Nebude lepší nechat společnost virem promořit? Stejně ti důchodci umřou. Dřív nebo později. Komentář Štěpána Chába
komentář
31.03.2020
Foto: Hans Štembera
Popisek: Miroslav Macek
Nepanikaříme, nelynčujeme se, jsme v režimu nejistoty a opatrnosti. Většina z nás souhlasí s restriktivními opatřeními, které zavedla vláda. Má to smysl. Ochrana ohrožených lidí a zdravotnictví. Miroslav Macek, bývalý poslanec za ODS, nyní rentiér, prohlásil, že jsou opatření provázející nouzový stav zbytečná. Ekonomicky na tom tratíme a účty přijdou, pak budeme vyvaleně přepočítávat důsledky neuvážené karantény.
Doslova Miroslav Macek napsal: „Pokud by se proti současné epidemii nepodniklo nic vyjma obvyklých každodenních hygienických úkonů a zajištění (paliativním způsobem) důstojné smrti umírajícím, nakazila by se rychle velká část obyvatel, kolem 1% nakažených by zemřelo na svá různá, často mnohočetná onemocnění pouze potencovaná koronavirem, a celkový stav populace by poklesl z 10,6 milionu obyvatel na 10,5 milionu.
Během krátké doby by bylo po pandemii, práceschopného obyvatelstva by se epidemie téměř nedotkla, úmrtnost by v příštích pár letech silně poklesla, zdravotní systém by si oddechl a stal se méně nákladným a po počátečním smutku (ale též oddechnutí po mnohdy letité namáhavé domácí péči) by se život v mnoha rodinách vrátil do přívětivějších kolejí, optimálně s lidmi poučenými o nezbytnosti stát se opět nezpychlou součástí přírody.“
Obětuj bábu, obětuj dědka
Slova Miroslava Macka jsou fascinující. Volají po přírodní eutanazii z donucení. Je ti přes šedesát?Zaskoč si někam do čekárny, zhluboka dýchej a uvolni byt, uvolni své příbuzné z touhy se o tebe starat a mít tě rád, odpoj se smrtí od důchodového systému, vyžírko, ekonomicky tím společnosti jedině pomůžeš, a pak, až umřeš na nemoc, kterou jsi mít nemusel, až umřeš o deset nebo dvacet let dřív, než kdybys tu nemoc nechytil, si společnost oddychne, protože jsi pro ni byl jen ekonomickou přítěží. A jo, stejně umřeš. Sice někdy za deset nebo za dvacet let, ale umřeš bolestivě. Udušením se ve vlastní šťávě teď a tady budeš budovat krásnou budoucnost české ekonomiky. Umři, umři, umři. Překážíš, zabíráš místo, čerpáš naše zdroje, s úctou, ale vypadni.
Mackovi je 75 let. Požehnaný věk. Za tu dobu, kdy je z politiky, sepsal několik knih, baví svými glosami téměř denně spoustu lidí. Jak jde vyrozumět z jeho psaní, miluje svou ženu a ona jeho. Zdá se, že si svůj kmetský život vcelku ukázkově užívá. Teď si představme, že by pandemie nového typu koronaviru proběhla před patnácti lety a jedním z prvních nakažených by se stal Miroslav Macek. Po týdnu utrpení a pomalého dušení se by zemřel. O co bychom přišli? Jen o jednoho seniora, který by stejně jen zabíral místo? Opravdu?
Poté, co dostal Miroslav Macek vynadáno od svého čtenáře, reagoval příběhem o své sousedce, která byla deset let připojená na ‘hadičkách‘, než si ji vzala zubatá, a to následovně: „...prožila je totiž na loži, udržovaná při bazálním životě, postupně s amputovanou jednou a druhou nohou, než ji konečně vysvobodila milosrdná smrt. Doufám, že nepředpokládáte, že její prolongované utrpení přinášelo jejím příbuzným a známým radost, dnes a denně jí tu smrt přáli...“
A to nám je pěkná logika
Miroslav Macek tak vlastně lobbuje za to, aby se lidé po dovršení seniorského věku stříleli. Preventivně. Protože mohou někdy v budoucnu zemřít na vcelku nepříjemnou nemoc, případně mohou skončit připojeni na přístrojích, které by to jejich utrpení zbytečně protahovaly. A tak bude lepší, když se senioři vzdají vlastního života už teď, rovnou, a nebudou čekat na to, jestli se dožijí milosrdné smrti, která je prostě bací po hlavě a je s nimi amen, nebo jestli budou trpět jako Mackova sousedka, kterou připojili na přístroje a deset let ji tam nechali trpět. Není to pseudohumanismus, jak tvrdí Macek, je to naděje, soucit, strach, lidství, sounáležitost. Takové ty pojmy, které se z hlediska ekonomiky blbě počítají a zahrnují do tabulek. Před patnácti lety při pandemii bychom také mohli říct – Macek? Už mu je šedesát, stejně brzy zemře bolestivou smrtí, bude lepší, když umře hned na udušení.
Prosperita nacistického Německa
Za éry Adolfa Hitlera se také odstraňovali ‘nepotřební‘. Nejsou vhodní pro naši budoucnost, zatěžují rozpočet, jsou s nimi jen výdaje, proč je živit. Ten cynismus je podobný. Z ekonomického hlediska logický a pozitivní, ale z toho lidského se jedná o naprosté chucpe, které jsme chápáním dějin a souvislostí snad zavrhli. Nejde o to, že zemře ‘jen‘ sto tisíc lidí. Jde o to, že je můžeme ochránit a dát jim tak dalších pár let, kdy budou moci vstát a užasnout nad krásou života. Tohle prostě do tabulky s výdaji a příjmy nacpat nejde. Jistě, všichni umřeme, jen kdyby náš skon neprovázelo cynické a netrpělivé podupávání další generace, která čeká na náš byt. Úcta a pokora. Pokora a úcta. V pokoře radši zchudněme. Miroslav Macek je velmi dekadentní senior, řekl bych.
Vložil: Štěpán Cháb