Dozvuky srpna 1968 do dnešních dní. Neděle Tomáše Vodvářky

Foto: Se svolením Paměti národa - Věnek Šilhán

Popisek: Srpen 1968 v Praze

Řada blogerů zmínila osudný den 21. 8. 1968, ale pouze přítel David Vlk okrajově zmínil to nejpodstatnější.

Pavel Tigrid kdysi napsal ve své knize „Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu“ poznámku, že naše národy (myslel všechny v tehdejší ČSR) postihl syndrom mnichovanství. Kdy jsme bojovat o vlastní existenci mohli, ale nakonec jsme se vzdali (názory na to, jestli by to bylo tehdy účelné či ne, nejsou podstatné v tomto sdělení). Důležitý byl faktor podrobení se, mnohdy kolaborace s vládnoucí nacistickou mocí atd. Doporučuji si ji přečíst, je silně aktuální i v dnešních časech.

V roce 1968 došlo opět k porobení naší země, která se – přes všechny ideologické kopance – přeci jen tehdy dostávala z komunistického útlumu a závislosti na pohybu rtů generálního tajemníka KSSS. Opět nemá smysl se ptát, jestli by ozbrojený odpor cosi znamenal, nejspíš katastrofu, jakou vidíme v současné době, kdy Rusko ve snaze dobýt cizí území provádí fakticky genocidu a destrukci oblasti, již chce dostat pod svou kontrolu.

Naše země však utrpěla zcela jinou ztrátu, která se nedá už nikdy nahradit. Odhady hovoří o zhruba stovce tisíc občanů, opustivších ČSSR prakticky v prvních měsících po začátku okupace, a posléze dalších asi 150 000 v období do listopadu 1989.

Kdo odcházel? Většinou ti, co něco uměli a věřili si, že se v cizině uchytí. Tato zem přišla o desítky tisíc vzdělaných jedinců, intelektuálů, schopných manažerů, umělců apod. Tito lidé se v nových zemích etablovali, často založili rodiny s místními, a tak jsou jejich geny pro tuto geografickou oblast navždy ztraceny.

Dalším faktorem, tragickým pro tuto zem, bylo podrobení se novým pořádkům. Řada našich občanů pochopila, že je lépe „výti s vlky“, a začala kolaborovat s novým režimem. Nadšení prvomájových oslav, velebení představitelů režimu, jejichž inteligence byla v IQ hodnocení spíše v nižších desítkách. Všudypřítomná StB, která slídila po všem, co by mohlo zavánět tzv. ideodiverzí. Řada občanů vstupovala do komunistické strany s vědomím, že je tato ideologie pouze a jen jakýmsi „pracovním povolením“, bez jehož vlastnictví je kariérní postup nemožný, a že v žádnou beztřídní společnost nevěří. Lámání charakterů u výslechů, kdy člověk raději podepsal, aby měl pokoj.

Listopad 1989 znamenal sice změnu režimu, ale nikoli vymizení přisluhovačů. Cibulkovy seznamy přinesly řadu jmen těch, kteří raději pod nátlakem s čímsi souhlasili, ale bohužel nikoli seznam lidských zrůd, které to všechno udržovaly v chodu. Tyto zrůdy končily svou pracovní činnost s pěknou penzí (přece pracovaly pro dobro státu), zatímco jejich oběti, umístěné v kotelnách, živořily a doposud i živoří s minimem.

Srpen 1968 (a rovněž i srpen 1969, kdy už stříleli Češi do vlastních) přinesl cosi, čeho jsme se zatím nezbavili. Totiž pocitu marnosti, že ten nápis na standartě, vlající nad Hradem, nemá univerzální platnost.

Zdroe: Pavel Tigrid: Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu (ZDE), David Vlk - blog (ZDE)

Vložil: Tomáš Vodvářka