Pro nás byli esenbáci nepřátelé, kolaboranti. Poslední chvíle pochodně číslo 2, Jana Zajíce, v knize, již jsme si sami zaplatili
06.11.2020
Foto: pribehjanazajice.cz (stejně jako ostatní snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)
Popisek: Tryzna na železniční průmyslovce v Šumperku, kde Jan Zajíc studoval
Někdy je potřeba k probuzení dvojí zazvonění budíku. Někdy ani to nestačí a člověk zaspí. A třeba i dvacet let. O Janu Zajícovi se chystá kniha Oldřicha Šuleře, výjimečná dvojím způsobem. Jednak se na ní spolupodílel Zajícův kamarád a spolužák Jan Nykl, jenž jel v osudný den se Zajícem až k Václavskému náměstí a přináší tak zcela nové, unikátní svědectví. Za druhé pak, na její vydání se museli složit čtenáři sami.
21. srpna 1968 do Československa vjela ‘spřátelená‘ okupační vojska Varšavské smlouvy. Přišla nám rozmluvit nesmělé námluvy se svobodou. V ulicích československých měst tekla krev. Ale jak ji smýval déšť do kanálů, odtékala z lidí i vzpurnost a ochota zemřít pro národ. Odpor se utišil, v tichosti a z donucení jsme oslavili Velkou říjnovou revoluci, Vánoce a chystali se na oslavu Vítězného února, když v lednu roku 1969 vzplála první živá pochodeň. Jan Palach. Vstávejte, neupadejte v letargii, braňte svou budoucnost před tyrany. Národ se na chvíli probral, ale jen na chvíli. Ovšem přišla pochodeň číslo 2. Jan Zajíc.
Oldřich Šuleř a Jan Nykl s rukopisem knihy ´V očích měli plameny´, foto Facebook
Historie stará padesát let a neustále určuje naši současnost. Jan Zajíc, druhá živá pochodeň. Namazal se pastou na parkety, protože ta když chytne, hoří intenzivně a nedá se uhasit. Oblékl si vlněné prádlo, které dobře hoří. A chystal se vypít kyselinu, která by mu nevratně poškodila hlasivky. To aby křikem nezostudil hodnotu své oběti. Nechtěl křičet, chtěl jen hořet lidem na očích, aby se probudili.
Jane, vstávej, jedu se upálit
Těmito slovy se probudil Jan Nykl 25. února 1969, když nad ním stál Jan Zajíc. Sbalené měl dva kufry. V nich pasta na parkety, vlněné oblečení, benzín, kyselina a obyčejná vařečka. Jeden kufr měl pro sebe, druhý vezl do nádražní úschovny pro pochodeň číslo 3, Evu Vavrečkovou, která se měla, podle domluvy se Zajícem, upálit na Václavském náměstí 8. března, na Mezinárodní den žen. „Já cestou brečel a hodně kouřil. Honza měl snad jednu dvě cigarety a smál se mi, že se mi klepou ruce. Jemu ne, dokonce si ve vlaku klidně zdřímnul,“ řekl Jan Nykl. Ve vlaku potkali další dvě spolužačky, Blanku s Dášou. Ty se k nim přidaly. „Čekal jsem, že nás seberou esenbáci, jak se říkalo policistům. Já bych za nimi ale sám nešel, kamaráda bych nepodtrhl. Navíc, pro nás byli esenbáci nepřátelé, symbol kolaborantství,“ dodal Nykl.
|
Dříve, než se Oldřich Šuleř pustil do psaní, prostudoval všechny dostupné prameny – archívy, dobové i současné články, zdokumentované rozhovory a výpovědi, reportáže, filmy. Vedle spolupráce s historiky čerpal také ze vzpomínek dosud žijících Zajícových kamarádů z trampingu a spolužáků. To vše vedlo k tomu, že se v knize objevují i dosud nepublikovaná fakta a řada zatím neznámých detailů a okolností.
K zachycení skutečného příběhu Jana Zajíce autora přivedl hlavně osud Jana Nykla. Ten jej také doprovázel ze Šumperka do Prahy, na cestě, která skončila upálením. Jan Nykl si svůj příběh nechával celých jednapadesát let jen pro sebe. Vedla ho k tomu marná snaha odradit staršího kamaráda od zoufalého činu, Po Zajícově činu byl obviňován svým okolím, že mu v upálení nezabránil, byl také státní bezpečností stíhán pro napomáhání k sebevraždě.
Slavnostní křest knihy měl proběhnout v pátek 13. listopadu v Šumperku, kde Jan Zajíc a Jan Nykl studovali. „Koronavirová nákaza to však s největší pravděpodobností nedovolí," podotkl Oldřich Šuleř. Knihu proto bude prodávat nejprve sám, až to bude možné, bude ji distribuovat do knihkupectví.
|
Možnost záchrany? Promarněná
Jan Zajíc studoval šumperskou železniční průmyslovku. „Mám ho před očima. Seděl ve druhé lavici před katedrou, a jen jsem vstoupil do třídy, začal diskutovat. Přede všemi kategoricky prohlásil, že po první živé pochodni Jana Palacha musí následovat druhá a další, aby se národ probudil k odvaze. Vůbec mě nenapadlo, že tím myslí sebe. I tak jsem mu ale oponoval, že takové sebeobětování nepovažuji za správný způsob protestu,“ zavzpomínal pro Českou televizi jeho učitel na Střední průmyslové škole v Šumperku Ladislav Kulil na ráno 24. února, tedy den před osudným činem.
Záběr z prostestní hladovky před Národním muzeem, kterou zahájila skupina mladých lidí 18. ledna 1969 na podporu požadavků upáleného Jana Palacha. Jan Zajíc sedí třetí zleva
Ale Zajícovi spolužáci tušili, že Jan Zajíc se chce stát pochodní číslo 2. A měli o něj strach. „Spolužáci to sdělili třídnímu a večer čtyřiadvacátého února byl Honza u profesora Kočího, kterého si vážil. Měli jsme za to, že se dal přemluvit, aby to nedělal,“ popsal pamětník. Ani profesor Kočí Zajíce nepřesvědčil. Cesta z Šumperku do Prahy byla zahájena.
Pochodeň, která zabloudila
„Lístek z úschovny spolu s dopisem určeným pro Evu a dalšími dopisy na rozloučenou Jan předal spolužákovi Nyklovi. Na záchodě na nádraží se namazal po celém těle silně hořlavou pastou na parkety, rozloučil se s průvodci a pokračoval dál sám,“ vypráví Zajícův příběh webové stránky vytvořené pro putovní výstavu o Janu Zajícovi. Na Václavském náměstí zamířil do podchodu domu číslo 39. Z koudele a vařečky připravil improvizovanou pochodeň. Tu chtěl nejspíš zapálit a vyběhnout na náměstí a teprve tam se zapálit. Ovšem chytil již v podchodu, nestačil ani vypít připravenou kyselinu. Navíc oslepený plameny nevyběhl na Václavské náměstí, ale zabloudil v podchodu.
Václavské náměstí, před průchodem domu č. 39. Sanitní vůz odváží tělo Jana Zajíce
Probuďte se
„Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše svědomí jako pochodeň č. 2. Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný, anebo snad že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali sebou vláčet několika diktátory,“ stojí v dopise Jana Zajíce adresovaném pozůstalým v národu. Jak patrné, nastoupila normalizace a s ní i uštknutí naší národní odvahy. Jeho oběť byla vlastně marná. Stala se jen mementem naší prohry a ohnutých zad.
Kdo je Oldřich Šuleř
„Nejsem žádný renomovaný spisovatel – tím byl můj otec stejného jména. Mé dětství, dospívání a pracovní začátky v době normalizace byly poznamenané mým ´kádrovým´ profilem, který mi neumožnil studovat ani pracovat nikde jinde než v hornictví.
Po roce 1989 jsem zásadně změnil profesi. Poté, co jsem konečně mohl vycestovat do světa, jsem získával zkušenosti u zahraničních firem a začal se jako konzultant a lektor věnovat řízení a manažerským dovednostem. Externě jsem působil na některých vysokých školách a věnoval se psaní odborné manažerské literatury (např. Manažerské techniky I – III, Porada jako efektivní nástroj řízení, 100 klíčových manažerských technik, Management, Firemní strategie nebo 5 rolí manažera).
Spisovatel Oldřich Šuleř při autogramiádě své knihy Ukradený smích, foto Facebook
V roce 2018 jsem ve spolupráci s nakladatelstvím Klenov Pavla Kotrly vydal knihu Ukradený smích, vyprávějící s humornou nadsázkou o dětství, dospívání a začátcích pracovní kariéry v socialistickém Československu pod neblahým dohledem Státní bezpečnosti a stranických orgánů. Na této knize jsem si vyzkoušel, jak finančně náročné a obtížné je dostat ke čtenářům knihu, kterou jste vydali vlastním nákladem,“ napsal o sobě autor s tím, že vydání knihy probíhala přes podporu serveru HitHit, kde se na ni složili sami čtenáři, vybralo se 40 710 Kč od 63 dárců. Komerční nakladatelé o její vydání neměli zájem. Málo by totiž vydělala.
|
Vložil: Kamil Fára