Hrozí České republice společenská stupidita? Neděle Tomáše Vodvářky

Foto: Pixabay

Popisek: Stupidita - ilustrační foto

Nestor české neuropatologie František Koukolík definuje stupiditu nikoli jako hloupost či opak inteligence. To by bylo velmi povrchní a venkoncem nesprávné hodnocení.

Dle něj nejstrašnější stupidita může být charakteristickým znakem rozhodování velmi mocných a vysoce inteligentních lidí.

Stupidita není:
a) nadávka ani posměšné označení
b) projev mentální retardace
c) nevědomost (informace v prostředí buď jsou, nebo nejsou, ale jedinec nebo skupina je nejsou schopni rozlišit nebo zpracovat)
d) omyl, kdy jedinec nebo skupina informaci rozliší, vnímají, ale mylně zpracují
e) ignorace, kdy informace v prostředí jsou, ale jedinec nebo skupina jim nevěnují pozornost

James F. Welles napsal, že stupidita je projev zhroucení zpětné vazby mezi chováním a prostředím. Nejnebezpečnější bytosti na Zemi jsou vysoce inteligentní, mocensky posedlí příslušníci hierarchických špiček, kontrolovaní maladaptivními schématy. Dokladem napsaného je přesvědčení těchto mocenských elit o efektivitě možné velké války v době jaderných zbraní.

Netřeba však vstupovat do těchto vysokých sfér, neboť řada projevů je zřetelná okolo nás. Pokud eliminujeme body a) a b), kde je vše naprosto jasné, tak body c), d) a e) se týkají každodenního života. Jsme zaplaveni informacemi, které jsou velmi často zcela protichůdné, a každá se může na první pohled tvářit jako zcela zaručená a pravdivá.

Jak s informací naložíme, záleží na vrozených a naučených schématech. Vrozené schéma je umět onu informaci vyhledat a přečíst. Naučené schéma by nám mělo sdělit, že i když se uvedená informace tváří jako pravdivá a zaručená, může to být i naopak. Pak je třeba zapojit kombinaci vrozeného a naučeného schématu a vytvořit pro vlastní potřebu závěr, kupříkladu aktivním vyhledáním informace, která s tou první souvisí. Analýzou obou, případně i dalších informací pak můžeme s velkou pravděpodobností dospět ke správnému závěru. Což je postup, jakkoli se to zdá logické, ne tak častý.

Řadě jedinců stačí pouze informace jako taková, která je převzata z médií a bez jakékoliv další kritické analýzy akceptována jako pravdivá a zaručená. Tuto informaci navíc začne šířit na sociálních sítích, a to zpravidla mezi podobně zaměřené jedince. Při absenci kritického myšlení se pak jen velmi obtížně hledá korekce podobných zpráv, i když může být časem zřetelné, že ona informace je nepravdivá a nezaručená. Tato informace se pak za jistých okolností může stát jakousi mantrou, používanou podstatnou částí společnosti, aniž by již byla možnost jakékoliv nápravy, i když je dostatek zdrojů, svědčících o tom, že jde o nesmysl.

Řešení je samozřejmě možné, a to v negaci uvedených bodů výše (nevědomost, omyl, ignorace). Každou informaci je nutné posoudit z více úhlů, věnovat více pozornosti dalším zdrojům, které by buď onu informaci potvrdily, či vyvrátily. U každé zapojit, je-li to možné, kritické myšlení.

Jen tak se lze bezpečně vyhnout stupiditě.

Zdroj: František Koukolík: O lidech a životě

Vložil: Tomáš Vodvářka