Nesmířený Václav Klaus. Neděle Tomáše Vodvářky

Foto: Hans Štembera

Popisek: Exprezident Václav Klaus

Lze očekávat další a další eseje či filipiky proti srazu sudetských Němců v Brně. Pan exprezident se již vyjádřil…

Ač byl v době tzv. Česko-německé deklarace z roku 1997, která se poměrně zásadním způsobem postavila k dějinám let 1933-1945, předsedou české vlády, své tehdejší stanovisko, či přesněji text, pod nímž je i jeho podpis, relativizuje.

Ve svém článku samozřejmě vyjmenovává všechno, co nám nacisté v onom období provedli. Vražděni obyvatel protektorátu, transporty Židů a jejich vyhlazování atd., což, jak možná zatím nepostřehl, bylo sudetoněmeckým krajanským sdružením hodnoceno úplně stejně, tedy jako zcela tragická etapa našich společných dějin. Úsměvné je pak jeho tvrzení, jak ve svých kojeneckých a batolecích letech (narozen v roce 1941) vnímal temné období heydrichiády a o čtyři roky později stavění barikád. Je třeba smeknout před jeho hypertrofickou pamětí.

Navíc pan Václav Klaus má v rodině kohosi, kdo se na hrůzách transportů Židů na Slovensku úředně podílel. Tím spíše by měl být ve svých projevech, popisujících dané období, poněkud opatrnější.

Bylo by to všechno k smíchu, pokud by současně ve svých 85 letech neinklinoval k německé politické straně AfD, jež kupříkladu Benešovy dekrety a výsledky II. světové války chtějí revidovat. Možná by si měl bývalý prezident udělat v těchto věcech jasno, a teprve poté veřejně vystupovat v hloučku těch, kteří jej chtějí ještě poslouchat. Rovněž by si měl tak nějak zjistit, jaká je skutečná politická moc Sudetoněmeckého krajanského sdružení, což je dnes fakticky spíše folklórní skupina potomků těch, kteří na území Čech a Moravy do roku 1945 žili po staletí.

Nicméně vraťme se k podstatě.

Je třeba jasně deklarovat, že nacismus v polovině 20. století znamenal pro naši zem tragédii. Vyhnání českého obyvatelstva ze Sudet, Mnichovská dohoda s okleštěním republiky, následný protektorát, vraždění vlastenců, transporty Židů a jejich konec v plynových komorách…atd. Nikdo to nezpochybňuje a nikdo to nerelativizuje. Otázkou zůstává, jak dlouho se budeme patlat v čemsi, co již nejde změnit, co se nedá odestát. Zvláště proto, že přímí účastníci tohoto běsnění na německé straně už nejsou a svět se svými dějinami pádí dál. Můžeme stále donekonečna vytahovat protiněmeckou kartu (jak to činí kupříkladu poněkud mdlý duch předsedy SPD, který sosá politické body, kde se dá), můžeme Němcům neustále omílat jejich vinu (což bude jistě zcela zásadní pro vnuky těch skutečných účastníků a viníků).

Můžeme však stejně, jako to činí syn Nicolase Wintona či pan Milan Uhde (jehož předkové skončili v koncentračních táborech), konečně přestat s rozdmýcháváním starých křivd a protivenství, v nichž to ve skutečnosti rozhodně není zcela černobílé. Navíc připomínáním historie, která začíná být na stejné úrovni současného obecného povědomí, jako jsou dějiny po Bílé hoře či První světová válka. Čímž rozhodně nemyslím jejich vymazání. Je třeba si z nich odnést to podstatné, aby se nic podobného v budoucnu nestalo. A je tu ještě jeden podstatný fakt. Mladá nastupující generace totiž s odpuštěním kašle na zapšklé starce a dívá se dopředu.

Můžeme nabídnout ruku k opravdovému smíření, což činí lidi moudrými, protože jen ti vědí, že patlání se ve starých křivdách ničemu nepomůže. Zdá se, že pan Václav Klaus a okolo něj mnozí svou deklarovanou nesmiřitelností mají ke skutečné moudrosti ještě dalekou cestu.

Vložil: Tomáš Vodvářka