Klaus versus Svěrák, dva pohledy na jeden svět. Neděle Tomáše Vodvářky

Foto: Hans Štembera

Popisek: Exprezident Václav Klaus

Oba netřeba představovat, všichni je znají. Oba zanechali už za svého života stopu v českých dějinách. Otázkou je, jakou.

Pan Václav Klaus, bývalý premiér a prezident státu, se nechal slyšet, že pan Zdeněk Svěrák „profitoval“ z komunistického režimu a že je pro něj symbolem období tzv. normalizace, rozuměj husákovského bezčasí.

Není to poprvé a jistě ani naposledy, co má pan Klaus nutkavou potřebu hodnotit velmi ostře ty, kteří tak nějak nekonvenují jeho vidění světa. Pamatujeme, že když byla na Slovensku zvolena prezidentkou paní Zuzana Čaputová, nazval to ihned (prakticky první den jejího pontifikátu) „čaputovskou beznadějí“. Přitom před ní se na postu slovenského prezidenta vystřídaly velmi podivné figury, rovněž s bohatou komunistickou minulostí, což panu Klausovi nejspíš až tak ideologicky nevadilo. Po zvolení Emmanuela Macrona prezidentem Francie si neodpustil uvést infantilní přezdívku „micron“.

Nedalo by velkou práci nalézt další a další doklady jeho „nelásky“ k lidem, kteří nevyhovovali jeho vidění světa. Českému národu zůstane Klausův odkaz z posledních dní jeho úřadu na Hradě, kdy rozsáhlou amnestií vyprostil z rukou spravedlnosti řadu svých souputníků, jimž hrozily přísné tresty z éry „zhasnutí“ doby privatizace. Můžeme se jen dohadovat, kdo „profitoval“ z této jeho éry.

Po skončení svého působení ve vysoké politice se věnuje neustálé kritice všeho, co není v jeho mysli jako jediné správné. Pan Klaus nepostřehl, že svět se od doby jeho prezidentování posunul zcela jinam a že jeho názory už nikoho nezajímají. Není zván do zásadních ekonomických debat, a pokud má někde ještě příležitost veřejného vystoupení, jde zpravidla o extremistická sdružení.

Pan Zdeněk Svěrák má za sebou rovněž barvitou minulost. Byl členem KSČ, podepsal Antichartu (což udělali prakticky všichni tehdejší členové umělecké sféry, aby nepřišli o svou milovanou práci, čest výjimkám). Můžeme to jistě označit „profitováním“, zde však šlo o zachování živnosti, protože herec, který nehraje, zpěvák, který nezpívá apod., je vlastně mrtvý. Po panu Svěrákovi však zůstane poněkud jiný odkaz, než po panu Klausovi.

Tím odkazem je již prakticky znárodnělý humor cimrmanovského střihu, řada filmů, na nichž se podílel jako scenárista či autor, i jeho neutuchající podpora handicapovaných spoluobčanů v Parapli. Jen málokomu nic neřeknou hlášky z Obecné školy, Vesničky střediskové atd. Pokud bych měl jeho humor nějak specifikovat jedním slovem, pak je to laskavost. Jeho veřejné projevy a humor nikoho nenapadají, nikoho nehodnotí, nikoho nezesměšňují. Pan Svěrák neútočí a nemá potřebu navážet se do těch, kteří jeho pojetí světa nerozumějí či rozumět nechtějí.

V medicíně existuje klinická jednotka tzv. involuční deprese. Přichází s věkem a má tendenci se zhoršovat. Podkladem je ohlédnutí se za sebe, co tady člověk po sobě zanechá.

I laik pozná, který z těchto dvou pánů jí trpí.

Vložil: Tomáš Vodvářka