k beletrii.

Můj dávný přítel Jaroslav Mareš (*1937 Brno) je pro mě nedostižným vzorem. Považuji ho za otce české kryptozoologie a velmi vstřícného a skromného člověka. Často vzpomínám na naše povídání o expedicích do tropů a tímto ho srdečně zdravím do Prahy.

Vedle kryptozoologie se obíráte i kreacionismem. Není to tak neznámý pojem, přesto: mohl byste jej stručně definovat znovu a sám?

Někteří věříme ve Stvořitele s velkým S, jiní věří ve slepou náhodu a ´samoorganizovací´ schopnosti neživé hmoty.

To je tak ve zkratce moje definice.

Specializujete se dále i na herpetologii.

Jako dítě jsem byl uchvácen návštěvou teraristického kroužku v Ostravě. Ve velkých teráriích jsem viděl agamy, varany a leguány. Byla to láska na první pohled. Teď jsem se ale pro změnu nadchl pro akvaristiku, takže jsem vyměnil plazí šupiny za rybí.

Vedle Záhadné zoologie či Záhadných monster opatruji nejméně tři další vaše objemné knihy: Hon na vodní příšery (2002), Po stezkách oblud (2003) a Velkou knihu (nejen) o dinosaurech (2004). Zvlášť posledně jmenovaná encyklopedie (připsal jste ji svému synovi) jako by neměla obdoby... Zavadíme v ní ovšem o neuvěřitelné extrémy. Šedesát metrů dlouhý dinosaurus... Ptakoještěr s rozpětím 15 metrů... Není to přepálené?

Samozřejmě, že asi je. I když, třeba takový záhadný sauropod Amphicoelias fragillimus by možná (a čistě teoreticky) tu šedesátku dal. Jeho obratel, který našel paleontolog Cope v roce 1878, totiž měřil na výšku 2,7 metru. Při převozu se někde ztratil, takže zůstala jenom krásná legenda a magický výpočet.

Hon na vodní příšery (který jste věnoval svému otci) má podtitul Každé jezero má své tajemství... Něco na tom bude – a možná existovala či ještě existuje i ´chajyrka´ z jezera Chajyr.

Ruské příšery jsou vůbec fenomén. Konkrétně pozorování chajyrského plesiosaura ale moc nevěřím.

Proč ne?

Co by si chudák počal v takovém mrazu?

Odbočíme-li: co nejezerní, zato ale děsivě skřípějící dvoumetrové strašidlo Čago? Je realitou, nebo patří jen vašemu románu?

Čago je tak trochu děsivé stvoření, nicméně jeho poměrně věrný předobraz se v mém vzdálenějším okolí opravdu vyskytuje a skřípe zcela reálně.

Vida!  Už jste zmiňoval českého vodníka a jeho vzor. Co ale agresivní mega-sumci Amazonky či jejích přítoků? Mohou být skutečností?

Tak o tom vůbec nepochybujte. Obří amazonské piraiby dosahují hmotnosti přes dvě stě kilogramů a běžně uloví pijící opici, kapybaru či menšího kajmana. Je popsáno i pohlcení dospělého indiánského rybáře.

Fí. Vraťme se do roku 1994. Jako jednomu z mála evropských novinářů se vám povedlo proniknout až na linii ozbrojeného střetu mezi Ázerbájdžánem a Arménií u íránských hranic.

Původně jsem měl jet do Kazachstánu za krajany, žijícími v diaspoře. Podařilo se mi přesvědčit ředitele našich novin, aby cestu zafinancoval. Po příletu do Moskvy jsem ale zjistil, že spoj nejméně týden nepoletí. V letištním baru jsem se naštěstí potkal se sympatickým Ukrajincem Igorem, který se zrovna vracel domů do Baku. Trochu jsme se namazali a on mi navrhl, zda nechci poznat Ázerbájdžán. Tak jsem koupil letenku a za pár hodin jsme vystoupili v Baku. Jenom mi zapomněl říct, že tam právě mají tak trochu válku. Díky jeho kontaktům jsem se ale dostal až do prezidentského paláce a později také na frontu. Přivezl jsem tak domů docela dost zajímavého materiálu.

Navštívil jste vedle Ukrajiny, Ruska či Běloruska také Kazachstán, Kyrgyzstán…

O svém putování po Asii jsem ale napsal jen pár článků do novin a časopisů.

Nicméně jste procestoval například i Bolívii a Venezuelu, přičemž jen Amazonii jste navštívil nejméně třináctkrát. Byl jste rovněž v Gambii, ve Vietnamu, v Thajsku, na Borneu... a všude už jste se poohlížel po záhadných tvorech.

A pár kryptozoologických fenoménů, zejména o krokodýlí žábě a hadovité naze, jsem popsal v knize Záhadná monstra.

Současně jste akvarista, jak už připomenuto. Pořád se specializujete na amazonské sumečky (kteří přece nejsou nijak obří)? Četl jsem o tom v jedné vaší knize.

Pravda je taková, že někteří moji pancéřovaní sumci trnovci mají už skoro pět kilogramů, takže jsou to celkem slušně velké akvarijní ryby.

Chováte pořád i varana?

Varana sice už nemám, ale rozličné tropické rybky to nahradily.

Pomáhá vám s tím i Daniela, vaše manželka?

Když jsem na cestách, tak se moje choť o domácí havěť vzorně stará.

Hm, a sepsal jste dokonce i dětské knihy. Jednou jsou Vánoce zlatého prasátka, tou další Pojmenuj svého pejska.

Před mnoha lety jsem dostal nabídku napsat i tyto publikace, a tak jsem výzvu přijal. Pohádky jsou vlastně neobyčejně zajímavý žánr, a tak trochu připomínají některé kryptozoologické pověsti.

O čem však vypráví kniha Slezský rod Tůmů?

Tato malá sága pojednává o rodině opavského filantropa a společensky oceňovaného podnikatele Břetislava Tůmy. Neříkám to často, ale bylo mi ctí s tímto člověkem, který toho tolik udělal pro jiné, spolupracovat.

Znáte nebo jste znal i své konkurenty jako Arnošt Vašíček, Aleš Česal, Otomar Dvořák či Pavel Toufar (které jsem uvedl v jednom dosud neukončeném cyklu zvaném Záhady a záhadologové)?

Musím říci, že jsem se kdysi dávno osobně setkal s panem Česalem a bylo to velmi příjemné setkání.

Arnošta Vašíčka znám z dob, kdy jsem pracoval jako redaktor a dávali jsme dohromady podobný rozhovor, jaký teď vedeme spolu. I to je však už velmi dávno.

Taky se vám zdá, že čas nějak zrychlil?

Ano.

 

Vložil: Ivo Fencl

Vojtěch Alberto Sláma, Rozhovory na okraji, HP,