Z 60 jich přežilo 15. Slíbily si, že se po válce sejdou, povedlo se jim to až v roce ´89. Děvčata z pokoje 28, L 410 Terezín
09.02.2019
´Děvčata z pokoje 28, L 410 Terezín´. To je název výstavy, která je k vidění v prostějovském Špalíčku, a jejíž vernisáže se zúčastnily i náměstkyně primátora Alena Rašková, Milada Sokolová a náměstek Jiří Rozehnal. Výstavu připravilo Židovské muzeum již v roce 2007. Vznikla péčí německé novinářky a reportérky Hannelore Brenner-Wonschick, která na základě osobních vzpomínek žen vězněných v mládí v Terezíně vydala v Německu stejnojmennou knihu, doplněnou dochovanými dokumentárními materiály. Panely představují srozumitelným způsobem život několika mladých židovských děvčat z jednoho pokoje v terezínském dětském domově… Panely Židovské muzeum zdarma zapůjčuje, a tak výstava již 12 let putuje republikou. Nyní zakotvila v Prostějově.
„Život židovských děvčat uvězněných v terezínském ghettu zachycuje výstava vytvořená na základě jejich osobních vzpomínek. Celkem 12 panelů přibližuje politické události 30. let minulého století, nástup Adolfa Hitlera k moci, i vznik Protektorátu Čechy a Morava,“ říká kurátorka výstavy Kamila Husaříková s tím, že další část se pak věnuje období pronásledování židovského obyvatelstva před deportacemi.
Maagal je hebrejsky kruh
Většina budov byla označena písmenem L nebo Q a číslicí. Objekt L 410 sloužil jako dívčí domov. Dívky na pokoji 28 si založily organizaci ´Maagal´, hebrejsky kruh. Snažily se příkladně chovat, navzájem si pomáhat, organizovat různé kulturní akce a pomáhat starým lidem. Maagal měl svůj stejnokroj, vlajku i hymnu.
Děvčata z pokoje 28, L 410, Terezín - Helga Kinsky a Anna Hanusová (roz. Flachová), pěvecká pedagožka a klavíristka, z Brna. V roce 2013 dámy, které drží vlajku Maagalu, vyfotografoval pro facebookovou stránku Humans of Brno (brněnské osobnosti) její správce a fotograf Otto Ballon Mierny
Na pokoji 28 se v letech 1941–1944 vystřídalo šedesát děvčat. Osvobození se dožilo jen patnáct z nich. Když se na jaře 1945 terezínský tábor likvidoval, děvčata rozstřihla vlajku na čtyři díly a slíbila si, že se po válce sejdou a vlajku opět sešijí. Podařilo se jim to až po roce 1989.
Poválečné osudy těch, které přežily
„Zbývající panely popisují poválečné osudy děvčat, která přežila. Všechny texty na panelech jsou doplněny komentářem nebo výpověďmi jednotlivých pamětnic,“ doplňuje Soňa Provazová, ředitelka Muzea a galerie v Prostějově.
Putovní výstava je aktuálně k vidění v prostějovském Špalíčku, foto Prostějov
Panely zapůjčilo prostějovskému muzeu Židovské muzeum v Praze. V Prostějově jsou vystaveny poprvé. Jedna z výstavních síní ve Špalíčku je upravena jako kinosál a návštěvníci zde mohou zhlédnout dokumenty o holokaustu – šoa. Poslední sál je věnován speciálně Prostějovu.
My, které jsme přežily, doufáme…
„Na sedmi panelech jsou k vidění fotografie prostějovských občanů židovského původu, kteří zde před válkou žili a z nichž drtivá většina byla povražděna ve vyhlazovacích táborech nebo zemřeli v Terezíně. Návštěvníci si mohou prohlédnout i fotografie těch, kterým se přežít podařilo a dále například žádosti o cestovní pasy. Jednou z nich je i žádost Elišky Kleinerové, která odcestovala do Velké Británie a studovala tam uměleckou školu. Na rozdíl od jejích rodičů (maminka zemřela v Osvětimi, tatínek v Buchenwaldu) přežila a dnes ji známe jako malířku Alžbětu Zelenou. Mimochodem, právě výstava jejích obrazů začíná v polovině února letošního roku v hlavní budově muzea. Výstavu pořádáme k nedožitým stým narozeninám této známé výtvarnice,“ dodala Provazová.
Výstava Alžběty Zelené s putovní výstavou o terezínských dívkách úzce souvisí
„My, které jsme přežily, doufáme, že návštěvníci výstavy se poučí z minulosti, aby se nic podobného již nemohlo odehrát. Všichni si musíme uvědomit, že nikdo na světě nemá právo týrat jiného člověka. Kniha i výstava jsou zasvěceny památce těch, co nepřežili, i když chtěli žít, neboť měli ještě celý život před sebou,“ řekla pro ČT k výstavě v roce 2007 jedna z ´děvčat´ Judith Schwarzbarthová–Rosenzweigová.
Panely přibližující dění v Prostějově obsahují i ukázky novinových článků, které v té době přinášely zejména Hlasy z Hané. Pozornost si zaslouží i texty a fotografie prostějovské rodačky a laureátky Ceny města Prostějova Maud Beerové, tehdy Steckelmachrové, autorky knihy ´Co oheň nespálil´, z níž částečně výstava čerpá. Výstavu si můžete v prostějovském Špalíčku (Uprkova 18) prohlédnout až do konce března letošního roku.
Co bylo tzv. ghetto Terezín
Součástí nacistických plánů na nové uspořádání Evropy bylo tzv. konečné řešení židovské otázky. Také na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava byli občané židovského původu pronásledováni a od listopadu 1941 postupně deportováni do města Terezín, kde pro ně nacisté zřídili tzv. ghetto – koncentrační tábor pro Židy. Zde měli být soustředěni do doby, než budou místa vyhlazovaní na Východě připravena k jejich konečné likvidaci.
Foto Facebook
Terezínskému ghettu velela nacistická komandantura, která dávala rozkazy tzv. židovské samosprávě. Ta se starala o zajišťování vnitřního chodu tábora. Strážní službu vykonávali protektorátní četníci, kteří z velké většiny sympatizovali s uvězněnými, snažili se jim pomáhat a udržovat kontakty s vnějším světem.
V ghettu platily všemožné zákazy a nařízení. Kulturní život byl však po určité době povolen, neboť měl posloužit jako jeden z nástrojů k zastření pravdy o osudu, který byl Židům předurčen. Pro vězně mělo umění ve všech formách veliký význam, neboť jim pomáhalo překonávat deprese a strach z neznámé budoucnosti, jakož i uchovávat jejich osobní integritu.
Historický snímek z ghetta, foto Facebook
V ghettu byly vězněny i tisíce dětí a snahou židovské samosprávy a dospělých vězňů obecně bylo jim jejich úděl pokud možno ulehčit. Přes zákaz nacistů probíhalo tajné vyučování a pedagogové i vychovatelé se dětem věnovali s nesmírnou obětavostí.
Vězňům sloužila k ubytování nejprve kasárna a po vystěhování terezínských obyvatel v polovině roku 1942 i civilní domy. Při obrovském přeplnění tábora však často obývali i půdy, sklepy a kasematy ve valech. Do Terezína proudily tisícové transporty Židů nejen z protektorátu, ale i z Německa, Rakouska, Nizozemska, Dánska a koncem války i ze Slovenska a Maďarska.
Foto Facebook
Za necelé čtyři roky prošlo terezínským ghettem více než 140 000 židovských vězňů – mužů, žen i dětí. V posledních dnech války k nim přibylo ještě více než 15 tisíc vězňů, kteří dorazili do Terezína s tzv. evakuačními transporty z koncentračních táborů vyklízených před postupující frontou. Mezi nimi byli i vězni nežidovští. Od vzniku ghetta až do osvobození v Terezíně zemřelo na 35 000 vězňů v důsledku stresu, hladu a hrozných ubytovacích a hygienických podmínek.
Do ghetta transporty přijížděly, ale také z něj odjížděly do míst vyhlazování a otrocké práce. Od října 1942 směřovaly téměř všechny do Osvětimi – Březinky (Auschwitz – Birkenau), nejstrašnějšího koncentračního a vyhlazovacího tábora. Z terezínského ghetta bylo vypraveno celkem 63 transportů, jimiž odešlo více než 87 000 osob. Z nich se dočkalo osvobození jen necelých 3 800 lidí. Mezi těmito deportovanými byli i nejmladší vězni. Na 7500 jich zahynulo, osvobození se dočkalo jen 245. Přímo v ghettu pak zahynulo dalších 400 dětí. O životě nejmladších obětí vypovídají verše, deníky, ilegálně vydávané časopisy a tisíce kreseb – většinou to jediné, co po nich zůstalo.
Zdroj Památník Terezín
|
Vložil: Markéta Vančová