Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Žhavá část kampaně se blíží

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Exnovinářka a poslankyně Lorencová o kauze OKD, kterou považuje za regulérní vydírání, i o milionech od bank za ulomený kus šutru

14.04.2014
Exnovinářka a poslankyně Lorencová o kauze OKD, kterou považuje za regulérní vydírání, i o milionech od bank za ulomený kus šutru

Autor: archiv JL

Popisek: Jana Lorencová

ROZHOVOR Pokud se s minulostí nevyrovnáme, každého z nás doběhne. Je to krvelačná bestie. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz to řekla bývalá novinářka a dnes poslankyně za hnutí ANO Jana Lorencová, která nechápe, jak se nyní někteří politici mohou tvářit, že za dnešní situaci nejsou zodpovědní. Řeč byla hlavně o dění v OKD, ale i neuvěřitelných věcech z doby před privatizací bank…

Co se týče bytů OKD, jak reagujete na zprávu, že firma RPG byty, resp. její nizozemská mateřská společnost, vstupuje na burzu cenných papírů a plánuje prodat více než polovinu svých akcií? Co to znamená pro nájemníky? Může tím klesnout šance, že byty budou moci odkoupit?

Myslím si, že ano. Na tristní situaci kolem bytů OKD a kolem celé privatizace původně státního podniku OKD poukazuji už několik let. Víte, mně se o tom těžko mluví. Zvláště v souvislosti s „privatizací“ bytů OKD, a vlastně celého původně státního podniku OKD, a nejenom toho. Mám totiž pocit, že jsem na toto téma už skoro všechno řekla, jenomže to bylo stejné jako bych házela hrách na stěnu. Nikdo, a říkám to se vší vážností, na to nechtěl slyšet. Od samého začátku tvrdím, že pokud se nevrátíme na samotný začátek této „privatizace“, neumím si představit způsob, jakým by se současné vztahy mezi tzv. majiteli privatizovaného podniku a třeba nájemníky bytů vůbec mohly narovnat. Vždyť se podívejte, jak dnes soukromá firma po státu požaduje finanční injekci, aby dál v jednom z privatizovaných dolů vůbec těžila. Nepřipomíná vám to něco jako vydíraní? Buď nás finančně podpoříte, anebo zůstane několik tisíc lidí bez práce. Takže státe, potažmo občane, plať, dostali jsme toho málo!

Můžete připomenout, co všechno dnešní situaci v OKD předcházelo?

Musím tedy zopakovat znovu: OKD, s. p., prošel tím, čemu se říká transformace, už v roce 1990 a stal se OKD, a.s, s majoritním vlastníkem, kterým byl stále ještě stát. V okamžiku, kdy došlo k „privatizaci“, byl do privatizovaného majetku s neuvěřitelnou, musím použít ten výraz, drzostí zahrnut i majetek, který ne neměl, ale podle platných zákonů a předpisů ani nesměl být do privatizovaného majetku zahrnut. Důvod byl jednoznačný: Tento majetek nesouvisel s předmětem podnikání, tedy těžbou uhlí. Krkolomné konstrukce, kterými se dnes vysvětluje, že finančně vlastně bylo všechno v pořádku, jsou podle mne výrazem pohrdání schopností občanů posoudit situaci a spočítat, že jedna a jedna jsou dvě. V okamžiku, kdy se ze státního podniku stala akciová společnost, se postupovalo podle jiných pravidel, než na začátku.

Zjednodušeně řečeno, doslova za pakatel získali noví majitelé majetek obrovské ceny. A zcela bez evidence, bez vyčíslení hodnoty získali také řadu hotelů, rekreačních středisek, zhruba 2,5 tisíce nebytových prostor a více než 5 000 hektarů pozemků. Doslova jako bonus. Dodnes nikdo nevyčíslil skutečnou cenu tohoto „bonusu“. Podle mého skromného mínění, když k tomu připočteme 48 000 bytů (asi 5 000 bytů už má od té doby jiné majitele), které byly rovněž takto „privatizovány“, pak jenom částka za tuto část původního majetku OKD, s. p. převyšuje sumu ony čtyři miliardy, za které byla privatizována podstatná část celého OKD. Neumím si představit, kdo by byl schopen ještě dnes vyčíslit, co se tady vlastně odehrálo. Při takzvané „doprivatizaci“ v roce 2004 se chyba podle mne stala především v tom, že tehdejší reprezentace státu přistoupila na to, že na začátku privatizace, čili v roce 1990 a dalších letech, bylo všechno v pořádku, a vlastně jen pokračovala v nastoupeném trendu. Někdy to používám jako přirovnání, že OKD bylo prodáno za cenu plotu kolem něho a jak se postupně ukazuje, za tuto směšnou cenu bylo prodáno mnohem více.

Ostravské sdružení BYTYOKD.CZ, hájící zájmy nájemníků, požádalo dopisem Andreje Babiše, aby po vlastnících OKD začal vymáhat náhradu za nedovolenou podporu při prodeji státního podílu v této těžební firmě v roce 2004, která mohla podle sdružení nájemníků být 20 miliard korun. Co byste Vašemu předsedovi v této záležitosti doporučila?

Především si myslím, že cena těch bytů byla podstatně vyšší než oněch 20 miliard, ale nezbývá mi než se snahou sdružení BYTYOKD.CZ souhlasit. Všechno to totiž spočívá v úhlu pohledu na tu tak zvanou privatizaci OKD, s. p. Pokud bychom přistoupili na to, že Bakalovy firmy jsou dnes právoplatnými vlastníky tohoto majetku, pak nezbývá, než se domáhat náhrady za nedovolenou podporu. Je to však již jen jeden z kroků, které se nabalují na původní skandální privatizaci obrovského majetku této firmy. Měl by to být stát, kdo se bude domáhat přesného vyčíslení hodnoty bytů, které jsou ve hře, ale rovněž vyčíslení hodnoty nikdy nikde nepojmenovaného a neoceněného majetku, který spadl do klína soukromým podnikatelům, a buď vyžadovat jeho zaplacení, anebo vrácení. Prostě stala se obrovská chyba, a jak už to bývá, když se neodstraní na samotném začátku, nabalují se na ni další a další. Když to řeknu několika slovy, vlastně jde pouze o to určit skutečného vlastníka tohoto majetku. Ve chvíli, kdy k tomu dojde, může se domáhat stát svých nároků, de facto nároků svých občanů. A nájemníci bytů se mohou se domáhat toho, na co mají podle mne právo.

Zastavme se teď na chvíli u kauzy nadhodnocených kamenů, které hrály hlavní roli v bankovních podvodech v 90. letech. Kameny, kvůli nimž tuzemské banky přišly o desítky miliard korun, jsou teď v Praze veřejně vystaveny. Vy jste tento případ coby novinářka podrobně sledovala. Proč nikdo nebyl potrestán?

Tak na to bych se tak zrovna mohla zeptat já vás. Proč nebyl nikdo potrestán? Na to téma jsem natočila možná deset reportáží, také jsem o tom psala. Nikdo nebyl potrestán zřejmě ze stejných důvodů, jako nebyl nikdo potrestán za jiné zločiny. Vzpomínám si, že jsem tenkrát navštívila Ministerstvo spravedlnosti a chtěla jsem vědět, podle čeho vydávají razítko soudním znalcům, kteří ohodnocovali drahé kameny a kovy. Ukázalo se, že k tomu v podstatě nic nepotřebují. Kdyby vám někdo přinesl balíček a v něm kus šutru s posudkem soudního znalce s kulatým razítkem, podíváte se do toho balíčku, než ho přijmete jako bankovní zástavu na desítky milionů? Já bych se samozřejmě podívala a vyžádala bych si posudek svého soudního znalce. Banky to nedělaly. Spokojily se s tím, že posudek předložil majitel balíčku a žadatel o úvěr v jedné osobě. Banky, jak mi na kameru potvrdil jeden ze soudních znalců, přijímaly dokonce jako zástavu ulomený roh schodiště, za který si majitel tohoto podivného drahého kamenu odnesl desítky milionů od bankovní přepážky. Pravda, 15 až 20 % zůstalo příslušnému bankéři. Chtěla bych vědět, kde ty kamínky a ulomené schody dneska jsou. Každopádně jsme je jako normální daňoví poplatníci zaplatili.

Postupně došlo k tomu, že banky byly tunelovány nejméně ve dvou fázích. Za peníze zinkasované za téměř bezcenné „drahé kameny“ byly zakoupeny stejně bezcenné, nebo téměř bezcenné úhory – pozemky a nemovitosti. A ty byly znovu zastavené ve stejných bankách, z nichž si věřitelé opět vynášeli stovky milionů. V roce 1996 bylo pozatýkáno 36 „podnikatelů“ s „drahými kameny“, aby je druhý den státní orgány s omluvou propustily na svobodu, takže nikdo krom řadových poplatníků nebyl potrestán. Když jsem se jednou ptala tiskového mluvčího jedné z bank, jakou asi tak mají cenu kameny uložené v bance, za kterou mluvil, ukázal na chodník kolem banky, zhruba dva a půl až tři metry široký a dlouhý nejméně padesát metrů, to byla podle něho skutečná cena za „drahé kameny“ uložené v jedné z mnoha bank, které tyto kameny přijímaly jako zástavy. Když se dnes dívám zpátky na tu dobu, nestačím se divit, co všechno bylo možné. Obávám se ale, že jsou oblasti, kde to je možné dodnes.

Nechaly se banky snadno oklamat falešnými znaleckými posudky v době těsně po revoluci, nebo v tom bankéři takříkajíc jeli také?

Myslím, že to zaznělo v předchozích větách, bankéři většinou nejsou hlupáci. A dnes chtít, aby se hlásili k odpovědnosti za tyto podvody, to je asi těžko představitelné. Většina těch bank i díky tomu zkrachovala. Ještě předtím byly tyto zástavy převedeny do dceřiných společností a tam už opravdu nikoho nezajímaly.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Anička Vančová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace