Po Zemi kdysi kráčely bytosti s nadpozemskými znalostmi, říká Arnošt Vašíček

ZÁHADY ŽIVOTA: Pod povrchem dnešního světa spí ozvěny dávných civilizací – vyspělých, zapomenutých, někdy až nepochopitelných.

Spisovatel a badatel Arnošt Vašíček věří, že minulost skrývá víc, než jsme ochotni připustit. V rozhovoru odhaluje souvislosti mezi legendami o Atlantidě, tajemnou kulturou Vinca a stopami dávného vědění, které by mohlo přepsat naše chápání dějin.

Pane Vašíčku, minule jsme mluvili o Jantarové komnatě. Zmínil jste, že vás přítel nasměroval na nové stopy. Myslíte, že ještě můžeme zjistit pravdu o jejím osudu?

Není to nemožné. Nacisté ji podle všeho stihli přestěhovat, pravděpodobně nepříliš daleko. Nevěřím, že Jantarová komnata zmizela navždy. Povím vám jeden příběh, který ukazuje, že čas může pracovat ve prospěch badatelů. Asi před patnácti lety se ve vlaku ve Švýcarsku stalo něco zajímavého. Celníci si všimli starého muže, jenž se choval velmi nervózně.

Když ho prohledali, našli u něj devět tisíc eur, tedy těsně pod limitem deseti tisíc, takže mu nemohli nic říct. Přesto jim jeho chování přišlo vysoce podezřelé, takže raději celý případ předali finanční policii. A ta se nestačila divit.

Co u něj tedy našli?

Zjistilo se, že muž vlastnil byt v Mnichově a dům v Rakousku, přesto nikdy nikde nepracoval ani neplatil daně. Pro úřady byl téměř neviditelný. Při domovní prohlídce našli 1406 obrazů nevyčíslitelné hodnoty, od Picassa přes Renoira a Moneta až po další světové mistry.

Jak nim přišel?

Během druhé světové války jeho otec úzce spolupracoval s nacistickými pohlaváry, kteří tato vzácná díla odebírali od bohatých židovských rodin. Slibovali jim, že za to získají volnou cestu z okupovaného území. Některé kusy sbírky pocházely i ze státních institucí a muzeí, odkud byly prostě ukradeny. Díky nečekané náhodě se po pětašedesáti letech objevily věci, které během války zmizely. Není vyloučeno, že něco podobného se může stát i s Jantarovou komnatou a dalšími poklady, nic nemusí být ztraceno navždy.

Pojďme se teď věnovat vaší další knize Strážci tajemství. Kdo jsou ti strážci?

Už dlouhá léta se snažím rozluštit jednu velkou záhadu. V minulosti lidstva existují artefakty, monumentální stavby a legendy, jež naznačují dávnou, vyspělou civilizaci. A je na místě ptát se: Kdo byli ti lidé? Pocházeli z jiného světa, z vesmíru, nebo šlo o mimořádně technologicky a inteligenčně vyspělé pozemšťany, o nichž dnes víme jen málo? Po sobě zanechali jen roztroušené stopy a náznaky, že kdysi opravdu existovali. Právě tím se zabývají Strážci tajemství. Měl jsem štěstí, že jsem se ještě před útokem Hamásu 7. října 2023 dostal do Izraele a Jordánska. Měl jsem možnost důkladně prozkoumat významná archeologická naleziště a nahlédnout k vykopávkám a vzácným artefaktům v depozitářích, které dosud nebyly vystaveny. Bylo to ohromující.

Co vás na nich tak fascinovalo?

Nejzásadnější záhada, na kterou zatím nikdo nezná odpověď, spočívá v tom, že před deseti až dvanácti tisíci lety vznikala ohniska civilizace, která svou dobu předběhla o tisíce let. Jen si to představte. V době lovců a sběračů, kdy lidé žili v dočasných přístřešcích, využívali jeskyně a jednoduché chatrče z větví, kůží nebo hlíny. Přesto už v Jerichu stály čtyři metry vysoké a dva metry široké hradby, obrovské budovy a mohutné věže, které hrály roli při hře světla a stínu během letního slunovratu.

Jakou?

Úzce to souviselo s nedalekou Horou pokušení, známou z bible. Stín nejprve pohltil věž, a pak postupně ozařoval další části města. Právě tak lidé plánovali své stavby s ohledem na pohyb slunce. Museli mít ohromující znalosti stavebnictví, matematiky, geometrie a astronomie. Odkud je však vzali, když před nimi v oblasti nic podobného nestálo? V Jerichu se nacházely sýpky s kapacitou až 2000 tun. Kdo je měl naplnit, když v té době ještě neexistovalo zemědělství a semena se pouze sbírala?

Jen kousek za řekou Jordánem stála další tajemná lokalita jménem Tell Ghassul. Vše, co v ní nalézáme, se naprosto liší od okolního světa. Její stavitelé o tisíciletí předběhli dobu.

Co o nich víme?

Téměř nic. Ale jejich domy byly fascinující. Mohutné stavby, dveře v pevných dřevěných zárubních, izolované podlahy, krby, umyvadla, obrazy na stěnách, pohodlné pohovky… Vše, co byste čekali spíš v moderním domě, než v době kamenné. A přitom jejich současníci, lovci a sběrači, ještě neměli písmo ani kovové nástroje, a dokonce ani neznali keramiku. Teprve se učili přežít z úrody a lovu, stavěli jen jednoduché přístřešky, jeskyně nebo chatrče z větví a kůží. Archeologové navíc v této oblasti objevili malby, zobrazující podivné létající objekty. Byli to tedy potomci návštěvníků z vesmíru? Svědci jejich přistání, nebo snad zachytili sami sebe?

Těžko říci. Ale máte pravdu, že je to fascinující.

Kontrast mezi těmito dávnými staviteli a jejich současníky dodnes vyvolává otázku: Kdo byli ti, kteří už v době kamenné dokázali něco tak výjimečného? Podobné projevy nečekaně vyspělé kultury se objevují i jinde ve světě, například v Göbekli Tepe v jižní Anatolii (dnešní Turecko). Datování sahá až k roku 9600 př. n. l., což je tisíce let před vznikem prvních trvalých osad. A přesto tam stojí něco, co bychom čekali až u mnohem pozdějších civilizací. Nešlo o obývané místo, ale o obrovské centrum, o němž se můžeme jen dohadovat, k čemu vlastně sloužilo a proč mělo tak zvláštní podobu.

Technická dovednost tehdejších stavitelů, ale i schopnost organizace a duchovní záměr, který musel stát za vznikem takového monumentu, je mimořádná. Je to úžasná podívaná. Na svazích uměle navršeného kopce se rýsují kamenné kruhy. Po jejich obvodu i v samotném středu stojí sloupy ve tvaru písmene T. Každý váží desítky tun, jsou pokryté reliéfy zvířat a tajemných symbolů, zřejmě spojených s obřady. S obřady, o jejichž významu dnes nemáme ani tušení. Stavba takových sloupů vyžadovala přesnost i plánování. A co je nejzajímavější, jeden z nich podle některých interpretací nese zprávu o dávné katastrofě, která se měla odehrát zhruba před dvanácti tisíci lety. To je skutečně znepokojivé. Právě tehdy totiž podle legend zmizela Atlantida, tajemný ostrov, kde kdysi žila vyspělá civilizace, která se ztratila navždy.

Ale historici se tomu brání.

To je pravda. Oficiální věda stále zápasí s myšlenkou Atlantidy jako skutečné civilizace. Příběh původně zaznamenal Solón, který tvrdil, že Atlanťané měli údajně útočit na Egypťany a Řeky. Z té doby však neexistují žádné doložené historické záznamy potvrzující takový střet, a tak se mnozí snaží legendu vysvětlit jinak. Někteří tvrdí, že Solón použil mytický příběh jen jako alegorii, jiní naznačují, že došlo k nepřesnosti v dataci. Že události proběhly mnohem později, než původní vypravěč uváděl. Platón pak tuto zprávu převyprávěl a rozvinul ve svých dialozích Timaios a Kritias, čímž legenda získala širší rozšíření v řecké kultuře.

A co si myslíte vy?

Já bych se přiklonil právě k Solónovi, a to z prostého důvodu. Ve svém spisu používá zvláštní formulaci: „Z ostrova se lze dostat na další ostrovy směrem na západ a přes ně až k pevnině, která uzavírá skutečné moře.“ Když se nad tím zamyslíte, musel tím myslet oceán. A pokud si rozložíte mapu, zjistíte, že jediným místem, které přesně odpovídá takovému popisu, je Amerika. Severní i Jižní dohromady tvoří mohutnou hradbu pevniny, která skutečně uzavírá Atlantský oceán. Právě tam se objevují podivuhodné souvislosti.

Staří Mayové vyprávěli, že jejich dávní předkové pocházeli z ostrova, kde kdysi žili lidé různých ras – světlí, tmaví i černí. Říkali, že ostrov pohltilo moře po obrovské katastrofě. A to zní až příliš podobně legendě o Atlantidě, než aby šlo jen o náhodnou shodu. Na obou stranách oceánu se totiž objevují prastaré příběhy o stejných „učitelích“, bytostech, které lidem přinesly znalosti, řemesla, zákony i umění.

Jenže oficiální věda tvrdí, že v té době nemohlo mezi světadíly existovat žádné spojení.

Já si to ale nemyslím. Cosi v příběhu nesedí a něco podstatného nám uniká. Takové legendy, které přežijí věky, nevzniknou z ničeho. Po celém světě lze najít stopy, jež naznačují, že po Zemi kdysi kráčely bytosti, které naši předkové považovali za polobohy. Byli vyšší postavy se světlými vlasy, modrýma očima a zářivým pohledem – tak o nich mluví mnoho dávných kultur. A jejich popisy jsou až nápadně podobné. Zmiňují jejich „nadpozemské“ znalosti, schopnost léčit, stavět či ovládat síly přírody. Ať už jim říkali bohové, učitelé nebo strážci, jejich stopu najdeme po celém světě, od pyramid ve Střední Americe přes chrámy v Andách až po skalní malby v Austrálii a sochy na Velikonočním ostrově. Jako by svět kdysi skutečně sjednocovala jedna prastará kultura, která lidstvu předala své vědění – a pak zmizela.

Jaké vysvětlení se nabízí?

O Atlanťanech se traduje, že byli potomky Poseidónova nejstaršího syna Atlase. Podle legendy měly Poseidónovy děti nadpozemské schopnosti, dokázaly ovládat přírodní síly, rozuměly hvězdám a technologii, kterou dnes nedokážeme reprodukovat. Časem se však začaly míchat s obyčejnými lidmi a prý postupně tyto výjimečné schopnosti ztrácely.

Ostatně i v bibli se píše o „synech božích“, kteří sestoupili na Zem a brali si lidské ženy.

Přesně tak. Podobné příběhy najdete v mnoha kulturách. Mně osobně se zdá pravděpodobné, že lidé tehdy skutečně potkali bytosti, které se jim zdály božské. Ne nutně proto, že by byly z jiné planety, ale protože disponovaly něčím, co tehdejší lidé považovali za nadpřirozené. Znalostmi, mocí, technikou. A tak se zrodila legenda. My jim dnes říkáme bohové nebo Atlanťané, ale možná to byli jen ti, kteří si pamatovali něco, co ostatní už dávno zapomněli. Nemůžeme vyloučit ani možnost, že tu skutečně existovala geneticky odlišná rasa.

Jak to myslíte?

Představa, že před námi mohla žít civilizace s jinou tělesnou stavbou, schopnostmi i myšlením, není zas tak nereálná, jak by se mohlo zdát. Když si vedle sebe představíte dvoumetrového Švéda a malého pygmeje z afrického pralesa, působí to, jako by pocházeli z úplně jiného světa. Každý je přizpůsoben jinému prostředí, jiným výzvám, má jiné schopnosti a jiný způsob uvažování. Švéd by v pralese pravděpodobně dlouho nepřežil, stejně jako pygmej by se těžko orientoval ve velkoměstě. Takové rozdíly mohly být v dávné minulosti ještě mnohem výraznější, že tu kdysi skutečně žila civilizace, jejíž představitelé byli fyzicky i mentálně naprosto jiní než my. Možná právě oni stáli u zrodu všech velkých staveb a znalostí, které nás dodnes udivují.

Myslíte, že mohli být původem z jiné planety?

To je otázka, která se nabízí sama, že? Ale nemusíme hned mluvit o mimozemšťanech v tom klasickém sci-fi smyslu. Možná šlo o civilizaci, která měla jiné vědomosti a technologie, než jaké známe. Mohli to být potomci dávných učitelů, kteří přežili nějakou globální katastrofu, třeba právě zánik Atlantidy, a snažili se zachránit zbytky znalostí, které lidstvo kdysi mělo. Když se podíváme na staré kultury, jedna věc se neustále opakuje.

Mýty po celém světě vyprávějí o bytostech, které „přicházely z nebe“ nebo „z hvězd“ a přinesly lidem vědění. Mayové, Sumerové, Egypťané i domorodé kmeny v Jižní Americe mluvily o bozích, kteří sestoupili z oblohy a naučili lidi stavět, psát a měřit čas. To už není pouhá náhoda. Zvlášť v Jižní Americe se setkáváme s neuvěřitelnou shodou příběhů. Všechny vyspělé civilizace tam mluvily o svých učitelích, kteří měli bílou pleť a světlejší vlasy. A co je na tom nejzajímavější, tyto legendy vznikly dávno před příchodem prvních Evropanů. Když se pak objevili Španělé, místní obyvatelé je v první chvíli považovali za návrat těch dávných bohů. Vítali je s úctou, s dary a otevřeným srdcem.

A právě to se jim stalo osudným.

Ano. Byla to právě víra v dávné učitele, zakořeněná po tisíce let, která se nakonec obrátila proti nim. Cortés a další dobyvatelé jejich důvěru zneužili a celé říše, které kdysi stavěly chrámy k nebi, skončily v plamenech. Je v tom zvláštní tragika. Legendy, které měly uchovat naději a vzpomínky na něco posvátného, se nakonec staly příčinou jejich zkázy.

Pokud bychom připustili, že nejsme první vysoce civilizovanou civilizací na Zemi, kam se poděla ta před námi?

Říká se, že Atlantida zmizela za jediný den a noc. Platón uváděl, že měla k dispozici 1200 lodí. Někteří obyvatelé se mohli stihnout evakuovat a odplout do známých kolonií. Přitom je zajímavé, že právě v době tohoto bájného neštěstí vznikaly v různých koutech světa monumentální stavby. Přesvědčení, že předkřesťanské civilizace tvořili jen „divoši“, je zcela mylné. Stačí podívat se například na kulturu Vinca.

O ní jsem nikdy neslyšela. V čem byla tak jedinečná?

Před sedmi tisíci lety (zhruba 5700-4500 př. n. l.) existovala kultura Vinca, která odborníky ohromuje svou nečekanou vyspělostí. Její jádro leželo na Balkáně, především v dnešním Srbsku a Kosovu, ale vliv sahal až do Maďarska, Rumunska, Bulharska i Makedonie. Lidé Vinca stavěli pevné domy z hlíny a dřeva, s izolovanými podlahami, krby a pečlivě členěnými místnostmi. Nešlo o primitivní chýše, spíš o promyšleně uspořádané osady s důmyslnou strukturou a překvapivým smyslem pro pohodlí. Některá sídliště mohla pojmout stovky až tisíce obyvatel, což svědčí o vysoké sociální organizaci.

Jejich keramika byla nádherně zdobená a mnohé hrnce nesly tzv. Vinca symbols. Některé znaky byly unikátní, jiné se opakovaly a naznačovaly pravidelnou strukturu. Možná mohly označovat majitele nebo obsah, jiné měly pravděpodobně rituální či magický význam. Působí to dojmem, že obyvatelé Vinca nejen tvořili krásné předměty, ale snažili se také zaznamenávat informace a myšlenky způsobem, který předběhl svou dobu.

Co dalšího byste mi o této civilizaci mohl říci?

Při vykopávkách se našly drobné sošky s velkýma očima a podivnými tvářemi, některé s pouhými čtyřmi prsty. Tyto postavy zřejmě představovaly božstva či ochránce a mohly symbolizovat bytosti, přinášející vědění a ochranu. A možná je lidé skutečně někdy viděli. Vinca byla také průkopníkem zpracování kovů, například mědi, což patří k nejranějším známým případům v Evropě. Ještě zajímavější je, že některé studie naznačují, že se Vinca mohli zabývat ranými genetickými pokusy, u rostlin i u zvířat.

Opravdu?

Ano. Archeologové objevili náznaky selekce hospodářských zvířat a kultivace rostlin s cílem zlepšit jejich vlastnosti, pevnější stonky, větší plody, lepší maso nebo mléko. Mohlo jít o systematické experimentování, které připomíná prvopočátky šlechtění a genetiky. Kombinace keramických nápisů, promyšlených osad, uměleckých figur a genetických experimentů vytváří obraz společnosti, která dokázala spojit technické dovednosti, umění a vědeckou zvědavost tisíce let před vznikem historicky doložených civilizací. Vinca byla nejen výjimečně organizovaná a technicky zdatná, ale i kulturně a intelektuálně mimořádně vyspělá.

Kdybyste mohl použít stroj času a vrátit se na jeden den do jakékoliv doby, co byste si jako záhadolog chtěl ověřit? Která záhada dávnověku vám nedá spát?

Všechny záhady světa a historie lidstva jsou ničím proti té, která bytostně zajímá každého člověka na této planetě. Co se s námi stane po smrti? Je to definitivní konec, nebo se naše vědomí přetransportuje do jiné podoby? Dan Brown měl pravdu, když tuto neznámou nazval tajemstvím všech tajemství. Stroj času a jeden den na to asi nestačí, ale kdybych ho měl k dispozici, přenesl bych se do Jeruzaléma v den ukřižování Ježíše Krista a pokusil bych se zpozdit odlet až do okamžiku jeho vzkříšení.

Poslední otázka. Na čem teď pracujete a na co se vaši čtenáři mohou těšit?

Chci se vrátit k minisériím Ďáblova lest a Ztracená brána, a tak píšu nový příběh doktora Runy, komisaře Sumary a inspektorky Šímové. Po čem budou pátrat tentokrát, si ale prozatím nechám pro sebe…

Jitka Svobodová

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, Arnošt Vašíček, rozhovory,