Jaroslav Hut: Nasytit bohaté je téměř nemožné. O Istanbulské úmluvě, korporacích a souvislostech. Vaše dopisy
08.11.2018
Foto: Pixabay
Popisek: Instanbulská úmluva jako #MeToo non plus ultra
Istanbulská úmluva se má ve sněmovně projednávat 19. listopadu. Andrej Babiš po jedné společné kávičce přislíbil České ženské lobby, že ji ratifikuje. Zdá se, že i on postrádá informace, ale poslouchá jen lobby. Náš čtenář z Olomoucka, Jaroslav Hut, odhalil v Istanbulské úmluvě další úroveň nebezpečí: „Myslel jsem, že k tématu tohoto vcelku nepodařeného pokusu o definitivní vymýcení násilí na komkoliv už bylo napsáno a řečeno snad všechno, co mohlo být, a ejhle, není tomu tak,“ napsal nám a pokračoval.
„Pan profesor Piťha se svým kázáním kritizujícím úmluvu trefil i do pater, kde sedí hlavy zabývající se správným otáčením Zeměkoule. Úvodem je třeba přiznat, že kázání pana profesora opravdu bylo lehce expresivní. Ne moc, ale přece. To se ovšem od kázání čeká. Posluchače má probudit, zaujmout, následně povzbudit (nebo rozhořčit) a přimět zapnout mozkové závity z polohy „off“ do polohy „on.“ Chcete-li méně invazivní útvar, přečtěte si měsíční výpis bankovního účtu.
Pro a proti
Občanstvo, které problematika zajímá, se rázem rozdělilo na tábor příznivců a tábor odpůrců, přičemž odpůrci se opírají o právní analýzy a vyjádření České advokátní komory, kteréžto poukazují na skrytá nebezpečí a hlavně zbytečnost Istanbulského traktátu, zatímco příznivci jsou skálopevně přesvědčeni, že jde jen a pouze o vymýcení domácího násilí a další diskusi nejsou nakloněni.
Je potřeba „správně myslet“
A aby nám média usnadnila na kterou stranu se přidat, byli jsme svědky rozmarného žvatlání pana Ivana Odilo Štampacha, který chce rovnou pana Piťhu poslat před soud pro strašení spoluobčanů, předpokládaje, že desetimilionové stádo božích hovádek je zcela nesvéprávných a jen čekalo na jeho vytříbený úsudek. Další těžkou municí ve prospěch úmluvy je (samozřejmě jak jinak) Tomáš Halík. Ten byl ve vyjádřeních poněkud opatrnější, a nutno přiznat, že s kázáním přece jen tak nějak nesouhlasil, a kult jeho osobnosti nikterak neutrpěl, a jsou otevřeny cesty tam i zpět. Takže všechno je v pořádku.
Kralevic „správného myšlení“
Ale takřka vrcholem všech vyjádření (vyšší level stále možný) je postoj pana Jiřího Pehe. Vlhké sny pana Pehe sleduji drahných třicet let a musím říci, že jsou obdivuhodně konstantní a svojí šíří zdaleka předčí i divoké sny maxipsa Fíka. Základem jeho vnímání světa je radostná globalizace. Od zastaralých a překonaných národních států a místních či regionálních kultur se posouváme k vytvoření nového globalizovaného světa, kde univerzální pravda držitele největšího počtu těch správných akcií zvítězí nejen nad lží a nenávistí případných odpůrců, ale i nad láskou, neboť takového braku již nebude třeba. Stačí se zahloubat do Peheho slov o Piťhově kázání.
Svázaní zaměstnanci korporací
A protože jsem téměř patnáct let byl zaměstnán u nadnárodní společnosti ( neb místo ve svém oboru jsem nesehnal a rodinu holt člověk nějak živit musí ), pokusím se o stručný nástin jak to chodí, a jak by to mělo v rozvinuté globální společnosti vypadat. Nadnárodní společnosti žijí svým vlastním životem a řádem. Vytváří paralelní strukturu ke státní (již tedy překonané a odepsané). Vše co se v ní odehrává je v souladu s právním řádem země v níž působí, ale zaměstnanec je navíc vázán jakýmsi morálním kodexem, který organizuje nejen pracovní, ale i soukromý život zaměstnance.
Tento morální kodex řeší vše od banalit (například kolik smím sníst chlebíčků, pokud jedu školit zaměstnance do jiné pobočky), až po zcela zásadní věci jako je například to, že pokud dva sourozenci pracují pro rozdílné společnosti a pořádají soukromou oslavu třeba při narození dítěte, musí o tom být informováni jejich nadřízení, aby nedošlo ke střetu zájmů –samozřejmě ne těch sourozeneckých.
Korporace místo státu?
Co se týká příslušnosti k víře nebo nevíře, vše je povoleno potud, pokud tím nejsou ohroženy oprávněné zájmy zaměstnavatele. Je pravda, že na místech, kde se tyto zásady tvoří, zatím nesedí žádní sokratové a tak se dozvíte třeba to, že Svědkové Jehovovi a Židé jsou v zásadě totéž a podobné perly ducha. Některé nadnárodní spolky mají už i jakési své vlastní odbory či ombudsmany, jimž se duševně zhroucený zaměstnanec může vybrečet na rameni, aniž by bylo možno a nutno něco právně řešit. Tímto ulevíme zastaralé justici a tu je postupně možno zrušit a nahradit nadnárodními vyhláškami a úmluvami. Vše se samozřejmě k obecné spokojenosti vyřeší přímo a soudružsky na místě.
Na nákupy
Odměňování, vyjma vyšších pater, zajišťuje člověku přežití a povolenou formu zábavy, jakou je například bezcílné bloumání po různých nákupních střediscích, čímž lze zabít už tak zbytečný volný čas. A samozřejmě všudypřítomné půjčky na věci, bez kterých přece nemůžete být, to byste nebyli in. Stáváte se tak vazaly a otroky těch, kterým jste dobrovolně svěřili svůj život do jejich rukou, neznaje slasti a bolesti vlastní svobody.
V tomto globalizovaném světě bude čím dál obtížnější pro všechny zaměstnané uspokojit oprávněné požadavky těch 8 % nejbohatších světa. Nasytit bohaté je téměř nemožné. Toto je svět pana Pehe, a možná ani on sám netuší, že je vlastně takový. Jediná šance na udržení si svobody ducha i těla zní: za každou cenu si udržte ten svůj, jakkoli malý a ne vždy zcela funkční národní stát. Je to vaše dědictví a pokud se ho zbavíte, budete patřit nikam.“
Závidím Vám, pane Hute, větu „Nasytit bohaté je téměř nemožné.“ Je nádherná ve své moudrosti. Ukazujete další pohled, jiný pohled, pohled, kde stát mají nahradit korporace a jejich korektní pravidla. A vidíte v Istanbulské úmluvě jedno z mnoha chapadel, která k tomu mají vést. A já mám, i díky Vašemu textu, snad až panický záchvat z toho, kam že se to ženeme. A teď stojí otázka následovně: Je pan Pehe licitátorem další epochy lidstva, přirozeného vývoje a pokroku? Nebo se pan Pehe postavil jako předvoj destrukce svobodného ducha člověka i s jeho nenávistmi a slabostmi? Kloním se vehementně k druhé možnosti.
Reakce redakce...
Tak ta je rozličná. Neb redakce Krajských listů.cz nejenže není názorově jednotná, naopak – byť malá, je názorově rozrůzněná, jak to jen jde, a navíc, názorová uniformita není vyžadována. Čili ´reakce redakce´ je eufemismus, je to reakce toho člena redakce, který je pod článkem podepsán… Tento oznam dáváme dosud pod každou reakci, aby bylo jasno jak v poledne na rovníku.
|
Vložil: Štěpán Cháb