Je to jako mor. Podezřívání. Byrokracie. Sešněrovávání nesmyslnými příkazy a zákazy. Jedni jsou štváni proti druhým. Advokátka o divné době
22.05.2017
Foto: archiv
Popisek: Jana Zwyrtek Hamplová: Advokátka a politička, počátkem 21. století krátce poslankyně Poslanecké sněmovny za ČSSD. Velmi aktivní v komunální politice v rodné Mohelnici, kde žije a má svou advokátní kancelář
Ekonomika jde sice nahoru, ale nálada a vzájemné vztahy mezi lidmi dolů. Atmosféra ve společnosti houstne, přebujelá byrokracie živí nedůvěru. Co bude kvůli nesmyslným zákonům dál? Nad tím se zamýšlí advokátka Jana Zwyrtek Hamplová na blogu.aktualne.cz.
Živnostník je vlastně nepřítel státu a každý zastupitel, ať už je to prý starosta nebo primátor, je už jen tak z principu lidmi obviňován z korupce, píše ve svém článku na webu blog.aktualne.cz advokátka Jana Zwyrtek Hamplová. V Česku se podle ní přestává dát žít. Zaměstnanci? To jsou přece taky všechno jenom povaleči. Prostě jeden nesmysl za druhým. Proč v sobě máme zakořeněná tato hloupá klišé? Některá jsou v nás živena už od normalizačních sedmdesátých let a naše společnost se pořád utápí v závisti k druhým. A ze závisti neplyne nic jiného než nenávist.
Díky EET by babička byla zase ‘namydlená‘
„Stát se chová jako vrchnost, přitom nám má sloužit, a hlavní starostí politiků je, kdo koho hruběji urazí, co kdo na koho najde, a všem jde o jediné – uchopit moc, aby mohli dusit nás ostatní. Kteří na ty všechny jejich manýry a nápady, jak více nám ještě znepříjemnit život, vyděláváme,“ vysvětluje Hamplová. Sama si pak položí otázku, proč je vlastně taková skeptička? Vzpomněla si totiž na jeden příběh z Rudého práva: „Byl o babičce z jedné malé vesnice u Prahy, která pekla domácí chleba. A protože si chtěla k důchodu přivydělat, upekla občas pět šest bochníků a odjela do Prahy je prodat. Soudruzi ji přistihli a byla odsouzena za trestný čin,“ popisuje v článku právnička. Nepřipomíná vám to něco? Nevrátili jsme se obloukem o desítky let zpět? Autorka textu zde samozřejmě naráží na EET. V dnešní době by taková babička byla, lidově řečeno, zase ‘namydlená‘. „Vždycky to bylo ale přece tak, že někdo tzv. v ulici nebo na vesnici pekl. Zkušené babičky a maminy s pečicí troubou srostlé. Dnes nepečou, a když pečou, jde téměř o konspirativní činnost,“ podotýká v článku.
Doba a vrchnost živnostníky dusí
Dnes už mají lidé strach upéct třeba i blbé cukroví na svatbu, píše ve svém textu advokátka. Pokud už se k tomu odhodlají, prosí zákazníky, ať hlavně nedávají fotografie těchto výrobků na sociální sítě, nebo na ně hned vlétne někdo z finančáku. Doba je ale taková a ‘vrchnost‘ živnostníky dusí, jak jen může. Vezměte si třeba poplatky zdravotního a sociálního pojištění, proč jsou tak vysoké? Člověk, který chce dělat sám na sebe, nebo si snad platit zaměstnance, už je hned od začátku státem kárán. Vyplatí se ještě vůbec někomu poctivě podnikat? Komunisté chtěli veškerou moc, malé živnostníky úplně zlikvidovali. Říkejte si, co chcete, ale dnes je to opravdu podobné. „Jenže stát, kde se lidé nutí jíst jen chléb vyráběný ve velkém a kupovat cukroví jen ve velkých cukrárnách, ničí přirozená lidská regionální pouta a přirozenou lidskou sounáležitost. Protože regionální pekařky – to byl hlavně tmel a osobitá atmosféra. O tradici, předávané z pokolení na pokolení, nemluvě,“ vysvětluje na blogu.aktualně.cz Hamplová.
Podobně jsou týrány i obce a města
Podle právničky jsou podobně ‘týrány‘ i malé a velké obce a města. „Vyžaduje se toho po nich tolik, že si až člověk říká, že jde o to, aby opět vznikly ‘vesničky střediskové‘ a ty malé to prostě vzdaly. Stát se k samosprávě chová jako vrchnost, namísto aby jí pomáhal. Kontroluje ji, sankcionuje, vyžaduje zpátky dotace, které jí jako prosebníkům dal,“ popisuje. Starostové prý dříve své obce řídili moc rádi. Dnes se prý spíše bojí, aby je někdo nezačal stíhat pro jakoukoliv blbost. „Aby nedej bože nezapomněli někam poslat nějaké lejstro. Namísto mezi lidi chodí po úřadech,“ stojí v textu.
Rozbují se předimenzovaná byrokracie, nebo obyčejné udavačství?
Problémy s novými ‘lejstry‘ ale mají i učitelé či lékaři. „A co se daří naší vrchnosti více než dobře, je stavět proti sobě různé skupiny, protože když si budou závidět a žrát se, bude snadnější je ovládat. A tak se za nepřátele označili napřed živnostníci, aby je neměli rádi lidé zaměstnaní (protože živnostníci kradou a neplatí daně), živnostníci, když se začali bránit, začali poukazovat na odlišné podmínky zaměstnanců (mají pevnou dobu, nemají odpovědnost, mají dovolenou), a cíle bylo dosaženo,“ vysvětluje Hamplová. A co teprve veřejné zakázky. Podle autorky se vlastně snad ani nevyplácí zadávat je, člověk si tím už totiž předplácí celu v kriminále. Aby se tomu města vyhnula, začínají si znovu zakládat své vlastní podniky, jakou jsou technické služby či MHD. Jak Hamplová uvádí, zakázku pak totiž mohou zadat přímo.
EET, krabičky a hlášení tržeb?
Právnička v článku vychází také z osobní zkušenosti. Před rokem jí zemřel manžel. Po nějaké době mu chtěla dát na hrob do vitríny nějakého hezkého, ručně vyrobeného andělíčka. Proto zašla za jednou ‘šikovnou‘ paní, o které prý věděla, že tyto dekorace vyrábí. „Jenže – paní mne moc prosila, že už je vlastně jako nedělá, protože má strach, že by ji někdo udal, že nemá žádné EET, žádnou živnost, že se tím baví ve volném čase, a protože to nemůže skladovat doma, tak to začala rozdávat, nebo dávat za příspěvek na materiál, ale že ani to se nesmí, když to dělá pořád… Takže hlavně ať mlčím, kdyby se mne někdo ptal…,“ diví se ve svém textu Hamplová a uvádí i další příklady: „A jeden děda přestal brousit nože, přestože byl ve svých sedmdesáti pěti letech pyšný na to, že je ještě živnostník. Ale EET a krabičky a hlášení tržeb? Takže je už dnes jen důchodce. A takových příběhů slýchám desítky…“
Čeká nás návrat ke stylu živobytí našich prarodičů?
Pořádek samozřejmě musí být, ale nesmí to vše být bez zdravého rozumu. Politikům jde podle Hamplové jen o hlasy voličů, ale pak mluví jako dlaždiči a štěkají se navzájem. „Nejlépe to vystihla jedna paní prodavačka galanterie v minulém týdnu – podivila jsem se, že po mnoha letech zase vidím obchod plný příze a bavlnek. – To víte, lidi už se bojí zase vystrčit nosy, tak jako za komančů se zase zavírají doma, šijí, vyšívají a pletou. A sestra v zahradnictví mi říkala to samé – zase utíkají na ty zahrádky. Takové tržby už neměla dvacet let…“ uvádí ve svém textu Hamplová, podle níž nám nezbývá nic jiného, než hledat vlastní radost. A tak znovu budeme národem vyšívání, zahrádek a kolonií. „Protože všude jinde číhá stoh papírů, zákonů, nařízení a sankcí,“ dodává na závěr.
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Antonín Pořízek