Quo vadis, Česká lékařská komoro? Neděle Tomáše Vodvářky

Foto: Hans Štembera

Popisek: MUDr. Milan Kubek je prezidentem České lékařské komory už od ledna roku 2006

Minulý víkend skončil sjezd ČLK, který potvrdil dalších pět let ve funkci stávajiícího prezidenta MUDr. Milana Kubka. A pan staronový prezident obeslal členy ČLK prvním dopisem.

Je vhodné vrátit se do minulosti, abychom pochopili přítomnost. Jsem pamětníkem resuscitace ČLK, kterou zrušili po únoru 1948 komunisté jako zbytečnou a již se podařilo po listopadu 1989 přivést zpět k životu v roce 1991. Otcové renovátoři dali do stanov celkem rozumný požadavek, aby prezident byl volen maximálně na dvě pětiletá období. Jak je možné vidět v celém světě v různých organizacích, pokud toto pravidlo neplatí, dojde k jakémusi opevnění vládnoucí vrstvy a výsledkem bývá spíše strnulost a hájení pozic.

MUDr. Milan Kubek po dvou odsloužených obdobích přesvědčil delegáty sjezdu, aby toto pravidlo změnili, a výsledkem je, pokud nebude odvolán nečekaným hlasováním na příštích čtyřech sjezdech, 25 let ve funkci. Jelikož je v našich zemích doba práce vysokoškolsky vzdělaného člověka zhruba 40 let, stráví v ní více než polovinu své aktivní praxe.

Každý, kdo jen trochu sleduje činnost ČLK, musí dojít k závěru, že se původně zamýšlená stavovská organizace lékařů změnila na odborovou. Samozřejmě plní funkce, jako je vydávání certifikátů k lékařské praxi, řeší stížnosti pacientů, organizuje některé vzdělávací akce, ale to základní, co řeší, jsou peníze.

Jako doklad uvádím poslední velkou akci, nazvanou Nejsem mýval, která byla organizována mladými lékaři, sloužícími služby, přesahující povolenou dobu danou Zákoníkem práce. Původně sympatická a správná myšlenka celé akce, tedy dodržování zákonných norem přesčasové práce (autor si maně vzpomíná na své začátky, kdy nebylo nezvyklé sloužit navíc nad řádnou pracovní dobu i 150 hodin), byla posléze převzata odborovými bossy a přetavena do výsledku +3 miliardy, nalité nesystémově do nemocnic. Jelikož však je měšec pro zdravotnictví jeden, bylo nutné je odkudsi vzít. I to byla nejspíš jedna z příčin nízké hodnoty bodu pro soukromé lékaře v terénních praxích.

MUDr. Kubek nyní v dopise, který rozeslal mailovou poštou členům ČLK, objevil pro něj doposud opomíjenou skupinu, kterou jsou lékaři v terénu, pro něž zatím za oněch dvacet let neudělal téměř nic.  I to je bohužel jeden z důvodů, proč soukromí lékaři mají styk s ČLK pouze jednou ročně, a to při odvodu ročního poplatku na činnost komory, a tím jejich zájem končí. Nynější sliby staronového prezidenta považují když ne za vtip, tak za smutnou realitu, nad kterou nejspíš mávnou rukou. Punc komory jako sekundární odborové organizace ve zdravotnictví je natolik zakořeněný, že se nikomu nechce v těchto funkcích angažovat.

Jedním z hlavních důvodů je naprosto zásadní odlišnost v postavení nemocničního a soukromého lékaře.  Ten první má nyní díky akcím typu „Děkujeme, odcházíme“ a „Nejsem mýval“ celkem slušné ohodnocení své práce. Má pět týdnů placené dovolené, nemocenské pojištění atd. Ten druhý je mnohem více podoben živnostníkovi, jenž se musí starat o placení nájmu, sester, zdravotního a sociálního pojištění, platit si účetní, čelit mnohdy nehoráznostem při kontrolách SÚKL či hygienických kontrol atd. Pokud onemocní na delší dobu, znamená to fakticky katastrofu, protože jeho pokles příjmů znamená, že bude mít další rok méně peněz, jelikož je jeho výkon porovnáván objemem činnosti v referenčním období. Jen na okraj zmiňuji naprosto nesrozumitelné dodatky ke smlouvám ve vzorcích, s nimiž si neví rady ani zkušený matematik a které určují, za kolik bude lékař v příštím roce pracovat.

Výsledkem tohoto dlouhodobého stavu je katastrofální nedostatek lékařů v terénu (to asi znáte všichni, že?), a naopak přebytek lékařů v nemocnicích. (Když jsem pracoval před třiceti lety v nemocnici, bylo nás tam včetně primáře asi devět až deset, nyní je na stejném oddělení lékařů dvakrát více).  Kubkovo odhodlání pustit se v posledních pěti letech do boje za soukromé lékaře je z tohoto pohledu hodno spíš ironického úsměvu.

Prvním krokem k nápravě musí být radikální změna činnosti ČLK, Ta není možná bez zásadních personálních změn, přílivu zejména mladých a nadšených kolegů, kteří vezmou činnost ČLK za svou jako skutečně stavovskou. Delegáti posledního sjezdu odmítli příliv mladé krve (kandidáta Jana Přádu, tvář akce Nejsem mýval a dosavadního místopředsedu ČLK) a rozhodli ještě dalších pět let ponechat v čele vedení komory staré pardy (stačí se podívat na věkové složení představenstva ČLK), a tak posvětit stávající stav.

Nadějí tak zůstává rok 2030.

Vložil: Tomáš Vodvářka