Perunův blesk, mocná zbraň: Tajuplný svět záhadologa Arnošta Vašíčka

ZÁHADY ŽIVOTA, ROZHOVORY NA OKRAJI: Ostravského rodáka, záhadologa, cestovatele, spisovatele a scenáristu Arnošta Vašíčka zřejmě není třeba dlouze představovat.

Jaký je ale jeho tajuplný svět? No, rozhodně plný záhad, a o tom jsme si s ním povídali u sklenky dobrého moku...

Pane Vašíčku, dlouho jsme se neviděli. Jak jste se měl?

Před časem jsem například vydal dvě knihy. Jedna z nich je faktografická, jmenuje se Tajemné fenomény. Zabývám se v ní mnoha pozoruhodnými případy ze zahraničí a hned několik kapitol tam věnuji i své dávné lásce, kryptozoologii. Je to obor pátrající po tajemných tvorech, o kterých sice nejsou nezvratné důkazy, avšak to ještě neznamená, že na odlehlých místech planety skutečně neexistují. Zprávy o nich často přicházejí nejen od domorodých obyvatel, ale také od zkušených cestovatelů.

Ve své knize se také zabývám tajemnými úkazy ze Severní Ameriky, Kanady a svých oblíbených lokalit, jako je Nová Guinea a ostrovy v Tichomoří. Nezapomněl jsem ani na mimozemské civilizace a zvláštní úkazy mezi nebem a zemí, na archeologické nálezy, které se dají jen těžko vysvětlit. Je to taková všehochuť.

Další mojí nejnovější tvorbou je dobrodružný thriller z beskydského prostředí Perunův hněv. Celý děj knihy se odehrává v okolí hory Radhošť, kde kdysi stávala slovanská svatyně. O letním slunovratu tam přicházeli lidé z celého okolí, aby se stali svědky důležitého magického rituálu. Přímo ve svatyni obětovali zvířata, poklonili se zlaté soše Radegasta a naslouchali jejímu hlasu a moudrým věštbám.

Je celá kniha postavená na beskydských legendách?

Možná vás překvapí, když odpovím, že nikoliv. V knize Perunův hněv je mnoho věcí, které vychází z naprosté reality. Nutno si připomenout, že Radegasta naši předci uctívali ještě dříve než Ježíše Krista. Pro pohany byl mocným bohem pohostinnosti, plodnosti a úrody. Nesmírně uctívaný bůh slunce, války a vítězství, a právě na Radhošti měl v dávných dobách své posvátné sídlo.

Dovolte mi, abych vás trochu zasvětil do děje své knihy, která je současně i takovým varováním pro další generace. Jde o to, že Beskydy jsou jedny z našich nejkrásnějších hor a pod nimi se dodnes nacházejí nepředstavitelně bohaté zásoby černého uhlí a metanu. V dobách totality se zde začal stavět Důl Frenštát a v původním těžebním plánu bylo, že zasáhne rozlehlé území, až 60 kilometrů čtverečních. Nakonec se vyhloubily jen dvě jámy a s razantní politickou změnou, k níž došlo po Sametové revoluci, byl projekt zastaven a důl zakonzervován.

A já si myslím, že je to dobře, protože hory jsou, i když se nám to nezdá, v neustálém pohybu. Kromě toho, že zde reálně hrozí otřesy, jsou tu i obrovské zásoby metanu. Kdyby došlo k výbuchu, stalo by se strašlivé neštěstí.

Napsal jsem příběh, v němž dojde k znovuotevření frenštátské důlní šachty, což vede k různým přírodním katastrofám. Také se tam objevují ruští agenti. Jdou nejen po stopách beskydského pokladu, pohanské zlaté sochy, která může být ukryta v podzemí, ale také se chtějí zmocnit Perunova blesku. Zázračné zbraně, s jejíž pomocí je podle prastarých legend možné ovládnout celý svět.

Ruští agenti jsou dnes poměrně obvyklé téma hovoru, netušila jsem, že se k nim dostaneme i spolu. Je to náhoda?

Ve Frenštátě kdysi skutečně byla velká ruská vojenská posádka a z toho jsem při sestavování příběhu vycházel. V knize je zakomponováno mnoho mystiky a fiktivního dobrodružství, avšak spousta věcí, které uvádím, má své reálné jádro. Dokonce i při popisování toho, co by se dělo, pokud by se frenštátský důl někdy v budoucnu znovu otevřel, vycházím z již existujících odborných posudků.

Hora Radhošť je totiž bezpochyby dutá, takto ji vytvarovala sama příroda. Zasloužily se o to godulské pískovce. V tomto geologickém složení se dotýkají dva různé typy hornin a každá z nich má úplně jiné vlastnosti. Jedna je měkká a druhá je tvořena tvrdým kamenem. Jak skála pracuje, godulské pískovce popojíždí a v hoře vznikají umělé dutiny, často o velkých rozměrech.

Existují dokonce zprávy z 15. až 16. století, které nás informují, že bylo možné pod celou horou projet kočárem taženým koňmi. Buď se musela několik dní objíždět, nebo se riskovalo a lidé vjeli přímo do jejích rozsáhlých útrob, aby využili této zkratky. Dokonce i slavný český spisovatel Svatopluk Čech tvrdil, že v tomto podzemí osobně byl a že zdejší chodby vedou až k Jablůnkovu. Potíž je v tom, že godulské pískovce neustále pracují a hora se mění. Sice ne ze dne na den, ale v časovém měřítku desetiletí a staletí zcela určitě.

Zjistil jste v souvislosti s Radhoštěm ještě něco zajímavého?

Mnoho věcí. Například jsem hovořil s panem Vágnerem, speleologem, který zdejší podloží momentálně zkoumá nejdéle, už od svého raného mládí. A tento zkušený muž mi potvrdil, že prastaré legendy mohou být pravdivé. V hoře skutečně mohla existovat před mnoha staletími významná svatyně, kam bylo možné se bez obtíží dostat přímo z povrchu. Přirozené nádechy a výdechy hory už ale dávno vstup na tuto posvátnou pohanskou půdu zavalily.

Godulské pískovce nám to již předvedly mnohokrát i během života jednoho jediného pozorného pozorovatele. Pan Vágner mi vyprávěl, že v mládí věděl o vstupu do podzemí, odkud vedla až půlkilometrová cesta do nitra hory. Dnes člověk na stejné trase po sedmdesáti metrech průzkumu končí, protože godulské pískovce se tam k sobě srazily natolik, že tudy není možné projít.

To ale neznamená, že tam ty rozsáhlé prostory už vůbec nejsou. Překážka z kamení může být jen několik metrů silná a dal by se tu prokopat tunel. Je to ovšem tak riskantní, že se tím nikdo nezabývá. Na Radhošti se také nachází několik ložisek modré hlíny, což je zajímavé, protože v současnosti se k nám modrá hlína vozí až odněkud z Ruska. Má údajně silné léčivé účinky. Zjistil jsem ale mnoho dalších věcí, které se týkají tohoto kraje, a některé z nich by možná mohly zajímat i vaše čtenáře.

Povídejte.

Valašsko vždy bylo krajem mágů a čarodějů, v dávných dobách se jim v lidovém nářečí říkalo božky a božkové. Léčili nemocné pomocí bylin, kouzelných formulí a tajemných rituálů. Mám určité podezření, že také existovalo tajné společenství, které střežilo posvátné tajemství hory Radhošť. Je dost možné, že toto společenství přežilo i příchod křesťanů, a kdo ví, možná toto tajemství někdo zná dodnes z ústní tradice svých předků.

V mé knize se také objevuje přízrak nazvaný mora. Je to jakási obdoba upírů, o kterých se zmiňují staré spisy a legendy. S tím rozdílem, že mora není krvelačnou příšerou ze záhrobí, ale žijícím člověkem, třeba ze sousedství, který dokáže opouštět své tělo a sát energii z napadených. Občas prý mora zaútočí i dnes, v polospánku. Člověka, na něhož zaútočí, okamžitě probudí, a tomu nezbývá než nečinně sledovat, jak ho někdo neviditelný dusí. Dotyčný se nedokáže bránit a vydat ani hlásku.

Lékaři si s tímto jevem neví rady, a i když se tento stav obvykle vysvětluje spánkovou paralýzou, je toho hodně, co tzv. spánková paralýza zcela neobjasňuje. Například že oběti těchto tajemných útoků často hovoří o tom, že v místnosti během útoku spatřily i zvláštní tmavé postavy. Dnes už se tento fenomén začíná brát poměrně vážně a je zajímavé, že mnoho těchto ataků se stává v Beskydech. Bylo tomu tak vždy.

Vraťme se ještě k Radhošti. Musím říci, že ráda vzpomínám na krásné pěší túry, které se tam dají podniknout. Prozraďte mi. Opravdu si myslíte, že by přímo pod Radhoštěm, v nějakých dnes již zavalených prostorách, mohl být stále schovaný cenný poklad?

Mohl by být. Stále nemáme ani tušení, kam zmizela zlatá socha, kterou tak dlouho uctívali pohané. Našly se zápisy staré několik stovek let, v nichž se uvádí, že socha byla vytvořena z páleného zlata. Určité indicie, které nám mohou pomoci udělat si alespoň nějakou představu o tom, jak vypadala, nám ve svých písemnostech zanechali mnozí učenci. Patří mezi ně například Josef Heřman Agapit Gallaš (1756-1840), významný lékař a zakladatel naší první lidové knihovny. Jeho otec byl písmák a kronikář s mnoha různými zájmy, a ten zaznamenal, že zlatá socha musela být tak rozměrná, aby se do ní vešel statný muž.

Předpokládalo se, že v soše musel být tajně ukryt pohanský kněz, který hlasem boha hovořil k davům. Mnoho zajímavostí se našlo i v kronikách, pocházejících ze 17. století, a tak se zdá, že existence zlaté sochy Radegasta mohla být zcela reálná. Kam ale zmizela? K tomuto tématu se váže ještě jedna věc, a tou jsou valašské ďúry čili díry. Některé podzemní prostory ústily až na povrch jakýmsi komínem a z historie víme, že beskydští pastýři stavěli své koliby v blízkosti těchto komínů, nebo přímo na ně.

Důvod? Podzemní prostory používali jako sklepy, chladili v nich mléko, sýry i další potraviny. Vypráví se, že se nezřídka stávalo, že si zkušený pastevec rozsvítil v podzemí pochodeň a byl schopen v poměrně krátkém čase dojít na druhou stranu hory. Také se ví, že tady své poklady pečlivě zakopávali i zbojníci, kteří poměrně často loupili ve zdejších lesích. Ovšem abychom se vydali po stopách zlaté sochy Radegasta, museli bychom se přesunout v čase do doby, kdy na Velkou Moravu přišli v roce 863 slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj.

Pro pohanské kněží to zřejmě nebylo nic příjemného.

To máte tedy pravdu, a nejen pro ně. Nejpozději v 8. až 9. století existoval přímo na Radhošti posvátný hájek, kde byly umístěny dřevěné sochy pohanských bohů. A o kus dál, na místě, kterému se dodnes říká Volařka, kněží uctívali zlatou Radegastovu sochu. Během slunovratů přicházeli na Volařku prostí lidé, aby řádně uctili svého boha a požádali jej o pomoc nebo osobní proroctví.

Jednou z velmi pravděpodobných verzí je, že kněz, který se při prorokování tajně ukrýval v soše, přicházel z nedalekého podzemí. A když všechno utichlo, ve tmě se zase vytratil, nikým nepozorován. Takže i když jen nedaleko od sochy lidé tábořili několik dní, neměli šanci zjistit, že ten, kdo na ně mohutným hlasem volá, je ve skutečnosti člověk. Faktem je, že na Volařce zůstal až do současnosti jeden z mnoha vstupů do zdejšího podzemí, po několika metrech chůze byl však zavalen.

Ale kam mohla tato posvátná socha zmizet? A kdy?

Když přišel křesťanský atak, museli pohané svého boha před uchvatiteli bránit, a během tohoto období socha zmizela. S největší pravděpodobností v útrobách hory, které místní znali lépe než kdokoliv jiný. Byla to děsivá doba, plná útlaku a vraždění. Pokusím se vám ji přiblížit.

Vzdušnou čarou asi čtyřicet kilometrů od Radhošti je hradiště Chotěbuz, které bylo křesťany vypáleno a srovnáno se zemí a nikdo přesně neví proč. Musíme si uvědomit, že věrozvěstové neprosazovali svou víru zrovna mírumilovným a láskyplným způsobem nebo laskavým slovem. Vydali zákoník, který jasně říkal, že na místech, kde ještě budou přetrvávat pohanské zvyky, mají být lidé prodáni do otroctví a jejich vesnice odevzdána nebi. Tím se myslelo, že bude vypálena a kouř bude stoupat vzhůru.

Nyní se dostávám k těm pokladům, na které jste se ptala. Já tomu, že v útrobách hory skutečně může něco být, věřím. Možná i posvátná Radegastova socha. Silně zakořeněná pohanská víra nevymizela ze dne na den. Zlatá socha Radegasta byla v očích pohanů z duchovního hlediska tak nesmírně vzácná, že byli ochotni chránit ji i za cenu vlastních životů i životů svých rodin. O zlato jim vůbec nešlo.

Také je otázkou, nakolik byla socha zlatá, zda nebyla jen pozlacená, ale to je jedno. Svěřím se vám s jednou svou další osobní teorií. Nikdo přesně neví, jak přesně vzniklo slovo Valaši. Nejčastěji se říká, že Valach úzce souvisí se slovem Vlach, což by naznačovalo, že předci Valachů přišli z Itálie, případně z Rumunska. Ovšem podle podoby valašských zvyků dost pochybuji, že by se jednalo o Rumuny nebo Italy. Ve staroslověnštině jsem našel jinou indicii. Víte, jak se dříve říkalo čarodějům?

To opravdu netuším.

Volchv. Valašsko je bezpochyby krajem volchvů – čarodějů. Je známo, že jich tam žilo daleko více než v jiných krajích. I v malé vesnici, čítající několik domů, jste mohli najít někoho, kdo se zabýval léčitelstvím a magií. Slovo volchv se pak pro lepší výslovnost změnilo na valach. Potíž je v tom, že od dávných Valachů nemáme žádné písemné zprávy. Vše, co se dnes ví, jsou pouze informace od křesťanů.

Pak je tady ještě jedna historka z minulého století, ta se mi však zdá trochu přitažená za vlasy, ale posuďte sami. Na hřebeni Radhošti měla být v roce 1931 vztyčena socha Radegasta od sochaře Albína Poláška. K tomu sice došlo, ale během instalace sochy se prý strhla ohromná bouřka. Při cestě nahoru se rozbilo auto, a tak nezbývalo než převézt Radegasta povozem s koňmi. Už cestou blesk zabil jednoho či dva vozky. Při samotné instalaci jeden blesk údajně udeřil i do Radegasta. Jakoby si sám bůh nepřál toto své zpodobnění. Ale je to jen historka, kdo ví, jak přesně to bylo. Na horách se dějí zvláštní věci a hromy i blesky k nim samozřejmě patří.

Která česká záhada je vašemu srdci nejbližší?

Vždy miluji tu, kterou se momentálně zabývám. Vždy mě uchvátí a je to silnější než dříve. Už jsem se například zabýval rozluštěním záhadného Voynichova rukopisu, nebo jsem pátral po Attilově hrobce. Existuje totiž teorie, že v jednom kopci u Frýdku-Místku byl pohřben obávaný hunský král Attila. Člověk by si mohl říci, že je to absolutní hloupost, ale čím déle a hlouběji se tím zabývám, tím pozoruhodnější nacházím indicie, které s Attilou přímo souvisí. O Hunech toho příliš nevíme, ale podle všeho byli v jejich řadách čarodějové, kteří po Attilově skonu ochránili jeho hrobku nějakou strašlivou kletbou.

Proč?

Zřejmě i proto, že v ní mělo být podle všeho ukryto obrovské bohatství, hodné jejich největšího krále. A tak není divu, že hledači pokladů po místě jeho posledního spočinutí pátrají už od pátého století, kdy Attila za velmi tajuplných okolností zemřel. Dosud marně. Hunové údajně učinili celou řadu opatření, která měla zamést stopy. Již bylo určeno přes pět tisíc lokalit, avšak dosud nebylo ani jedno pátrání po jeho hrobce úspěšné.

Ale vy jste přesvědčen, že víte, kde byl Attila pohřben. Nebo se mýlím?

Přesvědčen je silné slovo. Přesněji řečeno jsme se rozhodli prozkoumat jednu teorii, která se zrodila již před půlstoletím. Jejím autorem byl doktor František Pokorný, amatérský badatel, který zkoumal staré rukopisy a kdesi narazil na zmínku, že Attila je pohřben v kopci Štandl u Frýdku Místku. Nikdo ho nebral vážně. Když jsem se po této stopě vypravil, ukázalo se, že některé archeologické nálezy tuto verzi podporují.

Právě na severu Moravy se našly již tři úlomky hunského kotle. Tyto unikátní kotle nesloužily k vaření, byly rozbíjeny na kusy a ukládány do vody několik dnů po pohřbu krále, popřípadě vysoce postaveného hunského šlechtice. Jakýsi významný Hun byl u nás nepochybně pohřben. Mohl jím být i samotný Attila? Podle legendy se tak mělo stát u soutoku tří řek či potoků. Popis přesně odpovídá realitě. Kopec Štandl těsně obtéká řeka Olešná. Hned na konci úpatí do ní vtéká potok a o pár kilometrů se jejich vody dále spojují s Ostravicí.

Podezření, že jsme na správném místě, posiluje ještě jedna zajímavá okolnost. Předčasně zesnulý archeolog Lumír Jisl se zmiňuje o medailonu západořímského císaře Honoria, který byl nalezen u Frýdku. A to je opravdu divné, protože Římané ve zdejší lokalitě nikdy nežili. Kde se tedy medailon na Štandlu vzal? Z historie víme, že Atilla ve svém mládí strávil tři roky na dvoře císaře Honoria. V té době bylo zvykem, že si národy vyměňovaly děti šlechticů a knížat mezi sebou jako jakási rukojmí. Attila, Bič boží, patřil mezi ně, a tento medailon tedy mohli Hunové mít.

Pokud by to byla pravda, proč archeologové na kopci ještě nic nenašli?

Kromě vrcholu kopce, který zkoumal archeolog Pavel Kouřil, není tato lokalita ještě probádána. Pátrat bychom měli spíš dole na úpatí. Geologové z Vysoké školy báňské v Ostravě, s nimiž spolupracujeme, už provedli i první měření. Cílem je odhalit duté prostory v podzemí.

Jedna podivuhodná okolnost naznačuje, že kopec opravdu cosi skrývá. Legenda vypráví, že když byl Attila uložen do zlaté rakve, čaroděj na ni uvalil ochrannou kletbu. Říkalo se jí Fulgur conditum – Zakopaný hrom. Kdyby se někdo nepovolaný přiblížil ke královu hrobu, měla se za ohlušujícího hřmění pohnout zem, vetřelec propadnout do hlubin, a zkázu pak završit neuhasitelný oheň.

Věřit na kletby nemusíme, ale je přinejmenším podivné, že vše, co bylo na vrcholu Štandlu postaveno po době Hunů, podlehlo záhadné zkáze. Budovy zmizely nenávratně pod zemí a trosky pohltily ničivé plameny. Archeologové zde nalezli kameny, spečené nesmírným žárem. Co ho vyvolalo, není jasné. Naplnila se ve všech těchto případech kletba, střežící nedotknutelnost Attilova hrobu? Jsou to jen lidové bajky, nebo ozvěna nevysvětlitelných událostí? Dostali se dřívější obyvatelé Štandlu, možná pouhou náhodou, do blízkosti vchodu kletbou střežené hrobky a byli za to potrestání ochrannými duchy? Je to bezesporu jedna z dalších záhad, kterými naše země přímo oplývá.     

 Jitka Svobodová

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, Arnošt Vašíček, Rozhovory na okraji,